The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor JUDr. Jiří Rajmund Tretera (* 1940)

• Jiří Rajmund Tretera se narodil 8. června 1940 v Praze ve Vršovicích

• po narození byl pokřtěn v kostele Českobratrské evangelické církve na Vinohradech

• jeho sourozenci jsou filozof Ivo Tretera a biofyzik Svatopluk Röhling

• otec František Tretera byl za války vězněn, komunisté jej vyloučili ze Sokola, pracoval v dolech Kladno

• jako malý zažil Pražské povstání a barikády

• v roce 1957 maturoval a nastoupil na Právnickou fakultu UK, studium dokončil roku 1962

• v letech 1962–1964 absolvoval vojnu v Litoměřicích, odposlouchával západní armády

• v letech 1967–1971 studoval afrikanistiku, avšak obor byl zrušen

• v prosinci 1972 se stal katolíkem

• po vojně pracoval jako podnikový právník v ČKD Dukla, od roku 1977 ve Výstavbě města Prahy

• od roku 1980 studoval podzemní Generální studium u dominikánů, od roku 1984 tam působil jako lektor

• v roce 1982 byl přijat do třetího řádu, v roce 1987 k dominikánům, přijal jméno Rajmund

• v roce 1989 byl tajně vysvěcen na jáhna, po revoluci na kněze

• byl aktivní v obou církvích, evangelické i katolické

• je spolutvůrcem mnoha církevních zákonů, uznávaným odborníkem na církevní a kanonické právo

• od roku 1990 přednáší na Právnické fakultě UK

• v roce 2023 žil v Praze

„Tretero, tys mě doběhl!“ řekla mu jednou soudružka učitelka. Tehdy ji na její narážku ohledně jeho víry dostal dotazem, zda-li by i Jan Amos Komenský, velký učitel národů a vyznáním český bratr, nemohl v československém komunistickém režimu vykonávat povolání učitele. Budoucí právnická dráha Jiřího Rajmunda Tretery nemohla začít symboličtěji. Avšak cesta k ní a hlavně cesta k právu obecně byla v druhé polovině 20. století v prostředí komunistického Československa více než krkolomná. Jiří Rajmund Tretera se angažoval v podzemní církvi, stal se tajně dominikánem, už před revolucí pracoval na církevních zákonech. I díky němu Listopad nezastihl církev nepřipravenou, ba naopak, měla na čem stavět a jeho rukopis je obsažený v mnoha dosud platných zákonech. 

Viděl jsem svou první mrtvolu

Jiří Rajmund Tretera se narodil 8. června 1940 v Praze ve Vršovicích, v bytě, kde bydlí dodnes. Maminka Božena Röhlingová se narodila ve Vršovicích roku 1901 a pracovala jako poštovní úřednice. Byla to druhá žena pamětníkova otce, proto měl pamětník tři sourozence. Jedním z jeho bratrů je filozof Ivo Tretera. Jejich společný otec František Tretera se narodil v Novém Městě nad Metují a byl absolventem Svobodné školy politických nauk a také vyučený typograf.

Jako pětiletý zažil Jiří Rajmund Tretera Pražské povstání na konci války a živě si je pamatuje. Ve Vršovicích totiž byla postavena jedna z prvních barikád v Praze. „Byla stavěna z dlažebních kostek. Tam jsem také viděl svou první mrtvolu. Na barikádu šel první bratr Sváťa, který se před tím půl roku cvičil v lesích s organizací YMCA házet s pancéřovou pěstí.“ Nakonec bylo kolem jejich domu zastřeleno na deset lidí, stahovali se tudy Němci zpátky do bezpečí kasáren a to si v bouřlivých dnech vyžádalo oběti. 

