The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Turnovský (* 1950)

• narodil se 19. července 1950 v Praze

• po rozvodu rodičů žil s babičkou

• maturoval na gymnáziu Přípotoční

• pracoval v podniku Československá keramika, poté v Díle

• roku 1977 se stal manažerem kapely Extempore

• téhož roku začal aktivně působit v Jazzové sekci

• od roku 1981 do roku 1992 pracoval jako hlídač v Loretě

• StB na něj vedla svazek „Turnov“

• přednášel astrologii na bytových seminářích, chodil na tzv. podzemní univerzitu

• po roce 1989 založil vlastní Astrologickou školu pro statečné

• držitel ocenění účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu

Malý kluk, který prožíval krásné dětství u babičky v okrajové části Prahy, na Kačerově, dokázal i později žít svobodně v nesvobodném režimu. Pavel Turnovský prošel mnoha profesemi, pracoval jako hlídač v Loretě na Hradčanech i manažer zakazovaných kapel, získal na podzemní univerzitě znalosti z mnoha oborů a nakonec zamířil doslova ke hvězdám. Po listopadovém pádu komunistického režimu se začal naplno věnovat astrologii a stal se jejím uznávaným představitelem i učitelem. 

Skočili jsme na čtrnáctku a jelo se do Prahy

Pavel Turnovský se narodil 19. července 1950 v Praze. Jeho otec Jiří Turnovský byl novinář a matka Kamila (rozená Štočková) se po rozvodu v roce 1951 přestěhovala do Příbrami, takže dětství prožil s babičkou a otcem. 

Otec Jiří Turnovský byl novinář, původně v Zemědělských novinách a poté v Československé bance, kde zastával pozici šéfredaktora bankovního časopisu. Po rozvodu žil malý Pavel u prarodičů na Kačerově a později u otce, který s manželkou odebíral řadu kulturních a literárních časopisů, což mu v dětství a dospívání poskytovalo široký kulturní rozhled. Druhá otcova žena Jiřina, rozená Drápelová, sehrála v pamětníkově životě významnou roli. Byla doktorkou filozofie a novinářkou a jako zaměstnankyně Požárního sboru, který v té době spadal pod ministerstvo vnitra, se stala šéfredaktorkou hasičských časopisů. Pavel Turnovský na ni vzpomíná jako na vzdělanou ženu, která mu poskytla rodinné zázemí.

Prarodiče z matčiny strany, Pavla a Otakar Štočkovi, byli aktivní v protinacistickém odboji. Babička zvolila dobrovolnou smrt skokem z okna, aby unikla výslechům gestapa. Dědečka Otakara Štočka uvěznili, ale přežil a po válce obdržel Československý válečný kříž. Zajímavou postavou byl i pradědeček, rada na ministerstvu železnic, který se podílel na stavbě dosud existujícího vyšehradského železničního mostu.

Dědeček z otcovy strany prožil dobrodružný příběh během první světové války. Byl v zajetí v kazašském Semipalatinsku, kde se seznámil s Pavlovou babičkou, ruskou dcerou pravoslavného kostelníka. Pavel Turnovský líčí jejich dlouhou cestu domů: „Vrátili se do Čech až tím úplně posledním nebo předposledním transportem kolem Singapuru přes Rudý moře do Terstu a do Čech.“

Hezké dětství zažil převážně na Kačerově, který v padesátých letech 20. století připomínal spíše vesnici než součást Prahy. Bydlel s babičkou a dědou do svých devíti let v řadovém domku a navštěvoval blízkou základní školu Na Lánech. „Když se jelo do města, říkalo se, že se jede do Prahy. Skočili jsme na čtrnáctku a jelo se tramvají asi půl hodiny nebo tři čtvrtě. Babička jezdila pro kafe do pražírny na Jungmannovo náměstí,“ vzpomíná. V roce 1959 si jej k sobě vzal otec a nevlastní matka. Po přestěhování do Vršovic se mu zdála atmosféra v nové škole více ovlivněna komunistickou ideologií a zažil tu první politický střet. „Já jsem si na předpionýrský schůzce, kde nás indoktrinovala nějaká středoškolská studentka, kreslil americkou loď s americkou hvězdou a nějaký kovboje. My jsme měli doma ještě časopis Mladý hlasatel a Kulíšek. Ta se zděsila úplně, ta se z toho zhroutila. Sebrala mi to a běžela s tím za ředitelem, byl z toho průšvih, takže jsem nebyl vzat do Pionýra, až asi po roce nebo dvou,“ vypráví pamětník. 

