Ing. Jiří Trmač

„A tam na mě nastoupili dva a začali. Oni chtěli hlavně, abych jim fungoval s tím zahraničím, abych nějak přes toho Belcrediho... To bylo lehké odmítnout, protože jsem řekl, že tam prostě jezdit nebudu, to nemůžete ode mě očekávat, že bych s těma lidma spolupracoval. No a tak oni potom, že aspoň na tu lidovou stranu, a to já jsem taky nějak odmítal. Asi mně dali čas na rozmyšlenou. Asi za měsíc čekali před prací a tam mě posadili na lavičku a začali do mě hučet a právě tam mi to říkali o tom vězení. Já jsem řekl: ‚Dobře, ale nikdy ode mě neuslyšíte nic konkrétního o nějakém člověku. Já se nebudu vyjadřovat k činnosti nějakých jednotlivců. Já vám jsem ochoten říkat o svém postoji politickém, o směřování lidové strany, jak to cítím já, o tom se můžeme bavit, ale nic víc.‘ Oni teda, že jo, no a tak opravdu začala nějaká spolupráce.“

„Potom, když se to změnilo v tom 89. a já jsem se začal politicky angažovat, tak ti lidi, ti komunisti, za mnou chodili a omlouvali se, že byli komunisty, abych se nezlobil. A já vím, že jeden mladší kolega za mnou přišel ještě před revolucí do kanceláře a byl ve straně, on mně to říkal: ‚Já ti to říkám na rovinu, já jsem si to spočítal, prostě vstoupil jsem do komunistické strany, protože jsem si spočítal, že mám cestu umetenou.‘ Tak to bylo, ale já si pamatuju, že já sám jsem říkal, že těm lidem na tom Západě nezávidím ty peníze nebo nabídku zboží nebo tady to všechno, že jediný, co jim závidím, je svoboda.“