To není zatčení, to je jen zadržení

Ani poválečné období neznamenalo automaticky pro rodinu snadnější živobytí. Otec byl povoláním poštovní úředník, na poštu se však nevrátil. Na rok se stal předsedou správní komise v Sudetech, po roce ale musel své místo předat komunistovi. Pár let pracoval v Sokole, pak přišel komunistický převrat a Sokol se dostal do nepřízně vládnoucího režimu. V září 1949 měl být spolu s dalšími 19 sokolskými bratry zatčen, ale naštěstí zprávy o zatčení prosákly a zástupci Sokola se vydali na audienci k čerstvému prezidentovi Klementu Gottwaldovi. „Nejedná se o zatčení, je to jen zadržení, aby je nezneužila reakce. Máme je vytipovány, protože jejich ideologické pozadí je takového rázu, že by mohli být nepřáteli socialismu zneužiti, a proto musí být na chvíli zadrženi,“ vysvětlil jim tehdy Gottwald plánované zatčení. Také jim však „poradil“, jak se zatčení vyhnout – navrhl dotyčné muže zcela vyřadit ze sokolské činnosti. Dvacet nevinných mužů, mezi nimi i pamětníkův otec, tak dostalo ze Sokola okamžitou výpověď. 

Pamětníkův otec František Tretera od toho okamžiku poměrně složitě hledal práci, až byl nakonec přes různá drobná zaměstnání převelen do výroby a ještě později poslán do hutí na Kladně. „Maminka na to řekla: ‚To je dobře, teď už tě nezavřou. Kdybys byl pořád úředník a měl pořád tendence někde vystupovat a psát, to bys špatně dopadl,‘“ vypráví Jiří Rajmund Tretera. Poprvé byl otec zatčen již za války za přechovávání tiskovin nepřátelských Říši. 

Mohl by být v komunismu Jan Amos Komenský učitelem? 

Jiří Rajmund Tretera říká, že se necítil být povolán knězem ani právníkem, úplně původně chtěl studovat geografii. „Ležel jsem od deseti let v mapách, ale soudružka ředitelka po maturitě řekla: ‚Já vím, Tretero, kam chodíš v neděli, a takový člověk nemůže studovat zeměpis, protože by se mohl stát učitelem. A učitel v našem státě nemůže být věřící,‘“ vypráví pamětník. „Zeptal jsem se jí, jestli by náš bratr biskup Jan Amos Komenský také nemohl být učitelem v socialistickém státě... A soudružka odpověděla: ‚To si piš, že ne!‘ Pak se ale zarazila a říká: ‚Tretero, tys mě doběhl!‘“ Při maturitě mu pak tato kovaná komunistka naopak pomohla. „Lidé nejsou černobílí,“ říká dnes pamětník. 

Na geografii nesměl, ale práva mu škola schválila. V roce 1957 maturoval a v září nastoupil na Právnickou fakultu UK v Praze. Na profesory si nestěžuje, zato na spolužáky nevzpomíná v nejlepším světle. „Měli jsme mnoho ještě předúnorových profesorů, komunisté byli jen dva. Ale velkou část studentů tvořili synové funkcionářů z malých obcí. Ti byli zvyklí být prolhaní. Ani pražští komunisté nebyli tak prolhaní,“ vypráví Jiří Rajmund Tretera. „Tahali ze mě různé věci a pak je zneužívali. Také byli autory různých posudků, které mi škodily.“ Mnozí z těchto spolužáků se později stali významnými soudci a právníky, nejen do roku 1989, ale i po něm, konstatuje hořce pamětník a vznáší pochyby o jejich morálním kreditu. „Již záhy se mezi nimi, nejdéle pak ve třetím ročníku, rozjela tzv. akce Bok neboli boj o koryto. Jakou umístěnku dostanete? A další heslo mezi studenty bylo, že dobrý právník je bezcharakterní právník.“ Většina podle něj toužila být ve straně. Ví, že se vynášely rozsudky, které se sepsaly na sekretariátu strany. „S troškou nadsázky, byl jsem na pokraji deprese, držela mě jen víra,“ říká pamětník. 

Z Moskvy nám hlásili, že to tu vořeme

Na konci studií Právnické fakulty v roce 1962 uslyšel totéž, co u maturity. Jeho víra byla překážkou v jeho cestě k asistentské pozici po absolutoriu na fakultě. Nakonec získal umístění u Správy zahraničních operací ve Státní československé bance, což byla pozdější Československá obchodní banka, kde však dělal jen úředničinu, právničinu ne. Po pár měsících byl nicméně povolán na dva roky na vojnu. 