V roce 1965 nastoupil na gymnázium v Přípotoční ulici. Zvolil si humanitní větev, protože k jeho oblíbeným předmětům patřila čeština, dějepis a zeměpis. V prvním ročníku propadl z latiny, ale paradoxně si ji vybral jako volitelný předmět u maturity, aby si dokázal, že ji zvládne. Roku 1968 se vrátil žít k babičce a na Kačerově bydlel až do pádu totality. Maturoval v červnu 1969, v době, kdy už se nad československou společností stahovala mračna normalizace.

Namočil jsem Rudé právo do kaluže krve

Pozdní šedesátá léta byla pro Pavla Turnovského obdobím objevování kultury. Díky novinářskému zázemí rodičů měl přístup k Literárním novinám a časopisům jako Světová literatura, Plamen nebo Dějiny a současnost. Jeho zájem se soustředil i na výtvarné umění. V roce 1967 propadl surrealismu, klíčovým zážitkem se pro něj stala výstava Princip slasti, která představila pařížskou surrealistickou skupinu. Pod jejím vlivem se začal zajímat i o okultní vědy, hermetiku, alchymii, astrologii a jiné alternativní směry. V hudbě ho formovalo Radio Luxembourg, poslouchal hitparádu Houpačka Jiřího Černého, v Mikroforu poprvé slyšel Mothers of Invention Franka Zappy, Pink Floyd nebo King Crimson. Léto 1968 prakticky strávil na Karlově mostě, v komunitě podobně naladěných přátel, se kterými založili skupinu Pont. Na Malé Straně se setkával s osobnostmi undergroundu, jako byli hudebníci Jaroslav Neduha, Jaroslav Hutka, Miroslav Paleček, Michael Janík, Petr Kalandra a pozdější guru New Age Vlastimil Marek.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy byla pro Pavla Turnovského, stejně jako pro většinu obyvatel, silně traumatizujícím zážitkem. Ráno 21. srpna se vydal pěšky k budově rozhlasu na Vinohradské. „Běžel jsem k rozhlasu pěšky, tam jsem byl u toho, když tam nějakej blbec zapálil muniční vůz. Viděl jsem, jak si řidič autobusu půjčuje pistoli a prostřílí tomu autobusu pneumatiky, aby s tím nemohli odjet. Pak to Sověti přejeli tankem, takže všechno hořelo. Střílelo se tam, lítaly šrapnely, díky tomu vyhořely baráky naproti rozhlasu. Pak jsem sebral nějaký Rudý právo, namočil ho do kaluže krve a šel jsem na Hrad pěšky. Když pochodovali Rusáčci proti mně, tak jsem jim ukazoval tu krev,“ vybavuje si dramatické chvíle prvního dne okupace. U Pražského hradu se ocitl u podivné situace. „Ze Salmovského paláce někdo vystřelil z pistole, Rusáčci tu zeď pokropili ze samopalů a my jsme utíkali po balustrádě dolů. Nějaký kluk tam nechal sportovní pytel, jaký byl tehdy v módě, a jeden sovětský voják ten pytel popadl a utíkal za námi, aby ho vlastníkovi předal,“ vypráví pamětník. Po návratu politiků z Moskvy 27. srpna okamžitě pochopil, že naděje na „socialismus s lidskou tváří“ definitivně skončily.

