The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Trmač (* 1949)

• narodil se 18. srpna 1949 v Brně

• v roce 1972 vystudoval Fakultu elektrotechniky na VUT v Brně

• dvanáct let pracoval na VUT jako vědeckotechnický pracovník

• v 80. letech byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu měřicí techniky

• vstoupil do Československé strany lidové (ČSL)

• koncem 80. let byl poslancem městského národního výboru za ČSL

• v 80. letech byl členem ilegální sítě, která v Československu rozšiřovala exilovou literaturu

• od roku 1985 byl sledován a odposloucháván StB

• v roce 1988 se stal agentem StB

• v roce 1990 byl zvolen primátorem města Brna, ale záhy sám odstoupil

• po sametové revoluci podnikal v oboru elektrotechniky

V osmdesátých letech se zapojil do šíření zakázané exilové literatury na území Československa. Státní bezpečnost ho zaregistrovala téměř okamžitě a pomalu kolem něj začala stahovat své sítě, ve kterých nakonec uvízl. Byl odhodlán nikomu neublížit. Myslel si, že se vlk nažere a koza zůstane celá a nikdo se nic nedozví. Jenže přišel rok 1989 a v porevoluční černobílé euforii nebyl jeho kompromis přijat s porozuměním.

Po válce bylo možné studovat zrychleně

Jiří Trmač se narodil 18. srpna 1949 v Brně. Maminka Jarmila, za svobodna Chobotová, pocházela z Plzně, z poměrně zámožné rodiny bankovního prokuristy. Otec Ervín Trmač vyrůstal v Brně v mnohem skromnějších poměrech. Kvůli zavřeným vysokým školám nemohl za války studovat a teprve po roce 1945 ve zkráceném režimu během dvou let vystudoval filozofii. 

Maminka byla profesí učitelka a také otec po dokončení školy krátkou dobu vyučoval na gymnáziu, odkud ale musel po roce 1948, zřejmě z politických důvodů, odejít. Pravděpodobně to souviselo s tím, že byl členem Klubu lidových akademiků, organizace sdružující katolicky orientované studenty a intelektuály, která byla po komunistickém převratu postupně likvidována. Uchytil se v Pozemních stavbách v Brně na finančním oddělení a navzdory chybějícímu ekonomickému vzdělání se časem vypracoval až na vedoucího odboru. 

Aspirantura? Jen pro nevěřící

Pamětníkův otec byl silně věřící a nijak se s tím ani po roce 1948 netajil. Každou neděli chodil s dětmi do kostela a po mši jim doma dával lekce katechismu. Socialistický režim, zejména po zveřejnění Charty 77, opakovaně zdůrazňoval, že v ČSSR existuje svoboda vyznání a nikdo není povinen uvádět, zda je věřící, nebo ateista. Když se však Jiří Trmač mnohem později, začátkem osmdesátých let, přihlásil do postgraduálního studijního programu, byl na svůj vztah k náboženství dotazován. Přiznal, že je věřící. „Na základě toho mi bylo řečeno, že pro přijetí do aspirantury nesplňuji podmínky.“

V roce 1967 Jiří Trmač odmaturoval a bez problémů se dostal na elektrotechnickou fakultu VUT v Brně. V té době se dalo poměrně volně cestovat na Západ a srovnávat tamější život s tím, co nabízela socialistická realita doma. „Lidi viděli, jak se žije tam a jak se žije tady,“ vypravuje Jiří Trmač. „Já jsem říkal, že lidem na Západě nezávidím peníze nebo nabídku zboží. Jediné, co jim závidím, je svoboda. […] Svoboda přečíst si knížku, jakou chci. Svoboda mluvit otevřeně s kýmkoliv o čemkoliv.“  

Srpen 1968 ho zasáhl stejně jako většinu jeho spoluobčanů: „Byl to hrozný šok. […] Všichni jsme doufali, že to nějak dobře dopadne, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.“ V létě 1969 ještě mohl vycestovat do Francie na brigádu, po prázdninách se ale železná opona opět neprodyšně uzavřela. Na emigraci tehdy pamětník nepomýšlel. Měl doma snoubenku a navíc si byl jistý, že by se životu v cizině nepřizpůsobil: „Já nejsem ten typ, já bych se venku trápil.“ Oženil se těsně před promocí, v roce 1972, a narodily se mu v manželství dvě děti. 

