The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Uhlíř (* 1937)

• narodil se 27. dubna 1937 v Jasenné

• v květnu 1945 zažil příjezd Rudé armády do Jasenné

• v roce 1955 maturoval na gymnáziu v Jaroměři

• vystudoval Vysokou školu pedagogickou v Praze obor český jazyk a literatura

• prvním pedagogickým působištěm se stal Pilníkov

• vyučoval na Střední lesnické škole v Trutnově

• vedle toho publikoval řadu článků a studií na historická a kulturní témata

• v roce 1969 ho vyslýchala StB kvůli slohové práci studentů na téma okupace

• v letech normalizace nemohl plně publikovat

• v roce 1983 získal doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1989 se v Trutnově účastnil generální stávky

• dostal ocenění od města Jaroměř i Královéhradeckého kraje

• v roce 2021 žil v Jaroměři

Středoškolský profesor Jiří Uhlíř to jako nestraník a praktikující katolík, který se svými návštěvami kostela nijak netajil, neměl v podmínkách komunistického režimu snadné. Středobodem jeho zájmu se stala výuka, badatelská a vydavatelská činnost a o politiku se až tolik nezajímal. Přesto se dostal do hledáčku StB. Učil v té době na Střední lesnické škole v Trutnově literaturu a dějepis. Sám srpnovou okupaci Československa neschvaloval a svým studentům, kteří pocházeli z různých regionů Čech a Moravy, zadal za domácí úkol slohové cvičení „Jak jsem prožíval dny okupace v místě mého bydliště?“

Rád nechával studenty samostatně pracovat, a navíc ho jejich zážitky upřímně zajímaly. Někdy během roku 1969 přišli do školy příslušníci StB s magnetofonem. Asi třikrát ho vyslýchali a k jeho údivu ho obviňovali ze špionáže. Důvodem byla již zmíněná slohová práce pro studenty. „Domnívali se, jestli jsem nesledoval pohyby armád vojsk Varšavské smlouvy, což byla pitomost, protože by mě to ani nenapadlo,“ vyprávěl Jiří. „Potom jsem ty práce ve strachu zničil nebo si to vzali zpátky. Nemám ani jednu, což mě trošku mrzí.“

Pamětníkova slova potvrzuje signální svazek, který na něho StB v září 1969 zavedla. Dotazovala se u rodičů studentů na zmiňovanou práci, prověřovala jeho rodinné poměry, známé i s kým si dopisoval. Zajímala se ale i o dění na škole po srpnové okupaci a názory všech vyučujících. Tyto informace poskytl důvěrník, který byl, jak ze svazku vyplývá, jedním ze studentů lesnické školy. Po roce šetření ale příslušníci StB došli k závěru, že se o špionáž opravdu nejednalo, a svazek archivovali.

Narodil se do rolnické rodiny

PhDr. Jiří Uhlíř se narodil 21. dubna 1937 v obci Jasenná poblíž Jaroměře ve východních Čechách. Tatínek Alois Uhlíř, rolník a vyučený truhlář, pocházel z nedalekého Českého Meziříčí a maminka Marie rozená Slezáková byla z Jasenné. Starší sestra Helena se narodila v roce 1935, mladší dvojčata Maruška a Václav pak v roce 1941. Rodiče je vychovávali v katolickém duchu. Vlastnili asi dva a půl hektaru polí a další si pronajímali, měli koně, krávy a králíky a pamětník se sourozenci museli odmala v hospodářství vypomáhat. Jejich dům se nacházel nedaleko fary a kostela svatého Jiří, ve kterém Jiří ministroval.

Od roku 1943 navštěvoval obecnou smíšenou školu v Jasenné, kde ho vyučoval pan řídící Jaroslav Bezděk, který založil loutkové divadlo a pořádal představení. Ve volném čase běhal venku s kamarády a rád četl. Vybavil si, že před koncem války Jasennou procházeli němečtí utečenci a že jeho tatínek s dalšími sousedy museli kopat zátarasy proti tankům sovětské armády, což se snažili šidit a schválně pracovali pomalu.

My jsme přicházeli v dobrém vítat, zatímco jiní vojáci se nám vloupali do domu

Osvobozenecká Rudá armáda dorazila do Jasenné10. května 1945 a pamětník ji s celou rodinou vítal na prostranství nedaleko hostince, kde vyhrávala Pozdílkova kapela. „My jsme přicházeli v dobrém vítat, zatímco jiní ruští vojáci se vloupali k nám do domu, ukradli tetiččiny šaty a košík vajec,“ vyprávěl. Po návratu domů je čekaly vylomené dveře, v parádním pokoji našli oblečení a další věci poházené po zemi. Sovětské vojáky ubytovali vedle jejich domu na farní zahradě, dva bydleli u nich doma. Stále se sháněli po vodce.

V roce 1948 Jiří nastoupil na měšťanskou školu do Josefova, na kterou rád vzpomínal. Nešla mu matematika, bavil ho český jazyk, literatura a dějepis. Ve studiu pokračoval na jaroměřském gymnáziu, kde roku 1955 úspěšně maturoval. Ještě před maturitou mu vyšel jeho první článek o divadelním představení Divá Bára v Jasenné. Poté zahájil studium na Vysoké škole pedagogické v Praze se specializací český jazyk a literatura pro třetí stupeň.

Rodiče nakonec do družstva vstoupili

V době jeho vysokoškolských studií probíhala násilná kolektivizace, která se dotkla i jeho rodiny. Vzpomínal, jak se sousedé scházeli u nich doma po nedělní mši svaté a diskutovali, co dělat a zda vstoupit do nově zakládaných družstev. Jeho rodiče se dlouho bránili, nakonec však vstoupili a v družstvu pracovali. Pamětníkova dědečka Václava Tučka, tesaře, zase zasáhla měnová reforma. Den před jejím vyhlášením mu řemeslník z Jasenné zaplatil větší obnos za výrobky. Hodnota těchto peněz byla rázem zlomková.

O procesech v padesátých letech slyšel z rádia, ale vnímal je spíše okrajově. Vybavil si rok 1953 a smrt J. V. Stalina: „Tehdy jsme byli tak zblblí, že já jsem dokonce i pro Stalina plakal.“ Studenti gymnázia se museli účastnit tryzny za J. V. Stalina a Jiří si pamatoval, že ředitelka Božena Drobková, kterou popsal jako fanatickou komunistku, přišla na podium v černých holínkách. Rodiče nebyli členy KSČ a rodina i nadále pravidelně chodila do kostela. Ve škole s tím pamětník problémy neměl. Na členství v Pionýru si nevzpomínal, jako většina ostatních studentů ale vstoupil do Československého svazu mládeže. Vstup do komunistické strany mu nikdy nenabízeli, zřejmě proto, že se netajil svým náboženským založením.

Vystudoval a odsloužil si vojnu

Na vysokoškolská studia v Praze vzpomínal nesmírně rád. Vyučovali ho uznávaní odborníci jako Alois Jedlička nebo František Cuřín. Bydlel na kolejích v Lazarské ulici, chodil do divadel, na koncerty a na výlety po okolí chodil se svou budoucí manželkou Zdeňkou, která studovala na Vysoké škole zemědělské. Promoval v červnu 1959. Později zvládl postgraduální studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1983 získal titul doktora filozofie.