V podniku byli demoralizovaní a chlastali

Po maturitě v roce 1969 nastoupil Pavel Turnovský do podniku Československá keramika. Namísto umělecké keramiky se však zabýval vývozem obkladaček a záchodových mís do východní Evropy a vnímal atmosféru v Podniku zahraničního obchodu (PZO) jako deprimující. „To byl nejhorší rok mého života. Měl jsem naivní dojem, že budu spolupracovat na vyvážení umělecké keramiky. Jenže se vyvážely dlaždice, obkladačky, záchodový mísy, umyvadla. Já jsem přišel do referátu východní Evropy a Jugoslávie. Oni byli všichni demoralizovaný, protože rok předtím hrozili pěstičkama z balkonu sovětským vojákům. A teď čekali, co bude, už se začalo mluvit o prověrkách. Takže chlastali jak odsouzený k smrti. Jediný veselý na tom bylo, že mě občas poslali na jugoslávský obchodní zastoupení Na Zderaze, kde jsem odevzdal papíry a vyfasoval jsem metaxu, koňak a hromadu jugoslávskejch cigaret. Takhle jsme si trošku užívali luxusu,“ vypráví Pavel Turnovský.  

Po konfliktu s ředitelem při prověrkách z podniku odešel a našel útočiště v podniku Dílo. Jako všechno, i umění podléhalo za komunistického režimu kontrole a omezením. Úkolem Podniku Českého fondu výtvarných umění Dílo měla být distribuce výtvarných děl, kontrola jejich úrovně, pořádání výstav a zřizování speciálních dílen. Podnik obchodoval s uměleckými díly nebo knihami o výtvarném umění ve svých pobočkách a prodejnách. Fond de facto sloužil v době totality jako nástroj kontroly umělců. Členství ve Svazu československých výtvarných umělců nebo registrace ve Fondu byly sice podmínkou, aby umělec mohl prodávat svá díla, ale nebylo snadné se členem stát.[1]

Pavel Turnovský zde nejdřív pracoval ve skladu výtvarných potřeb a sblížil se s malířem Martinem Stejskalem a Pavlem „Emanem“ Zemanem, který působil ve skupině The Plastic People of the Universe. Setkávání podobně zaměřených lidí vyústilo ve vznik kruhu Auroboros a vydávání samizdatového časopisu se stejným názvem. V té době se pohyboval na hraně mezi oficiálním zaměstnáním a neoficiální kulturou. Snahy opozice a disentu vyvrcholily v lednu 1977 Chartou 77, na kterou tehdejší moc zareagovala nečekaně silně – zatýkáním a zvýšením úsilí o potlačení nežádoucích aktivit a vyhnání zásadních představitelů disentu z republiky pod hlavičkou akce Asanace.

Vždyť vy jste byli všichni zatčení!

Přestože se Pavel Turnovský snažil žít svůj život svobodně, represe režimu se jej kvůli jeho zájmům přímo dotýkaly. Po vzniku Charty 77 se podniky valila vlna podpisů tzv. Anticharty. Odmítl ji v práci podepsat s odůvodněním, že nebude odsuzovat něco, co nečetl. „Byl jsem na tom, jako bych Chartu podepsal, chtěli mě vyhodit, ale zachránila mě moje specializace – nikdo výtvarným potřebám a materiálům nerozuměl,“ dodává. V dubnu 1977 se stal neoficiálním manažerem kapely Extempore a později MCH Band, což jej nevyhnutelně přivedlo do ohniska zájmu Státní bezpečnosti (StB). Podle sdělení Archivu bezpečnostních složek na něj StB vedla svazek reg. č. 22858 MV v kategorii prověřovaná osoba, krycí název „Turnov“, spis byl zničen dne 1. 12. 1989.[2]

Zásadní událostí pro skupinu Extempore byl koncert v Libouchci v roce 1978. Akci organizovali pod hlavičkou SSM, což byla tehdy častá strategie, jak obejít zákazy. Koncert doprovázely zmatky – organizátor se opil a auto kapely mělo technickou poruchu. „Po koncertě nás policajti přepadli na hotelu, jenže pak jsme zjistili, že obšancovali celej Libouchec a nějaký lidi zmlátili a zatkli. To jsme vůbec netušili. Já jdu v pondělí na Svaz hudebníků odevzdat papíry a tam na mě koukají jak na zjevení: ‚Vždyť vy jste všichni byli zatčený v Libouchci!‘ Já jsem říkal: ‚My jsme vůbec nebyli zatčený. Nás akorát kontrolovali na hotelu.‘ Ještě jsme si nechali napsat předtím hodnocení, že ten koncert proběhl dobře a že se nic nestalo. Naštěstí z toho byl záznam, kde je slyšet, jak [Mikoláš] Chadima nabádá lidi, ať se rozejdou v klidu, ať nedělají binec po vesnici. To se ukázalo jako velmi důležitý, tahle věta, protože za pár dní pro něj přijeli,“ popisuje Pavel Turnovský. 

