The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Eva Tošovská (* 1942)

Největší hodnotou je vztah s blízkými lidmi

  • narodila se 10. května 1942 v Napajedlích

  • po únoru 1948 rodina přišla o železářství

  • v roce 1955 po rozvodu rodičů přesídlila do Prahy

  • v roce 1960 nebyla z kádrových důvodů přijata ke studiu na VŠE

  • v roce 1960 nastoupila do technického odboru Akademie věd jako stenotypistka

  • v letech 1962–1969 dálkově vystudovala Právnickou fakultu UK

  • roku 1964 nastoupila jako asistentka v Ekonomickém ústavu ČSAV pod vedením Oty Šika

  • v roce 1969 pobývala v Itálii, zvažovala emigraci

  • od roku 1979 se věnovala ochraně životního prostředí z ekonomického a právního pohledu

  • po sametové revoluci působila v Národohospodářském ústavu Akademie věd

Eva Tošovská se nikdy nepovažovala za hrdinku. Do komunistické strany nevstoupila a totalitní režim podle svých slov nenáviděla. Chtěla prostě jen normálně žít a cestovat po světě. V roce 1972 byla ústavem Akademie věd vyslána na půlroční stáž do Moskvy. Tam se seznámila s několika sovětskými disidenty a navázala s nimi přátelství. Když ji v roce 1977 požádali, aby jim přivezla Chartu 77 do Sovětského svazu, neváhala a několik kopií propašovala. To se za hrdinský čin jistě dá považovat.

Sestra Akvina zmizela

Eva Tošovská, rodným příjmením Horová, se narodila 10. května 1942 v Napajedlích na Moravě jako prostřední ze tří sester. Starší sestra se jmenovala Jana, mladší Luba. I když přišla na svět ještě za druhé světové války, vzpomíná na dětství jenom v nejlepším. Většinu času si hrála s kamarády na zahradě svých prarodičů. Až později se například dozvěděla, že otcův bratr, MUDr. Karel Hora, byl v roce 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen a bratr matky, Vladimír Reindl, byl zastřelen během Pražského povstání v roce 1945.

Otec měl železářství a matka byla s dětmi doma. Velký zlom k horšímu nastal v roce 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana. Znárodnění se nevyhnulo ani otci a ten tak přišel o svůj železářský obchod i o auto. Musel se začít živit jako dělník v Uherském Hradišti a to mělo velký vliv i na vztah rodičů, který skončil rozvodem v roce 1955. 

Eva se sestrou Janou chodily v roce 1950 na angličtinu do nedalekého řeholního domu k sestře Akvině. Měly ji moc rády a byla pro ně v té době nejdůležitějším člověkem. Bohužel komunistický režim v 50. letech začal řeholní řády a kláštery likvidovat, a tak jednoho dne sestra Akvina zmizela a nikdy v životě už o ní neslyšely. V té době již bylo Evě jasné, že to, co se děje, není vůbec v pořádku. To jí bylo osm let.

Smrt mladší sestry

Po rozvodu rodičů v roce 1955 se přestěhovaly s matkou do bytu jejích rodičů v Praze. Stěhovaly se i kvůli tomu, že mladší sestře byl diagnostikován zhoubný nádor – osteosarkom, a tak potřebovala co nejlepší péči. Bohužel se nemoc nepodařilo zastavit a mladší sestra Luba v roce 1957 zemřela. Bylo jí pouhých 13 let. Většinu času potom trávily se sestrou Janou v Poděbradech ve vile dědečka z matčiny strany. “To bylo takové naše útočiště v té smutné době. Vilu nakonec komunisti dědovi vzali, ale naštěstí jsme se tam domluvily se zahradníkem a mohly jsme si tam postavit takovou kůlnu, kde jsme pobývaly. Měly jsme to tam strašně moc rády,” vzpomíná Eva Tošovská. 