Povolávací rozkaz dostal do Litoměřic k „elektronkovým špionům“, jak říká. „Byl jsem tam na poddůstojnické škole a to pro mě byla lázeň. Byl jsem tam mezi samými ekonomy a filozofy. Protože tyto tři směry vysoké školy – právníci, ekonomové a filozofové – neměly vojnu při studiu, měli jsme tedy plných 24 měsíců. Šoupli nás k tomu, abychom se sluchátky na uších odposlouchávali americkou armádu a armády NATO. To víte, že jsem to ne vždy zachytával popravdě,“ směje se pamětník. „Na jednom uchu jsem měl americký přístroj, který tu Američané nechali v roce 1945, na druhém uchu takový masivní ruský přístroj. Měli jsme zachycovat, jaká relace vyjede. A občas to bylo šifrované, to mělo pět písmen. A ta písmenka jsem zapisoval, tak jsem tam občas schválně zapsal nějaká jiná. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo to tak dělal,“ směje se dnes. „Občas přišlo z Moskvy rozzlobené hlášení, že to tady vořeme, že z Maďarska to chodí dobře.“

Nekousala pánubohu nohy

Po návratu z vojny dal v bance výpověď a zakotvil v ČKD Dukla, v roce 1977 přešel do Výstavby města Prahy. Po revoluci se stal jáhnem na pražském arcibiskupství. „Měl jsem třetinový plat, takže pro mě revoluce znamenala jít s platem dolů. Ale mně to bylo jedno, všechno jsem stejně odevzdával klášteru, protože jsem v něm žil,“ vysvětluje pamětník. 

Tím se ve vyprávění dostáváme k jeho životní cestě v otázkách víry. Po narození byl pokřtěn v kostele Českobratrské evangelické církve na Vinohradech. „Maminka byla evangelička, učila mě otčenáš od malička, ale nekousala pánubohu nohy, jak se říkalo, to znamená, že do kostela moc nechodila,“ vypráví pamětník. „Otec byl původně bez vyznání, ale v době mé konfirmace vstoupil do církve, řekl: ‚Za komunismu nebudu bez vyznání, když věřím v Boha.‘ Měl takovou tu plachou zbožnost, jak říkává profesor Halík.“ 

Důležitý moment v jeho životě nastal v roce 1955, když bratr Sváťa onemocněl příušnicemi. Pamětník byl zrovna v pubertě, což je nebezpečné, a musel se na čas od rodiny izolovat. Bez kamarádů se nudil, začal tedy chodit do kostela do pietistického sboru. „Spočívá to v tom, že se člověk do té zbožnosti noří, čte hlavně Bibli a účastní se komunitního života a moc se nestará o věroučné rozdíly. A to jsem si vzal do vínku. Dogmatika pro mě není důležitá, důležitá je pro mě Bible.“ Říká, že to pro něj byl okamžik obrácení. Po návratu domů v červenci 1955 se vrátil do vršovického sboru a zažádal o konfirmaci.

Vyprahlost z komunismu

Šedesátá léta se pro Jiřího Treteru nesla v duchu pilného studia. V národním podniku ČKD Dukla mu povolili studium dějin Afriky na Orientálním ústavu Filozofické fakulty, externí doktorské studium započal v říjnu 1967 a ukončil roku 1971. „Byl jsem v zajetí vědy a vnější svět jsem příliš nevnímal.“ Přesto samozřejmě registroval, že se něco děje. Pozornost věnoval především sjezdu spisovatelů, vnímal také studentské protesty na Strahově, kdy studenti protestovali proti výpadkům proudu. Citelnou změnu přinesl rok 1968 do kostelů. „Do pražského jara modlitebna v Charkovského ulici praskala ve švech, tehdy se tam vešlo na 150 věřících. Ke zvyšování religiozity vedla vyprahlost z komunismu,“ je přesvědčen Jiří Rajmund Tretera. V době pražského jara se směrem k církvi nezměnily žádné zákony: stále existoval státní souhlas s výkonem kněžské profese, neobnovily se žádné řády ani církevní školy. Ale uvolnění způsobilo něco jiného. „Na jaře 1968 se kostel vyprázdnil, to mě mrzelo. Teď, když jsme mohli na misie, tak místo toho lidi běhali do KANu, Klubu angažovaných nestraníků, ten se mi nelíbil. Proč si nedali pořádný název, když byli strana? Říkal jsem si, to lidé chodili do kostela jen proto, že to bylo jediné svobodné místo v zemi? Já chtěl šířit evangelium,“ říká pamětník. 