Po návratu do Prahy následovala série výslechů v Bartolomějské ulici a na Karlově náměstí. StB se snažila získat usvědčující informace o údajných vulgarismech a vzala si nahrávku koncertu. Pavel Turnovský však uplatňoval strategii „dělat blbého“ a neříkat vůbec nic. „Jeden hodnej, druhej zlej, jako to bylo vždycky. Nic ze mě nedostali, já jsem taky nic nevěděl. Ale i kdybych věděl, tak bych stejně nic neřekl. S nimi je to těžká přesilovka, nesmí se jim nic říct, ani nedůležitého,“ dodává. Celá záležitost nakonec vyšuměla do ztracena. 

Estébáky překvapilo, že jsem se vrátil

Pavel Turnovský se stal oficiálním členem Jazzové sekce v roce 1977. Sekce vznikla v roce 1969 jako organizace Svazu hudebníků ČSR, ale po roce 1977 se ji ministerstvo pokoušelo rozpustit a pronásledovalo i členy vedení, i když Karel Srp byl spolupracovníkem StB.[3] Její aktivity a činnost sledoval pamětník delší dobu a stal se členem užšího vedení. Sekce mu umožnila dostat se nejen k nezávislé a zakázané hudbě, ale také k výtvarnému umění. Jako surrealistický malíř mohl vystavovat svá díla v jejích prostorách, sekce distribuovala bulletin Jazz, tehdy nedostupné nahrávky i knihy a vydávala vlastní publikace. Navíc sídlila v ulici Ke Krčské stráni, blízko jeho bydliště na Kačerově. Právě kvůli jeho zapojení do její činnosti se o něj zajímala StB, jak vyplývá z objektového svazku arch. č. OB-1926 MV, který se věnuje dosti podrobně i činnosti Jazzové sekce. Je v něm uvedeno jeho jméno jakožto člena výboru.[4]  

Pavel Turnovský využíval toho, že jeho nevlastní sestra emigrovala do Západního Berlína, kam za ní v osmdesátých letech mohl jezdit a pašovat samizdat a nahrávky alternativní hudby na Západ. „Macecha potkala na ministerstvu nějaký známý estébáky, to už bylo dávno po tom, co ji vyhodili z práce. A oni říkali: ‚Hele, Jiřino, ten tvůj syn nás ale překvapil, že se vrátil.‘ Oni nás pouštěli, protože si mysleli, že tam zůstaneme a bude od nás konečně pokoj. Jenže v emigraci bych byl zajímavý čtrnáct dní,“ vysvětluje pamětník, proč rodnou zemi neopustil.

Od roku 1981 pracoval jako hlídač v Loretě na Hradčanech. Její budova se stala útočištěm pro mnoho disidentů a umělců, kteří se tu mohli vcelku nerušeně věnovat tomu, co je zajímalo, a scházet se k debatám. Potkával tu například Ivana Wernische, Vladimíra Karfíka i oba jeho syny, Filipa  a Jakuba, Václava Vokolka, Milana Jakobce a různé básníky, kteří chodili za Ivanem Wernischem. 

Pavel Turnovský prožíval osmdesátá léta relativně svobodně, rozkročen mezi alternativní hudbou, neoficiální kulturou a zájmem o astrologii. V roce 1982 začal organizovat vlastní astrologické bytové semináře, které měly komorní charakter, obvykle se jich účastnilo jen kolem šesti blízkých přátel. Obsahem bylo především sdílení poznatků, které čerpal ze zdrojů získaných také během cest do Západního Berlína. Nejvíce jej oslovil směr humanistické a transpersonální astrologie, hlavně svým psychologickým přístupem, který se namísto věštění osudu zaměřuje na rozvoj osobního potenciálu. Soukromé přednášky se staly základem, ze kterého se po roce 1989 vyvinula jeho profesionální astrologická škola.

