Ing. Milan Uhlíř

* 1958

  • „To byla nějaká mezistátní dohoda, to já nevím, do toho jsem neviděl, z Vietnamu ale přiletěli kluci ve velice různém věku od 17, 18 do 30 let. Já jsem měl tenkrát asi 27, takže někteří byli starší než já. Oni říkali, že když ve Vietnamu dostali informaci, že půjdou studovat do Československa, tak byli rádi, protože Československo je pro ně vyspělý stát. Když přiletěli k nám a poslali je do těch Heřmanic, tak někteří se hodně divili, protože byli na konci světa na polské hranici. Ty hranice byly tenkrát zavřené a do Polska se nedalo přejít. Byl jediný přechod myslím v Mikulovicích, ale to bylo jenom na pozvání. Tehdy byly problémy se Solidaritou, takže běžně se do Polska nedalo dostat. Oni byli někteří z města a najednou se ocitli v Heřmanicích, kde bylo asi 50 obyvatel. Takže z toho měli trochu šok, ale brali to, že to tak prostě je, a studovali a učili se a byla to s nima radost pracovat, protože oni se o všechno zajímali, byli hrozně vděční a kamarádští. Chodili třeba k nám na návštěvu do Okálu. Potom když se nám narodila Markéta, tak oni ji měli hrozně rádi. Neměli příležitost přijít k takovému dítěti. Možná, že někteří měli i doma děti, ale to nevím. Takže chodili tam za náma. A zase oni nás pozvali, když tam třeba slavili lunární rok, tak tam dělali nějakou hostinu a vietnamské jídlo. Byli jsme v takovém přátelském kontaktu.“

  • „To bylo takový složitý. Když jsem tam byl, tak volby tam byly několikrát. Vím, že alespoň jednou jsem u voleb byl a že jsem hodně zvažoval, jestli tam mám jít, nebo ne. Říkal jsem si: učím, chodím do kostela, nějaký problémy už kvůli mně mají a volby stejně nic nezmění, tak jsem u těch voleb byl. Potom, jak se to dál posunulo, tak pak už ne. Vzpomínám si, že byli u nás s tou krabicí a prosili, abychom tam ten lístek hodili, protože oni byli taky nějak hodnocení ti předsedové národního výboru nebo kdo to měl pod sebou a měli z toho problémy, když nebyli všichni u voleb. To už bylo ale v době, kdy jsem neučil a říkal jsem si, že je toho už na mě moc a nepůjdu.“

  • „Potom ti, co zůstali, byli za mnou a dalšími učiteli a řekli, že je to hrozný a že ty kluky pošlou do vězení nebo na nucené práce do Vietnamu a že pravděpodobně přijdou o život a všechno pro ně skončilo a jestli bysme mohli nějak pomoct. Bylo nás víc učitelů, co jsme byli ochotni pomoct a věděli, že je ředitel Škoda provokoval a byl proti nim zaměřený. Pak se nás asi dvacet sešlo a domluvili jsme se, že napíšeme dopis na vietnamskou ambasádu v Praze a řekneme tam naše stanovisko, aby to nebylo jednostranné jen od ředitele Škody. Byla to divoká akce. V noci jsme jeli na vietnamské velvyslanectví v Praze a setkali se v nějakém bytě. Všechno nám potvrdil. Ptali jsme se, jestli můžeme nějak pomoct a jestli má smysl něco napsat. Řekl, že určitě. Tak jsme ten dopis sepsali. Nenapsali jsme, že za nic nemůžou, ale že je ředitel provokoval a že vina není jen na jejich straně. Dopis jsme pak poslali na ambasádu.“