V roce 1956 nastoupila na čtyřletou hospodářskou školu v Resslově ulici, dnešní Československou akademii obchodní Dr. Edvarda Beneše. Hodně v té době sportovala a měla mnoho různých aktivit. Chodila do vodáckého oddílu, hrála závodně volejbal, jezdila na kajaku, zpívala ve sboru. Už tehdy toužila cestovat po světě. Výborně se učila a na vysvědčení měla vždy samé jedničky. Bylo tedy jasné, že bude směřovat ke studiu na vysoké škole.

Nepřijata

Aby byla cestování co nejblíže, hlásila se na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), na zahraniční obchod. Bohužel z důvodu špatného politického profilu otce nebyla ke studiu přijata. “Myslela jsem si, že budu mít dlouhé prázdniny a pak nastoupím na vysokou školu, ale všechno bylo jinak. Musela jsem okamžitě nastoupit do práce a na takzvanou umístěnku jsem byla přidělena do technického odboru úřadu Československé akademie věd jako stenotypistka. Nebyla jsem tam šťastná, ale možná díky tomu, že jsem tam dobře pracovala, mi bylo umožněno se přihlásit k dálkovému studiu na právnickou fakultu v Praze. To jsem teda pak úspěšně dostudovala,” vzpomíná pamětnice.

V roce 1964 nastoupila jako asistentka do Ekonomického ústavu Československé akademie věd, kde byl v té době ředitelem ekonom Ota Šik. Tento politik a člen ÚV KSČ je známý především jako tvůrce hospodářských reforem. Na konci 60. let tu začal pracovat také pozdější český prezident Václav Klaus.

V 60. letech bylo možné cestovat na pozvání nebo s organizovanou skupinou i do nesocialistických zemí. Eva toho bohatě využila a navštívila několikrát Francii, Anglii a Holandsko. Vše se změnilo příchodem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Mnoho vědeckých pracovníků z ústavu odešlo nebo emigrovalo. Emigraci do Kanady s celou svojí rodinou zvolil také matčin bratr, výtvarník Miloš Reindl. 

V roce 1969 pamětnice obhájila rigorózní práci a dosáhla titulu JUDr. “Vůbec jsem z toho v té době neměla radost kvůli politické situaci. Měla jsem z toho všeho spíš depresi, z té plíživé nastupující normalizace. Rozhodla jsem se na konci března 1969, že si vezmu na tři měsíce neplacenou dovolenou a odjela jsem do Itálie, kde jsem nelegálně pracovala jako recepční na hotelu. V té době jsem také poprvé přemýšlela o emigraci. Dokonce mi to v Itálii nabízeli, ale nechtěla jsem tu nechat sestru s matkou samotné. A hlavně taky dědu Reindla, který byl na nás v té době už životně závislý,” říká Eva Tošovská.

Nixon v Moskvě

V roce 1970 splnila podmínky ústavu pro několikaměsíční stáž v Montpellier ve Francii. Už měla koupené letenky od Air France, ale bohužel se změnil ředitel v akademii věd a ten celou stáž Evě Tošovské zatrhnul. Bylo to prý z důvodu, že by ve svém věku neuměla odrážet názory západních ekonomů a že ještě v sobě nemá pevné základy socialistické ekonomiky. 

V lednu roku 1972 odlétla na půlroční stáž v Institutu ekonomiky v Moskvě. “Myslím, že mi to ten ředitel Nikl chtěl vynahradit za ten Montpellier. Tehdy jsem to hodně těžce nesla a asi si to pamatoval. Do Moskvy se mi ale nejdřív vůbec nechtělo. Začátkem 70. let jet do Ruska znělo jako úplný nesmysl, ale probírala jsem to s mámou a s přáteli a nakonec jsme došli k tomu, že to může být výborná zkušenost – vidět na vlastní oči, jak to tam opravdu funguje. Tak jsem tedy odjela a nikdy jsem toho nelitovala. Viděla jsem Novosibirsk, Uzbekistán, což bylo v té době strašně zajímavé,” vzpomíná pamětnice.

