Jan Trousílek

„Když mě někdo naštval, tak jsem jim řekl: ‚Vlezte mi...,‘ víte kam. A nikdo mě za to nezavřel. Já jsem říkal mojí přítelkyni Štěpánce o mojí mamince. Když přijela na moji farmu, tak se mnou ráda jezdila v tom starém autě se střechou dolů, měli jsme tam psy vzadu a jezdili jsme každou neděli ráno pro noviny a koblihy. Tam se každou neděli scházejí lidé v malé trafice, policajti, hasiči, farmáři, všechno možné. Byl to čas, kdy jsme měli nové volby, a vyhrál ten oblbovák Jimmy Carter. Tak já tam vyrazím, koupím si svoje Dunhill cigarety, a je tam můj lokální policajt a ptá se: ‚Hele, neutekl ti nějaký buvol nebo kůň? Já dneska dělám a nechci ho tam honit.‘ Já říkám: ‚Ne, jsou zamčení, je to dobré.‘ A on říká: ‚No a co si myslíš o těch volbách?‘ Já říkám: ‚No máme tady průšvih.‘ On říkal: ‚No jo, ten blbec, ten to bude rozdávat a všichni se budou mít špatně, už to vidím.‘ Maminka na mě kouká, ona rozumí anglicky a říká: ‚O kom mluvíte?‘ A já: ‚Teď mně můj přítel Freddy řekl, že ten nový prezident je opravdu vůl.‘ ‚Pst, neříkej to!‘ ‚Proč?‘ říkám. ‚No to se nesmí říkat!‘ A já říkám: ‚Mami, tady jsi ve svobodné vlasti, tak řekni: Ano, myslím si, že Carter je vůl.‘ A nemohl jsem ji donutit. Ta měla takový strach... Tak jsem se na ni kouknul a říkám: ‚Maminko, chci, abys věděla, že náš nový prezident je opravdu vůl. To je, jako když chodíš do školy a na každé toaletě je napsáno, že Servít je vůl. To se psalo na vysokých školách, Servít byl profesor, tak se tam psalo ‚Servít je vůl‘. Já jsem to našel v Japonsku na nádraží. A říkám jí: ‚On je vůl, no tak je vůl.‘ Maminka vyběhla, skočila do auta, zavřela dveře a nechtěla s tím nic mít.“