Nechtěl být jako ovce

Dvanáct let pracoval jako vědec na katedře automatizace a měřicí techniky VUT a v roce 1986 přešel do nově vzniklého Výzkumného ústavu měřicí techniky, který spadal pod národní podnik Tesla Brno. Normalizační marasmus vyvrcholil Chartou 77 a následnou antikampaní, kdy byli zaměstnanci na mnoha pracovištích nuceni podepisovat prohlášení nesouhlasu. „Lidi to prostě jako ovce podepsali,“ říká Jiří Trmač, který se tomu sám vyhnul, protože na VUT po zaměstnancích nikdo žádné stanovisko nepožadoval.

Cítil frustraci a pasivita se mu zajídala. „Prostě mě ten režim štval,“ říká Jiří Trmač. V rodinném kruhu se netajil tím, že s režimem nesouhlasí: „Já jsem jim říkal, že bychom se každý měli snažit aspoň v rámci svých malých možností ty věci trošinku posouvat dopředu. […] Ale ti lidi neměli tenkrát odvahu cokoliv udělat, ani malého.“ 

Snažil se znepříjemňovat komunistům práci 

Ani on nebyl připraven proti režimu vystoupit otevřeně. „Nebyl jsem hrdina, nehodlal jsem se nechat zavřít,“ říká Jiří Trmač. Rozhodl se pro jinou taktiku – rozkládat režim, slovy klasika, „mírným pokrokem v mezích zákona“. Vstoupil proto do Československé strany lidové, která byla v době totality jednou z několika oficiálně povolených politických stran, jejichž existence měla vytvářet iluzi pluralitního systému. Ve skutečnosti však byly tyto strany podřízeny KSČ. „To byla taková stafáž. Snažili se ukázat, že jsou liberální,“ vysvětluje Jiří Trmač. 

„Lidová strana byla tenkrát stranou seniorů,“ vypravuje Jiří Trmač. Mladý a vzdělaný člověk ve straně výrazně vyčníval. „Takže mě poměrně brzy nominovali do obvodního národního výboru v Brně-Králově Poli a další volební období do městského národního výboru, dnešního magistrátu,“ pokračuje Jiří Trmač. „Posílali mě na schůze. […] A já jsem lidi burcoval. Říkal jsem, že jsme politická strana a musíme se chovat politicky. I když je v ústavě napsáno, že vedoucí úloha je u komunistické strany, tak to neznamená, že my nejsme politická strana, že bychom neměli vyvíjet politickou činnost.“ 

Možnosti lidovců však byly velmi omezené a nepřipadalo v úvahu, že by se jejich politický program mohl nějak výrazně lišit od programu komunistické strany. „Žádné diametrální rozdíly tam být prostě nemohly,“ vysvětluje Jiří Trmač. Jeho jedinou ambicí v té době bylo komunistický režim mírně sabotovat. „Snažil jsem se […] znepříjemňovat komunistům práci. Aby to neměli tak jednoduché.“ 

Pomáhal rozvážet zakázanou literaturu

Angažmá v lidové straně ale nebylo to jediné, čím chtěl Jiří Trmač režim podkopávat. Zhruba v roce 1983 navázal kontakt s československými emigranty Josefem Blažkem a Richardem Belcredim, redaktorem Svobodné Evropy a jednatelem katolické organizace Opus Bonum. Osobně se s nimi setkal na dovolené v Jugoslávii, kam oba pánové vozili exilovou literaturu a rozdávali ji československým rekreantům. „Oni tam vždycky přivezli hromadu knih a nosili to tam. Jak viděli auto s českou značkou – bydleli jsme v kempech – tak to roznášeli lidem,“ líčí Jiří Trmač. Dohodl se s nimi, že bude s distribucí zakázaných knih a časopisů pomáhat. 