V roce 1972 přijel do Moskvy americký prezident Nixon, aby se setkal se svým sovětským protějškem Leonidem Brežněvem. Jednalo se o podpis smlouvy o omezení strategických zbraní mezi SSSR a USA. Součástí dohody byla také smlouva o nerozmisťování systémů raketové obrany pro ochranu své země. 

“Na to nemůžu nikdy zapomenout. Náhodou jsem bydlela v hotelu na hlavní třídě, kudy měl Nixon projíždět, a tak jsem se chtěla jít podívat ven. Nějaký ruský voják mě okamžitě poslal zpátky na pokoj, že tam není co k vidění. Po chvilce mi někdo zaklepal na dveře a tam byl agent KGB. Musela jsem zatáhnout záclony na oknech a sednout si na postel. Seděl celou dobu vedle mě, dokud americká kolona neodjela. Pak vstal a beze slov odešel. Dodneška si ten nepříjemný pocit vybavuju,” vypráví Eva Tošovská.

Charta 77 v podprsence

V lednu 1974 se vdala za Jiřího Tošovského, vedoucího radionavigačního oddělení Československých aerolinií, a v listopadu se narodil syn Jiří. V roce 1976 využili devizový příslib a volnou letenku od ČSA a navštívili v Montrealu strýce Miloše. O rok později byli s manželem pozváni na výlet do Sovětského svazu od skupiny disidentských přátel, které měla Eva Tošovská z doby své návštěvy Moskvy v roce 1972. 

“Přišel nám dopis, ať přijedeme, že budeme stanovat u řeky Volhy a tak. No a pak tam byl takový jinotaj, že máme přivézt to mladé víno, které u nás vyšlo v tom roce. Mně bylo jasné, že se jedná o Chartu, ale manžel, že ne, a přivezl jim tam demižon vína. Naštěstí mě po návratu vybrali v práci z literárního fondu, abych jela na nějaké akce do několika ruských měst. Tak jsem udělala asi tři kopie přes průklepák a pak si to dala do podprsenky a různě do prádla a šla jsem na letiště. Měla jsem strach, taky asi v ústavu by to byl velký průšvih. Naštěstí všechno proběhlo dobře a já jsem to předala svému známému v Moskvě na letišti,” popisuje Eva Tošovská.

Konečně svoboda

Od jara 1979 se začala věnovat ochraně životního prostředí z ekonomického a právního pohledu. V ústavu dostala možnost vytvořit si malý tým lidí a pustit se do mnoha v té době nezmapovaných oblastí. Velice ji to bavilo a stalo se to jejím stěžejním životním tématem. V roce 1980 se rozvedla s Jiřím Tošovským. 

Po revoluci v roce 1989 se otevřely hranice a Eva Tošovská konečně mohla začít svobodně cestovat. “Všem lidem se otevřelo neskutečné množství obohacujících možností. Například v mé výzkumné sféře to byl měsíční projekt ochrana životního prostředí v USA v červnu 1990, půlroční stáž na Erasmově univerzitě v Rotterdamu v roce 1992, účast na mnoha několikatýdenních pobytech v rámci výměny vědeckých pracovníků, například v Izraeli, Číně, jižní Africe atd. Bylo to krásné období,” vzpomíná pamětnice.

Na konci roku 1992 byl Ekonomický ústav zrušen a kdo chtěl, mohl se ucházet o místo v nově zřízeném Národohospodářském ústavu Akademie věd. Musel projít konkurzním řízením v rámci komise řízené profesorem Švejnarem, ředitelem této nové instituce. Eva Tošovská konkurzem prošla a byla pověřena Federálním výborem pro životní prostředí, aby zastupovala Českou republiku v radě Evropy. Tam se například připravovala Konvence o občansko-právní odpovědnosti za škody na životním prostředí.

V Národohospodářském ústavu zůstala do roku 2012. Po odchodu do důchodu působila dva roky jako dobrovolník v Palatě – ústavu pro zrakově postižené. V roce 2021 působila jako přísedící u Obvodního soudu pro Prahu 5. Důchodový věk také využila ke své největší vášni, tedy k cestování, a objela v podstatě celou zeměkouli.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Jiří Rendl)