  • „Nebyl jsem u toho, ale objektivní skutečnost je ta, že ředitel Škoda je neměl rád, plus teda i další učitelé. Třeba na poradách o nich mluvil jako o černých hubách. Běžně používal takové terminologie. Nechtěli si na něj stěžovat, ale věděli, že je nemá rád. Potom co se stalo ten den, tak u toho jsem nebyl a dvacet let jsem na to nevzpomínal a nemyslel, až když jsme spolu mluvili. Škoda měl takovou verzi, že přišel na internát a oni tam měli nepořádek. Upozornil je, aby to uklidili, ale oni prý byli podnapilí nebo rozdivočení. Říkal, že na něj hodili deku a zmlátili ho a že se mu podařilo utéct a zavolat policii. Vietnamci měli jinou verzi. Nevím, jestli důvěryhodnější, že tam přišel, zlobil se a křičel a jednoho menšího škrtil. Ostatní ho začali bránit a nějak se se Škodou pošťuchovali a on se hrozně zlobil a hrozil policií. Pak odešel a fakt ji zavolal. V té době jsem studoval doplňkové pedagogické studium v Brně, takže jsem byl ten víkend pryč. A ještě ten den nebo další den tam přijel autobus policistů a se psy obklíčili celé učiliště. To mně pak vykládali lidé z okolí. Potom vybrali asi pět kluků nebo víc, co je Škoda označil jako útočníky, dali jim želízka a odvezli je autobusem.“

  • „Chodili jsme všude po okolí po kostelech a pak se nám narodila Markéta a chodila s náma. S dítětem a kočárkem jsme byli nápadní a zas tak moc takových lidí tady nebylo. Tak nás všichni všude viděli. Ředitele Škodu za to, že jeho učitel chodí do kostela, kárali a nevím, jestli i potrestali. Volal si mě a ptal se mě, jestli bych mohl přestat chodit do kostela. Řekl jsem mu, že nemohl, že jsem ho na to předem upozornil a že řekl, že mu to nevadí. Odpověděl mi, že mu to sice nevadí, ale že si myslel, že budeme mít dítě a nebude na to čas a že z toho má teď hrozné problémy. Řekl jsem, že je mi to líto, ale nemůžu na tom nic změnit.“

  • Full recordings
  • 1

    Bílá Voda, Vlčice, 24.08.2017

    (audio)
    duration: 02:07:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 19.05.2022

    (audio)
    duration: 01:47:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Doufám a věřím tomu, že jsme jim trochu pomohli

Milan Uhlíř
Milan Uhlíř
photo: archiv pamětníka

Milan Uhlíř se narodil 18. září 1958 v Brně. Po studiích na Vysoké škole zemědělské v Brně odešel v roce 1983 na Javornicko. Pracoval tam jako mechanizační technik ve Státním statku Žulová a od září 1985 na místě učitele odborných předmětů na středním odborném učilišti zemědělském v Horních Heřmanicích. Ten samý rok se také oženil s Lýdií Biernatovou. Pohyboval se v křesťanských kruzích, a tak se rychle seznámil s mnoha zajímavými lidmi v kraji. Mezi nimi byly i osobnosti katolického disentu, od nichž získával samizdaty, které pak sám rozdával mezi přátele. Nakupoval také věci potřebné k jejich tisku. Jako třídní učitel v Horních Heřmanicích se s několika kolegy v roce 1987 zastal vietnamských studentů, kteří kvůli rasově motivované šikaně napadli ředitele. Hrozila jim za to deportace do Vietnamu a údajně i internační tábor, který v tamějších krutých podmínkách nemuseli přežít. Deportaci se nevyhnuli, ale také díky zásahu učitelů prý neskončili za ostnatým drátem. Krátce poté dostal Milan Uhlíř výpověď ze zaměstnání a málem i z bytu. Kvůli vlivu ředitele pamětníka nechtěli nikde zaměstnat a s manželkou uvažovali o odchodu z okresu. Nakonec ale získal místo v Jednotném zemědělském družstvu Bernartice. Po pádu komunismu pracoval v charitním domě v Bílé Vodě, kde komunistický režim předtím internoval řeholnice různých řádů a kongregací. Později se stal jeho vedoucím a musel se vypořádat se starými strukturami, protože v něm stále pracovali spolupracovníci StB dosazení komunistickým režimem. Od roku 2000 je jednatelem podniku Unita, s. r. o, který v areálu kláštera vyrábí hostie a lázeňské oplatky. V roce 2017 žil se svou rodinou ve Vlčicích.