Jeho činnost spočívala v tom, že mu občas někdo neznámý doručil zakázané knihy a on je v utajení převezl na určené adresy v rámci Československa. Nejednalo se zdaleka jen o křesťanskou literaturu. Rozvážel Solženicynovo Souostroví Gulag, Tigridovo Svědectví nebo paměti Prokopa Drtiny Československo můj osud. Knihy, které se dočasně ocitly v jeho držení, někdy půjčoval svým kolegům v práci, kterým mohl důvěřovat. O tom, jak nebezpečné bylo mít tyto zakázané knihy doma, svědčí vzpomínka na jednoho z kolegů, který se Jiřímu Trmačovi svěřil: „Já to čtu v noci pod peřinou! Já se bojím jenom si přiznat, že něco takového čtu.“

Ocitl se pod drobnohledem tajné policie

Státní bezpečnost navázání kontaktu s exulanty ihned zaregistrovala a od té chvíle už Jiřího Trmače nespustila z očí. V tzv. signálním svazku, který si na Jiřího Trmače StB v roce 1985 založila, se píše: „Jednání Ing. TRMAČE lze kvalifikovat jako trestnou činnost, [kterou] provádí na pokyn zahraničních emigrantských ideodiverzních center, která jsou řízena speciálními službami protivníka.“[1] Jedno z mnoha operativních opatření, která Státní bezpečnost v této souvislosti přijala, bylo následující: „Veškerou operativní činnost zaměřovat na získání kompromitujících materiálů k osobě TRMAČE s perspektivou využití pro získání TRMAČE ke zpravodajské činnosti v náš prospěch.“ 

Estébáci si začali Jiřího Trmače proklepávat. Odposlouchávali mu telefon, sledovali ho fyzicky, když hrál s kamarády nohejbal nebo jel o víkendu na chatu, fotili si ho na ulici. Zjišťovali, jestli nemá milenku, přes kterou by byl vydíratelný. Jiřímu Trmačovi jejich pozornost neunikla. Všiml si, že ho sledují, a občas se je pokoušel setřást. Věděl, že má napíchnutý telefon, protože se mu ve vyúčtování objevovaly hovory, které neuskutečnil. Odolával tomuto tlaku s obdivuhodnou lehkostí: „Příjemné mi to nebylo, ale strach jsem neměl.“ Poměrně vysoká politická funkce mu dodávala jistý pocit nezranitelnosti. „Jak jsem byl už poslancem národního výboru, tak jsem se cítil do určité míry nedotknutelný.“

Pero silnější než meč

Nakonec si pro něj přijeli někdy v roce 1986 přímo na pracoviště a před zraky kolegů a nadřízených ho odvezli k výslechu. „To víte, to je nepříjemné, když vás odvezou ze zaměstnání,“ vypravuje Jiří Trmač, který se obával, že ho budou v práci považovat za kriminálníka. Odvezli ho nikoliv na služebnu, ale překvapivě rovnou do věznice v Brně-Bohunicích. „Pamatuju si, že jsem tam čekal v nějaké čekací místnosti a na stěně byl obrázek, jak vypadá ustlaná cela. To mně zatrnulo. Já jsem si říkal: Pane bože, tohle kdyby mě potkalo, to nevím, jak bych to zvládl,“ líčí Jiří Trmač. StB tehdy zřejmě pochopila, že narazila na jeho slabinu, a později toho využila. 

Estébáci ho jen vyslechli a zase pustili. Z očí ho ale nespouštěli. Další takzvaně preventivně rozkladná opatření, jak jim StB říkala a která na Jiřího Trmače použila, se ve spisech halí pod tyto šifry: „nasazení ZTÚ[2] PŘESTAVBA v bydlišti objekta“ či „preventivně rozkladné opatření bylo provedeno za využití čl. 7 metodou 2d a čl. 8“. Co tehdy Státní bezpečnost v jeho bytě a jinde v jeho okruhu prováděla, se už asi nedozvíme. Zdá se, že režim měl ze zakázaných knih ještě větší strach než onen kolega pod peřinou. Pero zjevně považoval za nebezpečný nástroj, ohrožující celý systém.

Lidovecký kolega ho pobídl ke spolupráci s StB

Ve druhé polovině osmdesátých let měl Jiří Trmač slušně rozjetou kariéru nejen ve výzkumném ústavu, ale stoupal také ve stranické hierarchii. Politická atmosféra v zemi začala ožívat s nástupem Gorbačova v roce 1985. V té době byl Jiří Trmač již v krajském výboru lidové strany v Brně. Nejvyšším „lidovcem“ v kraji byl tehdy Josef Bartončík, který stanul v čele tzv. obrodného proudu, reformní skupiny, která usilovala o návrat k původním demokratickým a křesťanským hodnotám strany. „Byla to šedá eminence, byl velmi vlivný a angažovaný ve věci přerodu lidové strany v modernější stranu,“ vypravuje Jiří Trmač. 

