The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ludmila Tůmová (* 1938)

• narodila se 6. června 1938 v Mukačevu na západě Ukrajiny, tehdy šlo o součást Československa

• v roce 1939 se rodina přestěhovala do jižních Čech a na konci války do Prahy

• otec František Janouch byl zastřelen během Pražského povstání v Praze-Karlíně

• po maturitě absolvovala jednoletý učitelský kurz a pracovala jako vychovatelka

• postupně si rozšiřovala vzdělání, dálkově vystudovala na Pedagogické fakultě UK obory český jazyk, občanská výchova, ruský jazyk a němčina

• až do odchodu do důchodu v roce 1993 pracovala jako učitelka na základní škole v Praze-Chodově

Ludmila Tůmová se narodila krátce před začátkem druhé světové války. Když lidé oslavovali její konec, přišla v době Pražského povstání o tatínka. Zázemí, které rodina měla u jeho příbuzných na šumavském statku, brzy rozbil komunistický převrat. Svoji křesťanskou víru nesměla jako učitelka dávat najevo. Přesto se v jejím duchu snažila i v těchto nemilosrdných kulisách žít a dnes je vděčná za dobrý, naplněný život.

Když maminka přijela do Prahy, řekli jí, že tatínek zemřel

Ludmila Tůmová se narodila 6. června 1938 v Mukačevu, městě ležícím v Zakarpatí na západě Ukrajiny, které tehdy bylo součástí Československa. Otec František Janouch pocházel z vesnice Dolní Svince v jižních Čechách, do této oblasti přišel pracovat jako bankovní úředník a seznámil se zde se svou budoucí ženou Emilií Jakimovou. Její matka byla Rumunka a otec Rusín; měla tři bratry, z nichž nejstarší spáchal v mládí sebevraždu. Pamětnice z matčiny rodiny poznala jen dva strýce, kteří stejně jako její rodina v roce 1939 odešli do Čech: „Když mi bylo asi osm měsíců, přepadli to tam Maďaři a museli jsme odtud odejít. Moji rodiče se se mnou přestěhovali k tatínkově rodině do jižních Čech. Bylo tam obrovské hospodářství, babička již v té době nežila a maminka musela dělat hospodyni. Bylo to pro ni dost kruté, ale ona byla statečná a vše zvládla.“

Během války se narodila další dvě děvčátka, Emílie v Českých Budějovicích a Naďa již v Praze, kam se rodina přestěhovala do Karlína. To se již psal rok 1945 a blížil se konec války. V době Pražského povstání, když byla maminka s dcerami raději na šumavském statku, se v Praze odehrála tragédie: „Bydleli jsme v ulici souběžné s Vltavou, která vedla k viaduktu. Tam ještě byli němečtí vojáci, nějací lidé šli z koncentráku a volali o pomoc. Tatínek tam běžel a tam na tom rohu je všechny zastřelili. Mamince přišel telegram, že tatínek je na tom špatně. A až když přijela do Prahy, tak jí řekli, že tatínek zemřel. Vrátila se a byla na tom zle, nechtěla ani maličkou sestru.“ Tohle všechno zná pamětnice z vyprávění, sama si tyto tragické okamžiky nevybavuje a i na tatínka má jen útržkovité vzpomínky. Lépe si pamatuje začátky školní docházky: „Do školy jsem začala chodit v Karlíně, po dvou měsících jsem ale dostala záškrt. Ležela jsem v nemocnici, operovali mi kost za uchem a dlouho jsem neslyšela. Dlouho jsem pak byla u příbuzných v jižních Čechách, chodila jsem tam do jednotřídky a bylo to tam moc pěkné. Ve druhé třídě už jsme bydleli v Chodově, kam jsem musela dělat zkoušky, něco přečíst, spočítat.“