Povinnou vojenskou službu vykonával u letištního útvaru v obci Kuchyňa nedaleko Bratislavy, později v Hradci Králové, kde vybudoval Síň tradic letectví. Složil důstojnické zkoušky a zúčastnil se několika vojenských cvičení coby záložní důstojník. Jeho náboženské přesvědčení mu ve službě nebránilo, protože se celý život řídil větou „Co je Boží, Bohu, co je císařovo, císaři.“

Na mše svaté jezdil tajně

Své první učitelské zkušenosti získal na základní škole v Pilníkově u Trutnova, kam dostal umístěnku a kde působil rok a půl. Vyučoval český jazyk a literaturu, botaniku a zoologii. Ředitel Mikulka byl podle pamětníka celkem přístupný, ale fanaticky komunistický. „Byla to doba, kdy nastala silná ateizace a silná kritika církve“, vyprávěl. Pro něho osobně to bylo jediné období v životě, kdy nechodil veřejně do místního kostela. Cítil, že si to jako mladý učitel v dané atmosféře nemůže dovolit, a raději dojížděl na mše do sousedního města Hostinné.

Na pilníkovské škole poprvé a naposledy použil fyzického trestu, když dal ve snaze zachovat si autoritu facku drzé studentce, která po něm hodila žákovskou knížku. Dostal také hlavní roli v divadelní hře, kterou s kolegy nastudovali. Jmenovala se Cena vítězného konce a pojednávala o americkém pilotovi, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu a měl výčitky svědomí. „Sám si myslím, že jsem byl asi nemožný,“ zhodnotil sebekriticky svůj herecký výkon. Jedním z důvodů byla jeho nesmělost a fakt, že měl ve hře políbit vdanou kolegyni.

Naší škole říkali centrum kontrarevoluce

V roce 1961 si ho vyžádal Vlastimil Zelený, ředitel Střední lesnické technické školy v Trutnově, kde působil následujících třicet sedm let, a kromě českého jazyka a literatury vyučoval i dějepis. Byl průkopníkem informatické výchovy a jako češtinář spolupracoval s Československou akademií věd. Ředitel Zelený byl velmi vzdělaný, progresivní a aktivní, škola pod jeho vedením vzkvétala a navazovala mezinárodní kontakty. Skupiny studentů s učiteli vyjížděly do zahraničí. Jiří měl možnost celkem svobodně publikovat články, vytvářel školní almanachy. Ředitel Vlastimil Zelený byl ambiciózní i v oblasti politiky a stal se předsedou Okresního výboru KSČ. V komunistické straně reprezentoval obrodný proud, což se mu po roce 1968 stalo osudným.

Jiří se v srpnu 1968 nacházel v Jaroměři. „Všimli jsme si, jak létalo mnoho letadel v noci z 20. na 21.srpna, to byl nepřetržitý hukot,“ vyprávěl. V Trutnově lidé svrhli sovětský tank 415 před budovou ONV. Jiří se protestů neúčastnil, ale stejně jako snad všichni jeho kolegové okupaci odsuzoval.

“Naše škola byla považovaná vedle muzea za sídlo kontrarevoluce,“ říkal. Ředitele Vlastimila Zeleného vyloučili z KSČ a odvolali z funkce ředitele. V roce 1970 musel školu opustit. Po prověrkách ve stejném roce mnoho pamětníkových kolegů také vyškrtli nebo vyloučili ze strany, ze zaměstnání ale vyhodili jen jednoho. V roce 1972 museli všichni učitelé podepsat prohlášení, že budou učit v socialistickém duchu.

Škodná v Krkonoších

Rok 1968 a následná normalizace měly vliv i na publikační činnost Jiřího. Dlouho pracoval na svém bibliografickém díle Božena Němcová inspirací pro umění. V polovině roku 1968 podepsal smlouvu s východočeským nakladatelstvím Kruh o jejím vydání. Pak ale přišla okupace a vše bylo jinak. „Pod pláštíkem noci mi přišel pan ředitel Květenský sdělit, že krajský výbor KSČ požaduje, abych v bibliografii Božena Němcová inspirací pro umění vyškrtl, vyloučil a vypustil všechna jména komunistů, spisovatelů, zkrátka jmen vyloučených, vyškrtnutých nebo emigrantů nebo lidí jinak nepohodlných komunistickému režimu,“ vzpomínal hořce.