V té době se začal sbližovat s katolíky. U evangelíků mu chyběla přítomnost Ježíše Krista v eucharistii a „že se tam moc nemyslí na Pannu Marii, Matku Boží“. U katolíků začal nejdříve ministrovat. Půl roku tak ve všední dny ministroval a v neděli chodil do svého evangelického sboru. Svátost přijal 7. prosince 1971 a tím se stal katolíkem. Pokračoval ovšem také ve vyučování náboženství v nedělní škole u evangelíků a byl i členem poradního právního odboru při Synodní radě. Po roce 1972 však opustil místo člena staršovstva. 

Museli jsme to vzdát taky

Okupaci 21. srpna prožil u rádia v továrně, jako mnoho ostatních. „Běžel jsem do továrny. Všude kolem byl hrozný hukot. Lidé vybíhali z domů, zničení, tranzistory u ucha.“ V ČKD se hned zorganizoval stávkový výbor, v jehož čele se octl právě pamětník. Vedl mnoho projevů. „Ale když to pak Dubček v Moskvě vzdal, museli jsme to vzdát taky,“ konstatuje pamětník. Přestal se jakkoli angažovat a pokračoval ve studiu afrikanistiky. Lidé kolem něj emigrovali pryč, včetně jeho učitelky svahilštiny, až byl nakonec tento obor zrušen v roce 1971. Tím zhasly jeho naděje, že se stane odborným pracovníkem orientalistiky. Místo toho musel zůstat podnikovým právníkem. 

Nebyl podnikový právník v pravém smyslu slova, dělal jen hospodářské právo, uzavíral smlouvy. „Nudil jsem se u toho. Ale bylo to lepší než cokoliv jiného, byl jsem rád, že nemusím k lopatě. Také jsem rád, že jsem do podniku dostal několik právníků kolegů, kteří byli vyhozeni. Bratr Ivo byl vyhozen ze strany i z fakulty, pracoval v archivu, kde napsal svou knihu o Herbartovi, která se stala jeho disertační prací po roce 1989.“ 

Do podzemí

Po pěti letech od přijetí ke katolíkům, tedy kolem roku 1977, si začal uvědomovat, že má duchovní povolání. „Impulsem mi byla Charta 77. Cítil jsem jistý tlak svědomí, že bych měl podepsat, ale můj duchovní vůdce pater Jan Blesík mi to nedoporučil,“ vysvětluje. Myslel však jako pietista na to, že se svět má zreformovat podle křesťanství, ne žít v ghettu své vlastní církve. „Bohužel po roce 1968 církev směřovala ke ghettu. Já jsem cítil, že musíme jít ven.“

A jako na zavolání se v jeho životě objevila žena Jiřinka, která vstoupila k františkánům. Ta přišla s myšlenkou, že by měl vstoupit do řádu. Jak říká, měl v životě několik známostí, ale nikdy „to nedopadlo“. Postupně si tedy zvykal na myšlenku celibátu. V září 1977 se poprvé sešel s představitelem žebravého řádu dominikánů s Dominikem Dukou. 

Ještě duchovně zrajte

„Je to žebravý, avšak intelektuální řád vzdělanců, řád, který má smysl pro rozum a jeho užívání. Vyvěrá z velkých scholastických filozofů, jako byl Tomáš Akvinský,“ přibližuje pamětník dominikánská východiska. „Metoděj Habán koupil dva domky, v Praze v Lysolajích a v Brně na Slévačské ulici, kde jsme pak měli Generální studium, podzemní vysokou školu, kde studovalo na padesát mužů a žen, budoucích řeholníků dominikánů, mnišek a dalších.“ Jiří Rajmund Tretera tam nejen studoval, ale později i lektoroval. 

Cesta do řádu pro pamětníka však nebyla přímočará. Na prvním setkání mu tehdy Dominik Duka řekl, že má čas, nechť duchovně zraje a také pečuje o maminku, která tehdy byla po náročné operaci. V roce 1980 maminka zemřela a pamětník se šel Dukovi přihlásit do Lysolají. Duka ho přijal, domluvili se, že za ním bude jednou měsíčně jezdit na duchovní víkend do Plzně. Tam poznal mnoho zajímavých lidí, kteří později stanuli na význačných postech v církvi. „Tehdy jsme se ale nesměli moc kamarádit a moc o sobě vědět, nikdo nevěděl, kdo bude kdy zatčen.“ V roce 1981 měl být přijat do třetího řádu, ale několik dní předtím byl Dominik Duka zatčen. Propuštěn byl v roce 1982, pamětníka přijal do řádu a Jiří Tretera přijal řeholní jméno Rajmund.

