The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Uhlíř (* 1938)

• narozen 8. ledna 1938 v Českých Budějovicích

• dětství prožil ve Stráži nad Nežárkou, kde zažil dramatické události konce druhé světové války

• otec pamětníka byl živnostníkem a ve Stráži nad Nežárkou provozoval drogérii

• po konci druhé světové války rodina získala dům s drogérií v pohraničním Novém Boru

• po roce 1948 byla drogérie znárodněna a rodina se přestěhovala zpět do Českých Budějovic.

• kvůli původu mu bylo znemožněno studium na střední škole

• vyučil se chladírenským mechanikem na učilišti v Častolovicích

• v letech 1956-1957 sloužil u Pohraniční stráže

• v letech 1960-1963 byl úspěšným jezdcem ploché dráhy v Českých Budějovicích

• většinu svého aktivního pracovního života pracoval jako chladírenský mechanik pro nemocniční zařízení

František Uhlíř se narodil 8. ledna roku 1938 v Českých Budějovicích jako nejstarší ze tří sourozenců. Své první vzpomínky má pevně spjaté s koncem druhé světové války ve Stráži nad Nežárkou. Tehdy byl ještě malým chlapcem, ale obraz havarujícího německého letadla mu zůstal vryt hluboko do paměti dodnes. Pocházel z rodiny místního živnostníka. Rok 1948 přinesl nejen nástup komunistického režimu, ale i následnou likvidaci soukromého sektoru. Jejich rodinné podnikání zaniklo a s ním i jejich dosavadní způsob života. Příběh svůj a své rodiny vypráví František Uhlíř.

 

Jak mohli ročiče počít děti v tak nejisté době?

Maminka pamětníka Marie Uhlířová, rozená Sládková, byla úspěšnou švadlenou. Byla natolik talentovaná, že své krejčovské umění mohla uplatnit i ve Francii, kde v meziválečném období strávila pět let. Život ve francouzské Paříži byl pro Marii Uhlířovou štědrý. „Jako obyčejná švadlenka chodila na obědy do restaurace, kde ke stolu přišel kuchař s prkýnkem svíčkové a ona si ukazovala, jak silnou jí chce,“ vypráví pamětník. Štěstí měla paní Marie Uhlířová také na své kolegyně. Jako Češka dostávala nižší plat, ostatní švadlenky však začaly stávkovat, aby pro ni získaly stejné ohodnocení. 

Nejistá politická atmosféra v polovině 30. let přiměla Marii Uhlířovou k návratu do Českých Budějovic. „Když začal Hitler vyřvávat, tak se celá skupina lidí z jižních Čech strachy vracela z Paříže domů,“ vypráví pamětník. Po návratu si Marie Uhlířová v Českých Budějovicích otevřela módní salón.

Tatínek František Uhlíř starší byl majitelem drogérie ve Stráži nad Nežárkou. Po svatbě Marie Uhlířová módní salón v Českých Budějovicích opustila a přestěhovala se za manželem do Stráže, kde společně vedli drogérii. Rodina bydlela v jediném dvoupatrovém domě na konci náměstí. Dům patřil doktoru Baborovi, který měl v horním patře ordinaci. „V domě také bydlela rodina holiče, elektrikáře, krejčího a mého otce – drogisty,“ vzpomíná pamětník. V průběhu válečných let se Františku Uhlíři v roce 1941 narodil bratr Petr a v roce 1943 bratr Vladimír. „Mě stejně napadá, jak mohli rodiče počít děti v takové nejisté době? V době války. Tohle nechápu.“

 

Zřícené letadlo

„I přes válku se nám dařilo dobře, já si nepamatuji, že bych něco postrádal – Němci nás neomezovali, alespoň co já jsem měl možnost zažít,“ uvádí pamětník. Událost, kterou však František Uhlíř nikdy nezapomene, je pád německého letadla, které 17. dubna roku 1945 havarovalo do centra Stráže nad Nežárkou. „Američané sestřelili Messerschmidt, pilot vyskočil a to letadlo letělo podél náměstí a spadlo dva domy od nás do hnoje. Kolo od letadla spadlo k nám na dvůr, kde bylo 11 dětí, a představte si, že se nikomu nic nestalo. Bylo to obrovské štěstí,“ vzpomíná pamětník. 