Jednou, když se odkudsi vraceli autem, sdělil mu Josef Bartončík důvěrnou informaci. „Řekl mně, že má indicie, že budu kontaktován StB. […] Říkal, že mě budou chtít jako agenta nebo důvěrníka,“ vypravuje Jiří Trmač. „On mně tenkrát řekl: ‚Když tě naverbujou, budu radši, když to budeš ty, protože tě znám a vím, co od tebe můžu čekat, než kdyby to byl někdo jiný.‘“ 

Věřil, že zvládne balancovat na ostří nože

Asi rok se nic nedělo a potom, bylo to v roce 1988, podnikla Státní bezpečnost rozhodující úder. Předvolali si Jiřího Trmače na tzv. Leninku.[3] Chtěli, aby je pravidelně informoval o svých aktivitách pro Opus Bonum a o dění v lidové straně. Jiří Trmač tehdy ještě odmítl, ale nátlak se stupňoval. Po měsíci na něj čekali před zaměstnáním a začali mu vyhrožovat vězením, kterého se tak obával. „Když jsem vzdoroval, tak řekli, že už mě tolikrát mohli zavřít… jestli si toho jsem vědom?“ […] „Věděl jsem, že oni vás opravdu můžou zavřít za cokoliv,“ říká Jiří Trmač. 

V tu chvíli se podvolil. „Já jsem řekl: ‚Dobře – ale nikdy ode mě neuslyšíte nic konkrétního o nějakém člověku. Já se nebudu vyjadřovat k činnosti nějakých jednotlivců. Já vám jsem ochoten říkat o svém postoji politickém, o směřování lidové strany, jak je cítím já. O tom se můžeme bavit, ale nic víc,‘“ vypravuje Jiří Trmač. „Já jsem podepsal nějaký papír, ve kterém bylo napsané, že se zavazuji k dobrovolné spolupráci. Říkám: ‚Já vám to podepíšu, ale když je ta spolupráce dobrovolná, tak já chci, aby tam bylo výslovně napsáno, že v rámci této dobrovolnosti si budu určovat její obsah i rozsah.‘ Oni řekli – dobře. Tak jsem to podepsal.“ 

Estébáci mu půjčili zakázanou knihu

Se „svými“ estébáky se scházel zhruba jednou za dva měsíce v restauracích. Měl z toho zpočátku divný pocit. „Já jsem si říkal: Určitě se na mě všichni dívají a vidí to na nás, že oni jsou estébáci.“ Ale nikomu v hospodě nestáli za pozornost. Se svými estébáky časem navázal iluzorně přátelský vztah. Jeden z nich mu dokonce půjčil tehdy zakázanou knihu Dálkový výslech od Karla Hvížďaly. „Asi ji někomu zabavili,“ říká Jiří Trmač. „Oni asi taky cítili, že ta doba je jiná, než bývala.“

Je zajímavé, že v době, kdy už byl vedený jako agent, na něj StB dál shromažďovala informace a udání. Zřejmě některý z jeho kolegů o něm vypověděl v létě roku 1989, kdy se konaly volby ředitele výzkumného ústavu: „V diskusi na shromáždění před volbami vystoupil Ing. TRMAČ, podstata jeho vystoupení spočívala v odsouzení volebního řádu jako nedemokratického, protože neumožňoval jeho záměr na zvolení ředitele z osob mimo kandidátku. Přitom požadoval opravu volebního řádu.“ Dnes se jeví jako poměrně neobvyklé, že si zaměstnanci vybírali svého ředitele. Šlo o tehdejší výstřelek glasnosti – zoufalý pokus socialistického režimu získat si důvěru občanů pomocí různých demokratických iniciativ.

