Prof. PhDr., DrSc. Oldřich Uličný

* 1936

  • „Bylo to v úterý a vzpomínám si, já jsem hodně vždycky pracoval do noci, že jsem se probudil pozdě, a teďka moje tehdejší žena, protože zemřela před 25 lety, chudák, tak mi říkala, že nás obsadili Rusové. Jak jsem byl rozespalej, tak jsem prostě nevěděl, o co jde, co se děje. Vím, že jsem nějak vylezl ven, vidím pobíhat lidi po ulicích, mluvit o tom. Zašel jsem na tu fakultu, tam už pár lidí bylo. Co budeme dělat... tak máme Poláky, to by bylo dobrý. Houby, polsky jsme psali: Bratři Poláci, jděte domů tady je to… jako jste pod Rusama a podobně. S kolegou – auta jsem neměli, byli jsme rádi, že máme kolo – jeli jsme to na kolech vyvěsit. A jak byly ulice plné antonů všelijakých jejich, náklaďáků, nevím proč, zřejmě to byla jen demonstrace té síly, protože žádní vojáci tam nebyli, jenom ten řidič. Když jsme jeli kolem toho řidiče, mávali jsme na něho a volali něco proti Rusům, a ten jeho spolujezdec vytáhl pistolku. Samozřejmě jenom, aby nám pohrozil. Tak jsme šlápli do kol a říkali si: ‚No asi ti Poláci na tom nebudou všichni tak dobře.‘ No prostě činili jsme se, dělali jsme všelijaké výbory, ale vedli to ti Dubčekovci. Co v této situaci, právě tehdy nám nabídl ten komunista to členství. Pak přišlo Dva tisíce slov, ne to bylo už předtím, někdy v létě, a my jsme si řekli: ‚Teď je čas, abychom na té fakultě těch Dva tisíce slov podepsali.‘ Tak jsme to zorganizovali a z toho se pak vycházelo, protože jsme to odevzdali. Hned si to někdo z těch soudruhů odnesl a pak nastaly ty postihy.“ – „To byl ten začátek?“ – „To byl ten začátek, že jsme to podepsali a takový ten týden, 14 dní jsme vydrželi. Byli jsme zoufalí, že je to vůbec možné, ale byli jsme naivní, mysleli jsme si, že to nejde. Ale nejnaivnější byl ten Dubček a ta parta kolem, vždyť v tom Rusku vyrostl… Ne, oni byli věřící, oni věděli, že všechno je hezké, co je ruské, to je hezké.“

  • „No tak já jsem to prožíval tak, že jsem se tam velmi angažoval. 1961 jsem tam začal a sedm let, až do toho příchodu, jsem si docela budoval odbornou pověst, opravdu jsem na sobě velmi silně pracoval. Byl jsem školený naším předním lingvistou profesorem Vachkem v Praze, prostě byla tady ta odborná kariéra přede mnou. Věděl jsem, že z toho nic neplyne v postupu, pořád zůstanu na tom svém, ale šlo to. Když potom přišel rok šedesátý osmý, ve vedení fakulty byli opravdu takoví všelijací omezenci, i lidi bez vzdělání. Marxismus prostě, ti lidi neměli třeba ani maturitu, to se projeví, navíc když se mu nechtělo pracovat manuálně. Pár nás se tam dalo víceméně dohromady až při těch veřejných schůzích, které začaly po tom Dubčekově nástupu. Tak jsme se prostě tam angažovali a dopadlo to tak, že v šedesátém osmém jsme se angažovali moc, ale taky jsme se trochu báli a říkali jsme, co bude. Než přišel Husák, který to tak všechno zamotal, že zachránil lidi před deportací do Ruska, protože toho se bylo opravdu možné bát, když si vezmete, ta větší města byla plná jejich uniforem, stály na letištích tanky. Pravda je, že nás... Hradec Králové obsadili zpočátku Poláci a s těmi se dalo mluvit, i když i tam byli takoví všelijací ksichti, co na nás vytahovali pistole, ale nic podstatného se nestalo. My vylepovali plakáty, dělali všelijaké schůze, samozřejmě to k ničemu nebylo. Jen k tomu, že jsme se dostatečně zdiskreditovali k tomu, aby straníky okamžitě v šedesátém devátém okamžitě po nástupu Husáka vyhodili. Mnozí skončili opravdu špatně, protože fyzickou práci po padesátce dělat, to jaksi člověk, který celý život seděl za stolem a přemýšlel, nevydrží. Mnozí předčasně umřeli nebo šli do invalidního důchodu. Mně se podařilo dostat do té fabriky a tam jsem dělal překladatele technické literatury. Byla to fabrika, která se jmenovala Závody Vítězného února, dříve Škodovka. Založili to škodováci za první republiky, my jsme tomu posměšně říkali závody ‚U vítězného Nora‘. Tam to bylo velice příjemné, nicméně ještě pořád člověk tíhnul k té fakultě. Například jsem tam chodil pořád na ten basketbal. No dopadlo to tak, že jedna soudružka, která potom přišla na moje místo, v tom semdeátém druhém se postupně vyšplhala v té stranické linii ve vedení katedry a mohla nařídit, že nesmím překročit práh fakulty, takže jsem nemohl chodit ani na ten basket.“

