The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Trousílek (* 1946)

• narodil se 5. listopadu 1946 do rodiny chemického inženýra a dcery velkoobchodníka

• nesměl studovat střední školu, musel se nejprve vyučit

• za účast na Majálesu v roce 1966 odsouzen k 17 měsícům odnětí svobody

• po propuštění měl zákaz studia ve všech zemích Varšavské smlouvy

• v roce 1968 získal politický azyl v USA

• v první polovině 70. let jeho rodiče obdrželi falešnou zprávu o synově úmrtí ve vietnamské válce

• ve Spojených státech nalezl nový domov i absolutní svobodu

• v roce 2022 se vrátil do České republiky

• v době natáčení v roce 2025 pracoval na vydání své autobiografie

„Buržoazní původ byl můj celoživotní problém,“ vysvětluje Jan Trousílek, proč byl třikrát odmítnut ke studiu na střední škole a musel nastoupit na elektrikářské učiliště v Ústí nad Labem. Teprve po vyučení mu bylo umožněno studovat na střední průmyslové škole elektrotechnické. Studium však kvůli účasti na Majálesu roku 1966 nedokončil, strávil 17 měsíců ve vězení na Pankráci a Borech a po propuštění mu bylo zakázáno studovat „na školách všech států Varšavské smlouvy“. Vězeňská zkušenost a zmařená životní perspektiva ho tak po okupaci Československa v srpnu 1968 přivedla k rozhodnutí emigrovat do Spojených států, kde nalezl svobodu, po které jako mladý student marně toužil v tehdejším Československu.

Jan Trousílek se narodil 5. listopadu 1946. Když mu byly čtyři roky, život jeho rodiny se zásadně proměnil. Otcovy chemické laboratoře, ve kterých prováděl pokusy a vynalézal nové patenty pro důlní průmysl, propadly státu, rodina přišla o zdroj příjmů i majetek a byla vystěhována do jednopokojového bytu. A navíc upadla v nemilost komunistického režimu. Otec, původně chemický inženýr, začal pracovat na stavbě přehrad, zatímco maminka Victoria, dcera kožešníka a velkoobchodníka s koženým zbožím, nastoupila do zaměstnání jako uklízečka v továrně. 

Majáles 1966

Dne 1. května 1966 se ani ne dvacetiletý Jan Trousílek v doprovodu několika přátel vydal na pražský Petřín, kde se v tento den tradičně u sochy Karla Hynka Máchy scházeli studenti ke své oslavě 1. máje. Výhrady k oficiálnímu průběhu prvomájových oslav a touha po větší svobodě je přiměly k demonstrativnímu pochodu směrem na Václavské náměstí. V čele průvodu se bez nějakého většího záměru v podstatě nedopatřením ocitl právě Jan Trousílek se svou přítelkyní Danou Dubovcovou a dalšími přáteli. Průvod se vydal z Újezdu na Malé Straně přes most Legií na Národní třídu a na Můstku odbočil na Václavské náměstí k soše svatého Václava. Cestou účastníci průvodu provolávali svobodomyslná hesla a strhávali sovětské vlajky. Postupně se ale někteří protestující radikalizovali, došlo i na pálení sovětské vlajky a výkřiky „Gestapo, gestapo!“ na adresu přihlížející Veřejné bezpečnosti a označování jejích příslušníků za prasata. Podle Jana Trousílka tyto radikální živly představovali nastražení provokatéři z řad Státní bezpečnosti (StB). Na Václavském náměstí a později na Karlově mostě pak nastalo zatýkání hlavních účastníků, tedy i Jana Trousílka a jeho přátel. Při zatýkání jim byly odebrány občanské průkazy a pak byli propuštěni. Dva dny nato si pro ně přišli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti do školy a odvezli je na vyšetřovnu do Bartolomějské. Podle oficiální zprávy Ministerstva vnitra se průvodu zúčastnilo na 500 mladých lidí. Později měl být počet účastníků až pětinásobný. Souzeno pak podle Jana Trousílka bylo 175 z nich.

Případ Dubovcová a spol.

Po zatčení byli demonstranti drženi odděleně a jejich výslechy probíhaly v pozdních nočních a brzkých ranních hodinách. O vyšetřovacích metodách příslušníků StB měl Jan Trousílek jasné pochybnosti. „Já si myslím, že ten vrchní člověk, který chtěl ty informace, měl opravdu napsaný nějaký skript, co se měl ptát. První věc, co mi říkali, že já pracuju pro CIA. V té době jsem ani nevěděl, co CIA byla. Já říkám: ‚Kdo to je?‘ A oni mi dali facku a řekli mi: ‚Neoblbuj.‘ Pořád chtěli vědět, kdo nám za to zaplatil,“ dodává. „Ale to bití nebylo tak důležité, důležitější bylo, že tihle lidé chtěli, abychom přiznali něco, co nebyla pravda… Trvalo to skoro dva a půl týdne, to vyšetřování, a pak mě poslali na Ruzyni, a to bylo ještě horší. Tam mne tak nebili. Ale ležel jsem na samotce a celou noc a celý den svítilo světlo. Oni přišli ve dvě hodiny ráno a museli jste spát na dřevěné posteli, deku pod bradou a ruce na dece, venku. Když jste se otočili na stranu, tak začali mlátit na dveře a museli jste se zase upravit,“ popisuje podmínky vyšetřovací vazby Jan Trousílek. Po shromáždění potřebných důkazů se konal soudní proces.

Hnízdo kapitalistických buržoazních hadů

Při soudním přelíčení v soudní síni si obvinění z publika vyslechli hesla jako „Ať žije dělnický lid“ a „Smrt kapitalistickým živlům“. Objevilo se i svědectví z místního národního výboru o tom, že Jan Trousílek ani jeho otec nechodili na schůze, vytrhli dráty z amplionu před domem, aby se nemohla vysílat hlášení, a nevyvěšovali o výročích sovětské vlajky. Jejich rodina pak byla prohlášena za „hnízdo kapitalistických buržoazních hadů“. Jan Trousílek vzpomíná, že „tatínek byl na to hrdý, zato maminka byla bílá jako stěna“. S ohledem na maminčin stav i původní navrhovanou výši trestu v délce pěti let si svou závěrečnou řeč Jan Trousílek nakonec rozmyslel a přijal sedmnáctiměsíční trest za výtržnictví. Jako jediný z šestice obžalovaných přátel si pak trest odseděl v plné výši a opakovaně odmítl návrh na podmínečné propuštění. Jednak ze zásadovosti v duchu rodového hesla předků, jež velelo: „Raději smrt než kompromis“, jednak vlivem otcovy zásady, že pokud Jan na podmínečné propuštění přistoupí, tak už není jeho syn.

Vězení a návrat do socialistické společnosti

Vyměřených 17 měsíců strávil Jan Trousílek zčásti v pankrácké věznici, zčásti v Plzni Borech, kde pracoval na nefunkčních poškozených nástrojích jako brusič kamínků do bižuterie, než si záměrně zlomil ruku, aby alespoň na chvíli úmorné práci unikl. Část pobytu ve věznici strávil na samotce a za necelý rok a půl ztratil 15 kilogramů na váze. Po propuštění získal díky otcovým kontaktům práci elektromontéra v Komunálních službách, kdy v domech přidělených zasloužilým straníkům opravoval elektřinu. Své první zaměstnání ale brzy opustil kvůli nemístným požadavkům osamělých stranických manželek. Po náhodném setkání se svým spoluvězněm se živil stánkovým prodejem ovoce a zeleniny, vánočních stromků a kaprů v centru Prahy. „Učil jsem se šidit a okrádat,“ popisuje Jan Trousílek běžné obchodnické praktiky některých socialistických prodavačů, se kterými se vnitřně nemohl smířit. Stud za to, že musí zákazníky šidit, aby si vydělal, protože „krást je normální“, ho v zimě 1968 přivedl do Krkonoš k práci údržbáře na horské chatě a záchranáře horské služby. Zde se po těžkém úrazu páteře poznal během pobytu v nemocnici se svou první manželkou, lékařkou, a po svatbě v létě 1968 vycestoval na návštěvu přátel do Francie.