Takové změny samozřejmě odmítl a z vydání tedy sešlo. Paradoxně se stejnou knihou v roce 1970 vyhrál druhé místo v literární soutěži Šrámkova Sobotka, kam se přihlásil. V červnu 1969 Jiří inicioval vydání almanachu k padesátému výročí jaroměřského gymnázia a otiskl v něm svou vzpomínku na studia v 50. letech s názvem Zdeformovaná dílna lidskosti, ve které kritizoval tehdejší komunistickou ředitelku Boženu Drobkovou. O osm měsíců později tento článek v deníku Pochodeň kritizoval pražský vysoký důstojník Státní bezpečnosti Jan Beran, též absolvent gymnázia v Jaroměři. Zaslal i dehonestující dopis řediteli gymnázia a řediteli Střední lesnické školy v Trutnově, kde v závěru doslova napsal: „V seznamu jmen se v Almanachu píše, že tento pán byl profesorem lesnické školy v Trutnově. Nestálo by za to, aby se příslušné orgány v uvedeném městě zajímaly o pedagogickou a politickou činnost tohoto pána? Je to v zájmu lidstva i přírody. Krkonoše jsou přece naším národním parkem a tady je škodná dvakrát nebezpečná.“

Jiří po roce 1969 mohl až na pár výjimek vydávat články jen anonymně.

Nečekal jsem, jak to dopadne

Revoluční události v roce 1989 velmi vítal, cítil se ale trochu zaskočen, protože nikdy nevěřil, že by se změny režimu mohl dožít. Na rozdíl od většiny svých kolegů ale jen nečekal, jak to dopadne. S Inkou Kopeckou se jako jediní kantoři ze Střední lesnické školy účastnili generální stávky 27. listopadu v Trutnově. „Šli jsme na náměstí se studenty, nikoho jsme nenutili, bylo to naprosto na svobodné vůli,“ vzpomínal.

Přestože demonstrace vítal, zároveň si byl vědom toho, že jako učitel podepsal závazek, jak bude vyučovat. Své vnitřní pocity popsal jako svár svědomí. Rozhodl se ale, že musí stát na straně pravdy a totalitnímu režimu již dál nesloužit. Sám nikdy nebyl komunista, ale nebál se otevřeně mluvit o učitelské profesi během komunistického režimu: „My jako kantoři, bohužel si to musíme přiznat, jsme-li trošku schopni sebereflexe, jsme byli pod vlivem komunistické ideologie.“

Pamětník se sice v zaměstnání musel účastnit politických školení, svou víru ale nikdy nezradil a věří, že neudělal nic, za co by se musel jako křesťan a katolík stydět. Jeho životním mottem byla věta „Milovat znamená chtít dobro pro toho druhého“ a k tomu se snažil vést i své studenty.

Když v lednu roku 1990 zavítal do Jaroměře čerstvě zvolený prezident Havel, vydal se Jiří Uhlíř na náměstí. Vzal si s sebou koláčky, které napekla jeho tchýně, bohužel je ale novému prezidentovi nemohl předat, což ho mrzelo.

Celý život psal

Pamětník se vedle učitelství uplatnil jako publicista, spisovatel literatury faktu, literární a regionální historik a význačný bibliograf a filmograf. Napsal stovky článků, historických studií, recenzí, vlastivěd obcí, bibliografií i filmografií, i řadu původních a rozsáhlých seriálů, ale i drobných medailonků a nekrologů o osobnostech Jaroměřska i českého lesnictví.

Natočil čtrnáct amatérských dokumentárních filmů a mezi jeho díla patří například Osobnosti Jaroměře, Humorista Jaroslav Hašek a Jaroměřsko nebo v roce 2021 vydaná Božena Němcová inspirací pro umění 1842 - 2020. Dostalo se mu celé řady ocenění, v roce 2017 obdržel Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně, v roce 2020 dostal Pamětní medaili hejtmana Královéhradeckého kraje za celoživotní přínos pro českou kulturu a pedagogiku. Město Jaroměř k jeho 80. narozeninám vydalo v březnu 2018 knihu Bibliografie Jiřího Uhlíře 1954 - 2017.