Strýce zavřeli, že je kulak

Bydlení v domku ve Starém Chodově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, získala maminka díky rodinným známým, protože do karlínského bytu se již nechtěla vrátit. Díky pomoci přátel a rodiny tak malá Ludmila se svými sestrami přes všechny tragické okolnosti prožila pěkné dětství a byla vychována v křesťanské víře. Přitom i poválečná doba znamenala pro jejich rodinu další oběti, kdy komunistický puč těžce dolehl na strýcovu rodinu v Dolní Svince: „Strýc Jenda, tatínkův bratr, převzal hospodářství a v osmačtyřicátém to bylo docela hrozné. Bylo to obrovské hospodářství, děda už měl traktor, samovaz. A strýc, když viděl, jak to všechno jde k horšímu, tak vstoupil do družstva, věnoval jim traktor, samovaz – a oni ho stejně zavřeli, jako že je kulak. Tak byl asi rok někde v cementárnách, a to se mu narodila předtím nejmladší dcerka, a když se vrátil, tak říkala: ‚Pán.‘ Hrozně se ho bála. Tak tam to skončilo takhle. A potom dělal v JZD,“ vzpomíná pamětnice. Konkrétní okolnosti všech těchto událostí si však nevybavuje, jako by si paměť raději uchovávala to pěkné. A o takové vzpomínky se snaží dělit. Jistě je to i tím, že s dětmi se podobné záležitosti neprobíraly: „Doma, když něco řešili, tak mluvili maďarsky.“ Po otázce na měnovou reformu se ale rozpomene na další příkoří: „Se sestrami jsme měly jako sirotci peníze na vkladních knížkách, které jsme měly dostat v osmnácti letech, takže o ty jsme přišly a nedostaly nic.“

Ludmila byla dobrá studentka, učila se anglicky a po maturitě na jedenáctileté střední škole na Žižkově chtěla studovat jazyky. Nakonec ale na přání maminky nastoupila na jednoroční učitelský kurz a po něm začala pracovat jako vychovatelka v družině. V roce 1960 se provdala za Vítězslava Tůmu, který bydlel v domku nedaleko od nich. Nestěhovala se tedy daleko a v tomto domě žije dodnes. V roce 1961 se jim zde narodil syn Jiří a o čtyři roky později dcera Pavla. Svoji touhu po studiu ale Ludmila Tůmová nevzdala. Přihlásila se k dálkovému studiu na pedagogické fakultě a postupně absolvovala několik oborů – český jazyk, ruský jazyk, občanskou výchovu, německý jazyk a výchovné poradenství. Až do odchodu do důchodu pak učila na základní škole. Ani v této době nepřestala chodit do kostela, byť to bylo velmi nežádoucí: „Jednou jsem byla na koberečku, protože nějaká maminka byla přihlásit děti na náboženství, a když jí to ředitel rozmlouval, tak řekla, že když může chodit do kostela paní učitelka Tůmová, proč oni by nemohli. Tak si mě zavolal, že to nevěděl, a jestli bych nemohla chodit do kostela někam jinam. Střídali jsme pak s manželem různé kostely.“ Vstup do strany jí ani nebyl nabízen: „Věděli, jaká jsem,“ říká pamětnice.

Život je všude o dvou kůrkách

A jak prožívali v roce 1968 srpnovou okupaci? „To bylo hrozné,“ vzpomíná Ludmila Tůmová. „Manžel byl v práci v loděnici a volal, že jsme obsazení. Byli jsme z toho špatní. V loděnici potom stávkovali.“ V době normalizace se pak uzavřeli do svého světa, věnovali se práci, rodině, scházeli se s několika nejbližšími přáteli z katolických kruhů. Od těch také uslyšeli o existenci Charty 77, ale nic bližšího nevěděli. Největší změnu paradoxně v té době udělala Ludmilina maminka, která se provdala do USA za Čecha, který tam dlouhodobě žil, do Československa se občas vracel, a tak se delší dobu znali. Na život tam si ale nikdy nezvykla: „Maminka byla hodně společenská a byla ráda, když se sem po sametové revoluci vrátili.“ Možná i to byl důvod, proč pamětnici život v zahraničí nikdy nelákal: „Život je všude o dvou kůrkách a není to tam tak jednoduché, jak si myslíme.“

Na sametovou revoluci dnes Ludmila Tůmová vzpomíná jako na událost, za kterou je vděčná, i když aktivně se s manželem žádného dění neúčastnili: „Byli jsme strašně rádi, že jsme se toho dočkali. Chodov ale byla taková vesnice, takže jsme příliš nevěděli, co se děje.“ V roce 1993 odešla Ludmila Tůmová do důchodu, ale dodnes nepřestala být aktivní ani neztratila svůj optimismus: „V domě je práce pořád plno, mám kamarádky, často chodíme do divadla. Prožila jsem pěkný život.“