 

Partyzáni za pět minut dvanáct

Na samém sklonku druhé světové války, doslova za pět minut dvanáct, se ve Stráži nad Nežárkou odehrála událost, která zasáhla snad každou místní rodinu. Počátkem května 1945 zastavila skupina partyzánů německou dodávku projíždějící městem. Odbojáři z vozidla vytáhli německého vojáka a zajali ho. Uvnitř dodávky objevili velké množství cigaret. Následně začali partyzáni krabičky rozhazovat mezi obyvatele na náměstí. „Já jsem taky domů přinesl krabičku cigaret, ale tatínek mě s tím poslal okamžitě nazpátek,“ vypráví pamětník. Netrvalo dlouho a do města se začaly sjíždět německé pásové obrněné transportéry. Následně němečtí vojáci začali shromažďovat všechny místní muže. Tatínek Františka Uhlíře se snažil před německými vojáky uprchnout zadním vchodem jejich domu. Stráž byla však obsazena ze všech stran a František Uhlíř starší byl odveden a seřazen s ostatními muži před radnici. Němečtí esesmani tehdy na seřazené muže mířili kulomety s výhružkou, že u koho se najde zbraň – bude zastřelen. „To bylo poprvé kdy jsem viděl německého vojáka, který prošel se samopalem naším bytem,“ vzpomíná pamětník. Incident, který se odehrál na náměstí před radnicí, naštěstí pro místní obyvatele skončil bez krveprolití.

 

Osvoboditelé lovili ryby pomocí granátů

Stráž nad Nežárkou byla osvobozena dne 9. května roku 1945 Rudou armádou. „První přijeli Rusové – a pamatuji si, že byli celý zaprášení,“ vzpomíná pamětník. Podle vyprávění Františka Uhlíře působili první osvoboditelé spíše nesměle a ostýchavě. Ženy ze Stráže pro ně připravily bohaté občerstvení: čerstvé vdolky, buchty, koláče i pivo. Přesto je musely doslova pobízet. „Styděli se z těch vozů slézt,“ vzpomíná František Uhlíř. První vlna Rudé armády se ve městě zdržela jen krátce. Později do města přijela druhá jednotka – a ta už ve Stráži zůstala. „Ti druzí byli jiní maníci.“ František Uhlíř vzpomíná na událost u řeky Nežárky, kde ruští vojáci lovili ryby pomocí granátů. „My kluci u toho samozřejmě asistovali,“ vypráví pamětník. František Uhlíř jako dítě nerozeznal, zda byl voják, který granáty házel, opilý nebo nikoliv. Avšak v jeden okamžik mu na břehu řeky z ruky vypadl odjištěný granát. „On rozpažil ruce – my padli a najednou se kus břehu utrhl a zasypal nás blátem a kamením. Naštěstí to spadlo pod břeh a nikomu se nic nestalo,“ vzpomíná pamětník.

Jednou z dalších živých vzpomínek z poválečných dnů byla jízda ve skříňovém autě značky Opel Blitz. Sovětský voják tehdy naložil skupinu asi patnácti dětí včetně Františka Uhlíře a rozjel se s nimi po polní cestě. „Jel s námi jako šílenec – nám se to jako dětem samozřejmě líbilo.“ Vůz však neměl sedadla, ale jen dvě nezajištěné lavice, najednou auto sjelo z cesty, převrátilo se a všichni se uvnitř auta nekontrolovaně kutáleli. Přes nehodu však dětem zůstalo jen pár boulí.

„A nakonec jsme od nich dostali vši! Loudili jsme od nich čepice – lodičky a ty byly plné vší.“ Když to maminka pamětníka zjistila, okamžitě ji bez váhání hodila do kamen. „Já jsem tenkrát brečel – protože nám se líbila na čepici ta hvězda,“ vypráví František Uhlíř.