K hlubšímu vzdělání v rámci tzv. podzemní univerzity se pak dostal díky Jazzové sekci, religionistickou fakultu vedl Milan Balabán spolu s Miroslavem Vodrážkou. Díky nadaci Jana Husa (Jan Hus Educational Foundation) na univerzitu přijížděli přednášet profesoři ze zahraničí. Výuka byla podle něj náročná a zahrnovala kromě jiného starozákonní a novozákonní teologii, řečtinu, hebrejštinu a latinu. Semináře se konaly v soukromých bytech a StB je samozřejmě monitorovala. 

Samotný pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 zažil pamětník přímo v Západním Berlíně, kde sledoval davy východních Němců proudící do svobodného světa. „My jsme koukali do tmy a najednou asi o půl dvanáctý v noci se husím pochodem začali vynořovat z východní strany lidi. Tak říkám: ‚To je konec a Německo bude do pár měsíců sjednocený,‘“ vypráví pamětník.  Po návratu do Prahy jej čekal poslední střet se starým režimem, když našel svůj byt s rozlomeným zámkem a dokumenty, penězi a walkmanem rozloženými na stole, pravděpodobně po návštěvě StB. Během dramatických událostí 17. listopadu měl službu na Loretě, účastnil se však pozdějších masových demonstrací.

Potvrzujeme, že potvrzení nepotřebujete

Po pádu totality mohl konečně Pavel Turnovský naplno rozvinout svůj astrologický zájem. Už v prosinci 1989 inicioval setkání astrologů a v lednu 1990 spoluzakládal Astrologickou společnost České republiky. V roce 1992 se rozhodl profesionalizovat své působení a založit vlastní školu. Přitom zažil kuriózní setkání na ministerstvu školství s úředníkem, který mu pod vlivem alkoholu dal svéráznou radu. „Říká: ‚Vy můžete učit všechno, co chcete, a na to žádný potvrzení nepotřebujete. A kdyby po vás to potvrzení chtěli, tak my vám vydáme potvrzení, že potvrzení nepotřebujete.‘ Já blbec jsem si ho nenechal vystavit, protože to by bylo něco parádního,“ vypráví pamětník, jak se stal podnikatelem v astrologii. Tu řadí mezi obory, které pomáhají lidem v krizích nebo při hledání životního směřování. Smyslem podle něj není ohromit klienta přesností předpovědi, ale zmocnit ho k tomu, aby převzal odpovědnost za svůj život. Svou školu zakládal s myšlenkou, že astrologie má být srozumitelným nástrojem pro moderního člověka k sebepoznání.

Devadesátá léta mu však přinesla i trpké okamžiky. Po restituci Lorety řádem kapucínů došlo ke konfliktu s novým provinciálem, páterem Paďourem. Pavel Turnovský v roce 1993 sám podal výpověď, aby se mohl naplno věnovat své astrologické škole. Za své celoživotní postoje a díky všem svým aktivitám – od manažera zakázaných kapel přes činnost v Jazzové sekci až po studium na podzemní univerzitě Milana Balabána – obdržel Pavel Turnovský osvědčení účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu. Jak říká, jeho heslem za normalizace bylo: „Nenecháme ze sebe dělat voly.“ V době natáčení zahájil Pavel Turnovský 34. ročník Astrologické školy pro statečné a žil v Praze. 

 

[1] Český fond výtvarných umění. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2025-11-11. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_fond_v%C3%BDtvarn%C3%BDch_um%C4%9Bn%C3%AD. [cit. 2026-01-27].

[2] Odpověď z ABS je uložena v Dodatečných materiálech pamětníka.

[3] Jazzová sekce. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jazzov%C3%A1_sekce. [cit. 2026-01-27].

[4] Výňatky ze svazku arch. č. OB-1926 MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka.