Milan Ťoupalík

* 1940

  • „‚Soudruhu řediteli, tady pod vašimi okny je takovej courák za osobní auto, mně by se moc líbil a vy ho na nic nepoužíváte.‘ ‚Přijď se zeptat za 14 dní,‘ a s tím mě vyrazil. Já nelenil, hned ten den jsem šel do Elektry, koupil Avomet, to je sametová skříňka s červeným potahem, v tom je přístroj s ručičkou, měří asi čtyři veličiny, byl novej, měl návod, záruční list, účet, razítko. ‚Soudruhu řediteli, tak jsem vám přinesl jeden přístroj do vašich laboratoří.‘ ‚No, tos‘ mě doběhl, to ti budu muset dát ten vlek.‘ Já povídám: ‚No, to by bylo ideální, já vím, že to nepůjde tak hladce, ale to by bylo krásný.‘“

  • „Normálně člověk takhle nemohl nashromáždit auta, ale oni mě pozvali takhle na sekretariát, komunisti. To už jsem od sedmdesátých let s auty filmoval. Postavili mě do latě a povídají mi: ‚Rozmysli si to, když se dozvíme, že jsi jedno auto prodal, platí stále zákon o spekulaci, zákon na tebe hodíme, dostaneš pokutu, že ji těžko zaplatíš, tak vysokou, a ještě tě zavřeme.‘ No tak jsem ty auta jednoduše neprodával, to byl výsledek. A oni mě ti komouši naučili ty vozy akumulovat.“

  • „Sověti, když přišli, tak jsem čuměl jak vyvalenej. Měli zajímavý auta a ty auta měly bachratý kola, co do šířky. Tady se takový kola nevyskytovaly. To se mi líbilo. Pak měli Jeepy, to se mi líbilo taky. A pak měli auta, co sebrali Němcům, a v nich přijeli z Ukrajiny až sem do Kutné Hory. Němci je často opustili, ani je nepoškodili, protože jim docházel benzín. U těch Zpěváků stál Opel, úplně hnědý, naleštěný, po nějakém továrníkovi z Německa, ale vykonal cestu ke Stalingradu a zpátky, jestli nebyl na kratší trase. A přijel s Rusama do Čech a já jsem u toho auta stál, koukal jsem, jak má krásnej tachometr, a ten budík druhej, z krémové hmoty. Později jsem se dozvěděl, že když rozsvítí světla, tak ty tachometry – ne ručičky a čísla, ale celý zářej. To bylo z průhledného materiálu, krémového, a celé to zářilo. Nebudu zabíhat do techniky, protože to by vás nezajímalo, ale jak jsem u toho auta stál, tak přišli čtyři mladý kluci ruský, kolem dvaceti let, neměli žádný tílka jako my, jsme opatrný, abychom nenastydli, oni byli otužilí. Usměvavý, možná trochu poblouzněný alkoholem, ale nebyli ožralý. Dělali srandu a jeden mi povídá rusky: ‚Chačiš kušať?‘ Já mu nerozuměl, ale ze slušnosti jsem kývnul hlavou a on mi vrazil kus rohlíku nebo housky do ruky, chleba to nebyl, oni měli komisárek. A jak jsem stál u těch vojáků, tak jeden mi dal housku a druhej, aby ho trumfnul, tak povídá: ‚Chačiš jechať?‘ A na to jsem čekal a už jsem byl v autě.“

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 10.05.2021

    (audio)
    duration: 01:54:26
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Auta na celý život

Při opravě vozu
Při opravě vozu
photo: pamětník

Milan Ťoupalík se narodil 8. června 1940 v Hlubokém Dole u Kolína. Jeho matka zemřela při porodu a vychovávala ho babička. Vystudoval střední průmyslovou školu a po vojně dostal umístěnku na první zaměstnání v Tatře Kolín. 31 let pracoval v tabákovém průmyslu v Kutné Hoře. Jeho celoživotním koníčkem jsou auta a za život jich nasbíral celou řádku. Jeho sbírky si všimli i filmaři a od sedmdesátých let se tak vozy pana Ťoupalíka objevují v mnoha českých filmech, například Fany, Obecná škola nebo Muži v naději. Byl ženatý, je vdovcem, má dvě dcery.