 

Všechno se muselo zlikvidovat

Po válce rodina získala dům s drogérií v pohraničním Novém Boru na severu Čech. S původním majitelem se rodina nikdy nepotkala. Dům dříve patřil německému drogistovi Vilibaldu Jahnelovi, jehož jméno v drogérii zůstalo. 

Ze života v Novém Boru pamětník nosí vzpomínky především na školu a jednoho z vyučujících – pana učitele Radostu. „Vyprávěl nám o Masarykovi a o Benešovi. Byl to úžasný člověk a měli jsme ho rádi.“ Jednou tento oblíbený učitel poslal pamětníkovu spolužačku pro noviny Svobodné slovo, žákyně mu však přinesla Rudé právo. „Učitel Radosta takhle otevřel to Rudé právo a zase ho zavřel. A řekl: „To je na mě moc veliké, běž a vrať jim to.“ „Druhý týden už tam nebyl. Kde skončil, to nevím,“ vypráví pamětník. Zmíněná žákyně byla v Novém Boru naneštěstí dcerou jednoho z vedoucích představitelů města.

Dům v Novém Boru byl velký, a tak kromě drogérie se v něm našlo místo i pro další živnost. Bratr Františka Uhlíře staršího, Oldřich Uhlíř, si v další části domu otevřel prodejnu zeleniny. V roce 1948 bylo Františku Uhlířovi teprve deset let, přesto si na den komunistického převratu vzpomíná s mimořádnou přesností. Byl 25. únor, kdy se jeho strýc Oldřich Uhlíř vracel z Prahy, kam pravidelně jezdil pro nové zboží. Tento den byl svědkem nástupu lidových milic, které v Praze vyšly do ulic a k budovám státních institucí. „Strejda Olda přijel před náš dům, zastavil a zůstal sedět v autě. Zahlédl jsem ho, jak sedí a nic nedělá.“ Z událostí, které se v hlavním městě odehrávaly, byl natolik v šoku, že zboží nenakoupil a veškeré peníze ztratil. „Vrátil se úplně zdrcenej,“ vypráví František Uhlíř.

Nástup komunistického režimu znamenal pro živnostníky zásadní zlom. Začalo období represí a likvidace soukromého podnikání. Pamětník vzpomíná na dny, kdy tatínkovu drogérii byly nuceni zavřít a zlikvidovat veškeré zásoby. „Zboží jsme vozili do rokle. V objektu nesmělo zůstat vůbec nic.“

 

Návrat do jižních Čech

Po nuceném zavření rodinné drogérie se rodina přestěhovala do Českých Budějovic. Útočiště našla v domě tatínkovy sestry v Nemanicích, kde rodina bydlela v jedné místnosti. Po několika letech se jim podařilo opatřit byt ve čtvrtém patře v Rudolfovské ulici. V bytě s rodinou bydlel ještě těžce nemocný bratr maminky pamětníka, Marie Uhlířové, který trpěl těžkou nemocí, která se projevovala svalovou nehybností a vyžadovala celodenní péči. 

František Uhlíř starší pracoval v elektrárně, kde vykonával náročnou práci jako topič. „Házel uhlí do kamen,“ vypráví pamětník. Maminka Marie Uhlířová se věnovala péči o děti a nemocného bratra. Oba rodiče projevovali velkou statečnost, navzdory těžkým životním podmínkám, do kterých byla rodina uvržena v důsledku komunistického režimu, si rodiče před dětmi nikdy nestěžovali. „O politice se u nás debaty nevedly a díky tomu jsme všichni tři měli klidné mládí,“ hodnotí pamětník.

Přáním Františka Uhlíře bylo studium na střední průmyslové škole. Tam však nebyl přijat: „Měl jsem cejch syn živnostníka.“ Nakonec mu bylo umožněno vyučit se na učilišti v Častolovicích, kde nastoupil do oboru chladírenský mechanik. Učení na „chlaďaře“ mu nakonec velice přirostlo k srdci: „V té době i dnes je to nejlepší řemeslo, jaké si dovedete představit,“ vypráví pamětník. 