Emigrace

Pobyt v zahraničí se však neplánovaně prodloužil na více než 50 let vlivem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968. Janova teta, bývalá sudetská Němka provdaná za vysokého amerického důstojníka NATO dislokovaného do západoněmeckého Stuttgartu, svého synovce na cestě domů z Francie přesvědčila, že návrat pro něj není bezpečný, a díky manželovým konexím se Janovi podařilo zajistit azyl ve Spojených státech. Jan tedy vyrazil bez znalosti jazyka s pár dolary v kapse do New Yorku, kde se zpočátku protloukal jako umývač nádobí za byt a stravu, s pomocí dalších příbuzných pak ale získal práci pro týdeník Time, osamostatnil se, pronajal si byt a koupil si první auto. Manželka však za ním z Československa přicestovat nemohla, protože americké vízum nedostala, pravděpodobně s ohledem na vlivné postavení svého otce v komunistické hierarchii. Manželé se proto brzy dohodli na rozvodu. V roce 1978 pozval Jan do Spojených států rodiče na svou druhou svatbu s Američankou Susan. Povolení vycestovat však dostala jen jeho matka.

Ty nejsi můj syn

Setkání s maminkou po deseti letech se neobešlo bez dramatických momentů, způsobených dřívějším falešným dopisem Ministerstva obrany a vnitra, který rodičům oznamoval zdrcující zprávu, že jejich syn padl ve válce ve Vietnamu. Lživá tragická zpráva českých úřadů však v první polovině 70. let vedla k maminčině nervovému zhroucení a roční hospitalizaci na psychiatrické léčebně v Bohnicích. Když pak po několika letech obdržela od syna pozvání na svatbu, rozhodla se do Spojených států vycestovat, přestože si nebyla jistá, zda se s ním ve skutečnosti shledá. Po příletu notnou chvíli pochybovala o jeho pravé totožnosti. Nakonec ji přesvědčila až synova jizva po odstraněném mateřském znaménku. Další horkou chvilku připravila mamince míra otevřenosti americké veřejné debaty, když si Jan při rozhovoru s policistou v místní trafice vyměňoval názor na nově zvoleného prezidenta a oba se usnesli na tom, že „je vůl“. Maminka se je marně pokoušela umlčet s tím, že „to se nesmí říkat“ a ze strachu se zabarikádovala v autě, aby nemusela být svědkem provokativního rozhovoru na veřejném místě, který by se v tehdejším socialistickém Československu pravděpodobně neobešel bez následků.

Dobrodružný život

Druhé manželství přineslo Janovi kromě amerického občanství i netušené možnosti. Jeho manželka Susan byla nadstandardně finančně zajištěná a svou zálibu v koních, závodních autech, létání, skákání padákem a plachtění sdílela se svým mužem. V roce 1980 spolu vypluli plachetnicí na svou první cestu kolem světa. Jan provozoval vlastní autodílnu a udržoval si finanční nezávislost, díky Susan však poznal zcela jiný životní styl a získal cenné společenské kontakty. Zajímavé je, že Jan nevyhledával kontakty s českou komunitou v USA. Svým krajanům zazlíval určitou vypočítavost, neochotu se dobře naučit jazyk a integrovat se. „Pro mě byla Amerika novou vlastí, kde jsem dostal příležitost začít nový život, tak musím být jako oni, naučit se jazyk a historii,“ vysvětluje svůj postoj. Někteří Češi ale podle něj „chtěli jen zábavu a využívali dobroty jiných“. Americké občanství získal v roce 1982. „Ta země mi nikdy neublížila. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, byla to absolutní svoboda. Líbila se mi otevřenost, přívětivost a upřímnost Američanů,“ vysvětluje.