Kdo líhá se psy, vstává s blechami

Jiří Trmač si je naprosto jistý, že během onoho jednoho roku, kdy se Státní bezpečností spolupracoval, nikomu neublížil. „Já upřímně řečeno nevím, co ze mě mohli mít. Já jsem jim třeba říkal, že si myslím, že vedoucí úloha komunistické strany není udržitelná. A to se tenkrát báli lidi říct kolegovi na pracovišti,“ líčí Jiří Trmač podivný modus vivendi, který se mezi ním a tajnými policisty vytvořil. Navzdory tomu, že nikoho neudával, měl ze schůzek s estébáky špatný pocit a nikomu, ani své manželce, o nich neřekl: „Měl jsem výčitky, těžko jsem to nesl.“ 

Pro úplnost je třeba uvést, že v archivech se dochoval signální svazek, který si StB vedla na Jiřího Trmače-disidenta, zatímco agenturní svazek na jeho osobu byl zřejmě skartován – což může být na škodu, pokud by právě tento materiál mohl doložit, že nikoho neudával. K rozhodnutí stát se agentem Státní bezpečnosti podle jeho slov výrazně přispělo posvěcení Josefa Bartončíka, které tuto spolupráci rámovalo jako projev loajality k lidové straně. Jiří Trmač se samozřejmě spoléhal na to, že tato smlouva s ďáblem zůstane navždy pohřbená v útrobách tajné policie. Vůbec nepředpokládal, že se režim jednou zhroutí, a už vůbec ne, že to bude už za rok: „Nikdo nevěděl, kdy to skončí. […] To mohlo trvat ještě léta.“ Jenže přišel rok 1989. 

Primátorem na několik hodin

Jako lidovecký, nekomunistický politik, známý svými nekompromisními postoji, byl na jaře 1990 navržen na post brněnského primátora. Svůj poměr s StB však nehodlal tajit: „Předsedou nějaké komise, která vyšetřovala estébáky, byl jistý inženýr Jiří Müller, který se později stal šéfem BIS. Já jsem ho kontaktoval a říkal jsem mu: ‚Podívej se, se mnou je to tak a tak. Já jsem to s těma estébákama měl tak a tak. Jestli řekneš, že nemám kandidovat na primátora, já kandidovat nebudu.‘“ Jiří Müller mu však kandidaturu povolil. 

Devatenáctého dubna 1990 byl Jiří Trmač zvolen primátorem Brna. Krátce po volbě mu Jiří Müller sdělil, že podle pokynů výboru se musí veřejně přiznat ke své minulosti. Jiří Trmač následně situaci vysvětlil poslancům, kteří se rozhodli, že musí odstoupit. Funkci primátora Brna tak vykonával pouhé čtyři hodiny. Brzy byl odvolán ze všech funkcí v lidové straně a zcela se stáhl z veřejného života. Semlela ho kola, která sám pomáhal roztočit. „Tahle doba byla pro mě těžká,“ ohlíží se zpět Jiří Trmač. „Kdo mě neznal, tak si řekl, á – estébák.“ Několik lidí se za něj postavilo a písemně potvrdilo, že byl čestným člověkem. V bouřlivých měsících po sametové revoluci ovšem tato informace zapadla.

Lidé preferují černobílé příběhy

Jeho případ byl brzy překryt mnohem třaskavější kauzou Josefa Bartončíka, o kterém také vyšlo najevo, že byla agentem StB. Na rozdíl od Jiřího Trmače to ovšem celý život popíral a nepřiznal se mezi čtyřma očima ani jemu: „Když jsem s ním o tom mluvil, tak líčil, že […] ho někde vyslýchali a že musel podepsat nějaký papír, ale že agentem nebyl,“ říká Jiří Trmač. „Ať to bylo, jak to bylo, tak je mně jasné, že s nimi musel být v kontaktu. Tihle lidi na těch postech se tomu prostě nevyhnuli.“

Členství v lidové straně Jiří Trmač časem úplně zrušil a z výzkumného ústavu odešel. Spolu s jedním kolegou se rozhodl založit malou vývojářskou firmu, kterou vedl až do přelomu tisíciletí. Firma se specializovala na vývoj elektronických měřicích zařízení na zakázku, například vyvolávací systémy pro pošty. Zhruba v roce 2000 se odstěhoval natrvalo do malé vesnice Kunice za Brnem a zde se mnoho let angažoval v místním zastupitelstvu. Na své vzestupy a pády se dnes dívá s nadhledem: „Já se za to nestydím, co jsem udělal. […] Dodnes si říkám, že s těmi informacemi, které jsem měl, bych se zachoval stejně.“ 

 

[1] Viz skeny spisu v Dodatečných materiálech. 

[2] Zvláštní technické úkony ZTÚ (především odposlechy) a domovní prohlídky. 

[3] V ulici Leninova, dnešní Kounicova, se tehdy nacházela služebna StB.