 

Syn vlasti

František Uhlíř byl celý život velký sportovec. Od mládí hrál hokej, a proto měl svou vojenskou službu v roce 1956 nastoupit v rámci hokejového oddílu Rudá hvězda Karlovy Vary. Shodou okolností v letech 1956 až 1957 docházelo ke zrušení některých vojenských týmů, a tak byl přeložen do Chomutova. „Takže jsem skončil na čáře – jako nejlepší syn vlasti,“ říká s nadsázkou. „Syn živnostníka, ale zároveň nejlepší syn vlasti,“ dodává pamětník s úsměvem.

Místo jeho služby byla obec Načetín v Krušných Horách, kde strávil první rok vojny u Pohraniční stáže: „Tam jsem si to užil se vším všudy. Museli jsme chodit po čáře, kde jsme zapadali po pás do sněhu, a hlídat, aby nás imperialisti nenapadli,“ vypráví František Uhlíř.  Vojáci museli hlídat drátěný zátaras a hledat, zda není v místě ohnutý drát. Především v noci museli osvětlovadly sledovat orný pás mezi zábranami, zda se tam nenachází stopy. „Pozorovali jsme opravdu pečlivě, protože kdybychom něco přehlédli, tak jsme měli prokurátora.“ Za svůj rok služby na čáře však pamětník nepotkal nikoho, kdo chtěl hranici překonat.

V Načetíně měli vojáci jednou měsíčně volný den. Tento čas pamětník trávil na zimním stadionu v Chomutově. Právě tam si ho všiml jeden z činovníků hokejového klubu VTŽ Chomutov. Hned na druhý den byl František Uhlíř přeložen do Jirkova, odkud mohl téměř každý den dojíždět na tréninky do Chomutova.

 

Plochá dráha

Po skončení vojenské služby František Uhlíř nastoupil jako chladírenský mechanik do Kovopodniku v Českých Budějovicích. Později měl ve své kompetenci správu chladícího zařízení v celé českobudějovické nemocnici. V roce 1959 se František Uhlíř seznámil s Jaroslavou Pechovou a ještě v témže roce se vzali. Díky své manželce si pamětník o několik let později splnil přání a s velkým nasazením dokázal při svém zaměstnání dokončit maturitní vzdělání na střední průmyslové škole strojní. 

Vášeň pro sport Františka Uhlíře neopustila ani po návratu z vojenské služby. Tentokrát ho v roce 1960 zavedla k motoristickému sportu – jízdě na ploché dráze. „Jednou jsem jel na kole po Dlouhé Louce a slyšel jsem neobvyklý zvuk motoru,“ vzpomíná pamětník. Nedalo mu to a zvuk následoval. Na místě dnešního atletického stadionu v Českých Budějovicích narazil na dlouhou frontu mladých mužů, kteří se ucházeli o post jezdce ploché dráhy. Ze sto dvaceti uchazečů byli vybráni pouze dva a jedním z nich byl právě František Uhlíř.

Motocyklistické závody ploché dráhy byly v Československu velice populární: „Když se tady jela mezinárodní plochá dráha, tak se na nás přišlo podívat pět a dvacet tisíc diváků,“ vzpomíná František Uhlíř, který patřil k jezdcům, jež závodili na špici. V roce 1961 pro svůj stájový Speedway Club České Budějovice získal nejvíce bodů v první lize. Přesto jeho kariéra skončila dřív, než by si zasloužil – a to z čirého trucu. V roce 1963 byl pozván na reprezentační soustředění do Prahy. Narazil však na neochotu ze svého okolí. Neměl vlastní automobil a proto potřeboval pomoci s převozem motocyklů. Další se závodníků i místní náčelník svazarmu, kteří měli vůz k dispozici, mu odmítli pomoci. „Mám takový dojem, že měl kolega zřejmě obavy z konkurence,“ hodnotí dnes František Uhlíř s odstupem. Když se podpora zcela rozplynula, rozhodl se rezolutně: vrátil všechny výstrojní věci a s plochou dráhou nadobro skončil. 

 

60. léta

Františku Uhlíři a Jaroslavě Uhlířové se v roce 1966 narodila dcera Vanda. O několik let později je však potkala obrovská tragédie. Manželům se v roce 1978 narodil ještě syn Tomáš, který krátce po narození zemřel na akutní zánět mozkových blan. Infekčním onemocněním se novorozený syn nakazil ihned po svém narození v prostředí porodnice. 

Uvolněnou atmosféru 60. let František Uhlíř nevnímal optimisticky. Na rozdíl od svého otce, který věřil, že se politická situace v zemi skutečně změní, si iluze nedělal. „Můj otec tomu věřil. Nakonec se ale ukázalo, že Dubček byl srab,“ hodnotí dnes bez obalu pamětník. Srpen 1968 zastihl Františka Uhlíře v Českých Budějovicích. Bydlel tehdy v Bachmačské ulici, když se přímo pod jeho okny objevil sovětský tank. Ten pohled ho zcela ochromil. „To mě úplně zdrtilo,“ vzpomíná. V té době pracoval jako technik na údržbě chladírenských zařízení po celém budějovickém okrese, takže trávil většinu dne na cestách. Okupanty potkával doslova na každém kroku: “Bál jsem se, že do mě ten tank nabourá.“ Nejnapjatější situaci zažil v obci Borek u Českých Budějovic, kde sovětská armáda zřídila kulometné stanoviště. „Nevěděl jsem, kam ten voják míří. To jsem měl opravdu strach,“ vypráví pamětník.

Po okupaci v roce 1968 manželka pamětníka Jaroslava Uhlířová pracovala jako vedoucí cenového odboru na podnikovém ředitelství Koh-i-noor. V souvislosti se srpnovými událostmi byli všichni vedoucí pracovníci povinni podstoupit tzv. kádrové prověrky, během nichž se zjišťoval jejich postoj k okupaci. Jako jediná se Jaroslava Uhlířová otevřeně vyjádřila proti vstupu sovětských vojsk. Její postoj byl samozřejmě považován za nepřijatelný a hrozilo jí okamžité propuštění. Nakonec však sehrála roli její profesní nepostradatelnost, kdy ji její přímý nadřízený ve funkci podržel. „To byl zázrak,“ vzpomíná František Uhlíř.

Ani jeden z manželů nikdy nevstoupil do komunistické strany.

 

Nikdy jsem nevěřil, že komunisti odejdou

Komunistický režim nakonec padl a nastalé události byly pro Františka Uhlíře neuvěřitelné. Přesto v rodině panoval velký strach, že celá situace může vyústit v násilný akt „V podstatě to nakonec žádná revoluce nebyla. Podali si ruce a zase odešli,“ hodnotí listopadové události pamětník.

Vzpomínky na konec režimu považuje František Uhlíř za nepřenositelné: „Nevěřil jsem nikdy, že komunisti odejdou a budeme žít ve svobodné zemi.“ Přesto ho dodnes mrzí, že komunistická strana nebyla po revoluci zrušena. Nejvíc jej rozhořčuje, že vysocí představitelé režimu pobírají i po letech vysoké důchody. „To je k smíchu,“ poznamenává pamětník.

Po sametové revoluci nastaly pro Františka Uhlíře změny i v profesní rovině.  Nastoupil do společnosti Hauser, která se věnuje prodeji automobilových čelních skel. „To bylo celkem dobré zaměstnání,“ vzpomíná pamětník. Nakonec přešel do Zemědělského podniku, kde pracoval jako vrchní mistr ve výrobě zařízení pro zemědělské stroje. Právě z této pozice pamětník odešel do důchodu.

V kontextu vlastních bohatých životních zkušeností, s událostmi posledních let je současný konflikt na Ukrajině pro Františka Uhlíře nepřijatelný: „Ukrajinci jsou hrdinové. De facto brání nás a my jim musíme pomáhat jakýmkoliv způsobem,“ hodnotí pamětník.