Podzemní církve byly dvě

Následující léta se potom Jiří Rajmund Tretera účastnil činnosti podzemní skupiny třetího řádu, jejíž centrum bylo v Hostivaři. Šéfem terciářů byl Milan Procházka, kterému se říkalo špacír. Napojili se i na podzemní církevní tisk. Druhou podzemní skupinu, kde byl pamětník aktivní, vedl Oto Mádr. Vymýšleli, jak by měly vypadat církevní zákony v budoucnu. Jednali s Mariánem Čalfou, který jim prý radil. „Když poté přišla revoluce, tak my už jsme byli připraveni.“ Posouvala se i jeho duchovní cesta. Dne 21. června 1987 byl přijat do noviciátu, druhé etapy řeholního života, a stal se dominikánem. V roce 1988 složil časné sliby. 

„Církev úřední a podzemní neměly příkré hranice, překrývaly se. Např. můj novicmistr byl zároveň farářem a tajně byl novicmistrem. Kdyby se na to přišlo, mohli by ho zavřít. Všichni jsme tehdy byli jednou nohou v kriminále, bylo to romantické. Podzemní církve byly dvě,“ vysvětluje Jiří Rajmund Tretera. „Jedna byla známá v Římě Apoštolskému stolci, to byly především aktivity řeholní. Začátkem 80. let jedna sestra provážela informace letadlem do Říma a čapli ji. Byl z toho zátah na františkány v roce 1982. Dominikáni a jezuité byli postiženi zátahem v roce 1981. Druhá církev byla tzv. davídkovská, utajená, ta byla soustředěna hlavně na jižní Moravě, s těmi jsme moc velké styky neměli.“

Bydleli jsme na chodbě

Skutečný převrat pro Jiřího Rajmunda Treteru nastal až 10. prosince 1989, v den, kdy Husák jmenoval první nekomunistickou vládu. Předtím byl ale ještě v Lipsku tajně vysvěcen erfurtským biskupem na jáhna, bylo to jeho poslední tajné svěcení. O Vánocích se sešli v kostele sv. Jiljí všichni tajně vysvěcení kněží a Dominik Duka tam pronesl za přítomnosti Václava Havla kázání. O pět dní později, 29. prosince, všichni oslavili zvolení Václava Havla prezidentem. „Začali jsme uvažovat, co dělat s klášterem. Vypověděli jsme tehdejší nájemníky a začali se do kláštera stěhovat.“ Kuriózní je, že pamětník bydlel tři měsíce na chodbě, dokud se neodstěhovali nájemníci, až potom byly uvolněny první dvě místnosti. Náročná cesta k navrácení vlastnictví církvi tím však teprve započala. V dubnu se Alexander Dubček postavil proti vrácení klášterů, tím pamětníka velmi zklamal. V červenci se to ovšem podařilo. Zákon o vrácení klášterů napsal pamětník spolu s Josefem Dolistou, předávali jej Čalfovi. 

Hned na jaře začal Jiří Rajmund Tretera působit v semináři na Právnické fakultě, od října měl přednášky. V březnu byl také přiznán jako jáhen, tím začal jeho pracovní poměr v církvi jako kaplana. V roce 1991 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1993 začal přednášet na Právnické fakultě na plný úvazek. 

Museli jsme s nimi fungovat

Poměry v církvi byly po revoluci všelijaké a ne vždy k morální spokojenosti pamětníka. Odhaduje, že v podzemí byl vysvěceno cca 600 nových kněží. „Ale i to bylo po revoluci hodně málo, a tak církev nebyla moc přísná na ty, co se před revolucí trochu zpronevěřili a byli v Pacem in terris. Jen byli například přeloženi na menší obce apod. Museli jsme s nimi fungovat, stejně jako ve státní správě zůstávali komunisti, tak to bylo i v církvi. Nebylo to tak snadné, ale věřili jsme v sílu demokracie a jejích idejí. A myslím, že se to podařilo, dnes to vypadá už dost jinak,“ rekapituluje Jiří Rajmund Tretera porevoluční vývoj v církvi.