  • „Když šla fronta zpátky – napřed šli samozřejmě ti Němci, ti se vždycky zdrželi. Musím říct, že nás sice vystěhovali, naštěstí ten statek byl velký, takže jsme se měli kam pohnout – zabrali tu hlavní světnici a vedlejší velkou síň a tam si pamatuju, že tam byli různé vysílačky a elektronické věci, to byl ještě wehrmacht. Ti se chovali slušně, dokonce dva bydleli u mé stařenky nějakých snad 14 dní, byli to takoví strejci už, Werwolf. Tak tu stařenku obdivovali a všelijak s ní hovořili. Ta neuměla ani slovo německy, myslela si, že Němec je od toho, že je němý, tak na ně křičela česky. Domnívala se, že když jsou němí, tak na ně musí křičet, aby ji trochu slyšeli. Říkali jí mamuška, byla to taková válečná idyla. Pak najednou zmizeli, přišli esesáci, to bylo trochu horší. Tatínek, který uměl z měšťanky docela slušně německy, dával najevo, že německy neumí. Jeden z nich po něm chtěl žebřík, otec dával pořád najevo, že nerozumí. Vojáček si to našel sám a otec utrousil na jeho adresu něco velmi sprostého česky. A on najednou říká česky: ‚Dávejte si pozor!‘ Byl to sudeťák, což se jaksi nerozeznalo, ale musím říct, že se chovali slušně. Nikoho neperzekvovali, přece jen nás považovali, Čechy a Moravany, za něco lepšího než Poláky, Rusy a Ukrajince, na jejichž životech jim nezáleželo. Takže jsme to nějak přežili, přišlo... osvobodili nás Svobodovi vojáci. Vesměs to byli Slováci, se kterými se dalo hovořit, nicméně byl najednou poplach, jak ti Američani lítali pořád ještě, tak jsme noc přespali v krytu, v takovém bramborovém krechtu vedle u sousedů. Pak jsme se vrátili, vojáčci Svobodovi byli pryč a s nimi i kapesní hodinky našeho tatínka, které neprozřetelně zanechal v kredenci za sklem. Ale byli jsme rádi, že nás osvobodili a o hodinkách se nemluvilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 03.04.2023

    (audio)
    duration: 02:54:16
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Jako národ jsme se naučili, že je možné žít ve lži

Oldřich Uličný, maturitní fotka, 1954
Oldřich Uličný, maturitní fotka, 1954
photo: Archív pamětníka

Prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc. se narodil 29. září 1936 v Pravčicích jako nejstarší ze tří synů manželům Boženě, roz. Forýtkové, a Oldřichu Uličným. Otec vlastnil grunt v Pravčicích, před rokem 1948 působil jako předseda Lidové strany. Matka pocházela ze zemědělské rodiny z Těšnovic. V padesátých letech vstoupil otec do jednotného zemědělského družstva (JZD), aby mohl Oldřich studovat gymnázium v Kroměříži. Vystudoval češtinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci a v letech 1958–62 ruštinu na Filosofické fakultě Univerzity Palackého (UP) v Olomouci. Poté absolvoval postgraduální studium matematické lingvistiky v Praze a v roce 1969 získal titul PhDr. V letech 1958–1961 působil jako středoškolský učitel na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové a poté do roku 1972 jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Stal se signatářem prohlášení Dva tisíce slov. Pro své postoje a aktivity v roce 1968 musel odejít z univerzity, pracoval pak mimo jiné jako informační inženýr ve strojírenských Závodech Vítězného února v Hradci Králové. Ke svému oboru se mohl vrátit až po dvaceti letech. V sedmdesátých letech byl veden Státní bezpečností (StB) jako prověřovaná osoba. V letech 1990–2007 působil na Filosofické fakultě univerzity Karlovy v Praze, později na Filosofické fakultě UP v Olomouci. V letech 2002–2020 vedl Katedru českého jazyka a literatury na Technické univerzitě (TU) v Liberci. S manželkou Hanou vychovali dva syny, Tomáše (1961) a Jana (1965). Z dalšího vztahu má dceru Janu (1972). Po smrti manželky a syna Jana se roku 2004 oženil podruhé. S manželkou Lenkou vychovávají syna Oldřicha Tobiáše. V roce 2023 žil v Olomouci.