„Že se mám dostavit za jeho manželkou a že mně jeho manželka vydá ten tiskařský stroj. A jak to bylo... taková romantika. Měl jsem se dostavit k takovým dvířkům, u dvířek žádné zvonění na zvonek, ale takové dva drátky, a ty dva drátky jsem měl spojit, kterými zvláštní zvonek zazvoní uvnitř a ona pozná, že jsem to já. Přišla ke mně, já jsem měl ještě držet v ruce padesátikorunu, složenou takovým zvláštním způsobem, takže to bylo znamení, že jsem to já. Pak jsem šel dovnitř, popadnul jsem mašinu a odnesl jsem ji, už si nepamatuju kam...“
„Měl jsem na jednom uchu americký přístroj, který tady Američani zanechali v roce 1945, na tom druhém uchu jsem měl takový mohutný masivní sovětský přístroj. Měl jsem dvě frekvence. Nás tam bylo v té místnosti asi pět šest, každý měl dvě frekvence. Měli jsme zapisovat, co se tam ozve. Vyjede nějaká relace. Tak byly obyčejné relace, mluvené, to nebylo nic zajímavého, byly hlášení různých základen, amerických, tu v Libyi, tu v Turecku, tu na Islandu, Havajské ostrovy, ty jsem měl strašně rád. No ale občas byly šifrované, to znamenalo, že řekli vždycky pět písmen, ty písmena říkali buď v americké, nebo alfa a tak... písmenka – a ty písmenka jsem zapisoval. Tak jsem tam občas schválně napsal nějaká jiná...“
„Šli na audienci ke Gottwaldovi. ‚Bratře Gottwalde, člene malostranského Sokola, co tomu říkáš, bratře, že tady máme hlášení, že dvacet pracovníků Sokola, kteří nic neudělali, má být zatčeno.‘ Gottwald říká: ‚Počkejte, počkejte, já to nemůžu všechno vědět, ale já si to prošetřím, počkejte tady.‘ Přišel za půl hodiny a říká: ‚No, tak máte pravdu. Ale to není zatčení, to je jenom zadržení, aby je nezneužila reakce. U těchto dvaceti máme vytipováno, že jejich ideologické pozadí je takového rázu, že by mohli být nepřáteli socialismu zneužiti, a proto musí být na chvíli zadrženi.‘ Na jak dlouhou chvíli, to asi ani on sám nevěděl. Oba dva ti pánové, i ten bolševik i ten nebolševický, třebaže podle bolševiků vybraný starosta Sokola, řekli: ‚To přece nemůže být, to přece nemůžete dopustit.‘ A Gottwald říká: ‚No, dalo by se něco udělat. Pod jednou podmínkou, že všichni zítra ráno z toho Sokola zmizí. Na hodinu propuštěni...‘“
Jiří Rajmund Tretera se narodil 8. června 1940 v Praze ve Vršovicích. Po narození byl pokřtěn v kostele Českobratrské evangelické církve na Vinohradech. Jeho sourozenci jsou filozof Ivo Tretera a biofyzik Svatopluk Röhling. Jeho otec František Tretera byl za války vězněn, komunisté jej vyloučili ze Sokola, pracoval poté v dolech na Kladně. Z války si pamatuje zejména její konec a Pražské povstání, stavění barikád. V roce 1957 maturoval a nastoupil na Právnickou fakultu UK, kterou zakončil v roce 1962. Dvouletou vojnu sloužil v Litoměřicích. Po vojně pracoval jako podnikový právník v ČKD Dukla, od roku 1977 až do revoluce byl právníkem ve Výstavbě města Prahy. V letech 1967–1971 studoval vysněnou afrikanistiku, ale obor byl zrušen. Svůj duchovní přerod završil v roce 1972, kdy se stal katolíkem. Od roku 1980 studoval podzemní Generální studium u dominikánů, v roce 1982 byl přijat do třetího řádu, v roce 1987 vstoupil k dominikánům a přijal jméno Rajmund. Aktivní však zůstal v obou církvích, vyučoval v nedělní škole, byl členem evangelické Synodní rady. Je spolutvůrcem mnoha církevních zákonů a předním odborníkem na církevní a kanonické právo. Od roku 1990 přednáší na Právnické fakultě UK, roku 1991 byl vysvěcen na kněze. V roce 2023 žil v Praze.