Propaganda naruby

Zajímavou zkušenost učinil Jan Trousílek s rádiem Hlas Ameriky, když dostal nabídku pracovat ve Washingtonu jako hlasatel. Nejprve ho zarazila otázka, zda si nechce změnit jméno s ohledem na bezpečnost svých příbuzných v Československu. Takovou myšlenku rázně odmítl. Následovaly tři dny čtení zpráv do éteru, během kterých se utvrdil v názoru, že „mladé lidi zajímají mnohem víc zprávy, a ne propagandistické zprávy a oblbování“. Obsah zpravodajství ho přivedl k úvaze, že jde o „blbosti, jako slyšíme v rádiu Moskva, Praha nebo Havana. Tohle stejně probíhalo naruby... Problém byl, že ti lidé se nikdy nevzpamatovali z převratu z roku 1948 a jejich myšlení se nezměnilo, pořád byli zakotvení v roce 1948 a plní nenávisti. V Americe to byla stejná ideologická válka a já jsem se nemohl hlásit pod svým jménem k něčemu, čemu jsem nevěřil,“ vysvětluje důvody svého rozhodnutí.

Návrat domů a soudní rehabilitace

První návštěva Jana Trousílka v Československu proběhla po 23 letech až v roce 1991. Dřívější pokusy o vycestování totiž selhaly kvůli ztrátě československého občanství a nutnosti získat československé vízum. Setkání s rodiči po dlouhých letech bylo dojemné: „Maminka byla šťastná a vařila, jako bych nikdy v životě nejedl, držela mě za ruku a pusinkovala. Táta se chtěl bavit o politice, ale vždycky se akorát rozčílil, tak jsme toho nechali… Těšil se na to, že se budu soudit, abych očistil své jméno.“ Otec Jana Trousílka považoval synovu rehabilitaci za věc cti, a tak inicioval podání žádosti za svého syna i jeho pět přátel, kteří mu udělili plnou moc k zastupování u soudu. „Co mě dojalo,“ vzpomíná Jan Trousílek, „byla plačící soudkyně, která nám řekla, že se musí stydět za to, co nám udělali, že jsme byli jenom děti.“ Po skončení soudního jednání „jsme nesli tátu na ramenou k Černému pavoukovi, kde jsme slavili a oslavovali tátu. Kdyby to nepodal, nic by se nestalo a my byli odsouzení jako výtržníci a chuligáni. To změnilo moje vyhlídky. Byl jsem mu za to moc vděčný.“ Nedlouho po dokončení mise za očištění synova jména však otec Jana Trousílka zemřel. Našli ho v nemocnici ležet na schodišti s kufrem a jeho poslední slova byla, že pojede za synem do Ameriky. „Asi mě měl doopravdy rád,“ vzpomíná Jan Trousílek. „Teď už na mě mohl být hrdý.“

Pochybnosti o sametové revoluci

Přes úspěšný průběh rehabilitačního řízení a šťastné shledání s rodinou a přáteli polistopadové dění v Československu zanechalo v Janu Trousílkovi jistou dávku pochybností o skutečných příčinách listopadového převratu a motivaci jeho aktérů. Je přesvědčený o tom, že „sametová revoluce proběhla z jiných důvodů, než si myslíme“. Proto se v roce 2022 rozhodl vrátit do České republiky natrvalo a vydat zde vlastní autobiografii, v níž by rád upozornil na svůj příběh a temnou dohru studentského Majálesu v roce 1966 pro jeho účastníky. Převládá u něj pocit nespravedlnosti a nedostatečného potrestání viníků a strůjců režimu. „Opravdu mě urazilo, že komunistická strana pořád existuje a staří komunisté mají vysoké důchody. Jak jsme to mohli dopustit, nelze jim přece odpustit, co provedli,“ komentuje současnou situaci české politické scény. V roce 2025 žil Jan Trousílek v Praze.