Jaroslava Tomšů

* 1946

  • „Já třeba když jsem byla v tom Rusku v sedmdesátém roce, tak to bylo takový prostě jako u nás o padesát let zpátky. Ti příbuzní měli domeček, tam měli takový ty latríny, jak bývávaly dřív – splachovací záchody neměli. To vybavení v místnostech bylo také chudé. Obzvlášť sestra mé tchyně, ta žila na vesnici, tam měli ještě hliněnou podlahu, měli tam prkno, na něm natlučený skoby, na to si věšeli hrnce. Na zahradě měli hliněnou pec, do které se vkládaly nádoby, a v tom se vařilo. Spali jsme na zemi, když jsme přijeli na návštěvu, protože ta tetička měla jen jednu postel. Byla to taková malá chaloupka. Život tam byl oproti nám v těch letech hrozně pozadu.“

  • „Tenkrát když přišli k nám do domu mých rodičů – ti policisté, nebo tenkrát četníci, tak začali rabovat, prolezli všechno, u nás našli hodinky a zlato. Otcův bratr byl obuvník a měl zase kůže. Takže mu sebrali kůže a všechen materiál, který tam měl. Tam měl spoustu věcí – stroje, kterýma se boty vyráběly, zrovna tak u nás sebrali všechny hodinky a zlato… Tenkrát o tom byl nějaký zápis, jak ten zabavený majetek převáželi do Brna a velká část z toho se ztratila. Ti policisté, kteří to převáželi, tak toho polovičku rozkradli.“

  • „Já jsem chtěla jít studovat pedagogickou školu. A to mi řekli přímo na škole, ať to ani nezkouším, že s mým kádrovým profilem nemám vůbec šanci se tam dostat. Tak jsem si proto podala žádost na tu zdrávku.“ – „Pardon, a vy jste to ani nezkusila?“ – „Na ten pajdák jsem to ani nezkusila. Na tu zdrávku moje maminka jezdila za svým bratrem do Litomyšle, takže se na té škole stavila zeptat, když mám takový kádrový posudek, jestli mám vůbec šanci se tam dostat. Pan ředitel jí řekl, že jestli se učím dobře, tak bych šanci určitě měla, ale že je tu jeden problém, že tam nemám podanou přihlášku. Takže moje základní škola tam tu moji přihlášku vůbec neposlala. Tak šla maminka na školu, vyžádala si tu moji přihlášku, sama osobně ji na tu zdrávku zavezla a tím pádem jsem byla pozvaná na přijímací zkoušky, které jsem udělala, a tak jsem se tam dostala. Jinak by mi řekli, že jsem nebyla vybraná. Jinak bych asi neměla šanci.“

  • „Po tom roce 1989 došlo k rehabilitaci politických vězňů, takže i můj tatínek byl rehabilitovaný. Ten dům, který mu zkonfiskovali komunisté, by nám měl být vrácen, ale bohužel už byl zbouraný, protože v té době už se stavěl v Ústí průtah po městě. Takže ten dům už nebyl, takže jsme si museli shánět nějakého soudního znalce, který podle fotek a dokumentace dům ohodnotil a měly nám být vyplaceny nějaké peníze. Kdyby ten dům stál, měl by nevyčíslitelnou hodnotu oproti tomu, co jsme dostali. My za něj dostali čtyři sta tisíc. Byly v něm dva byty, tři krámy, a ještě dole byt, takže v dnešní době by se jeho cena pohybovala samozřejmě v milionech. Těch čtyři sta tisíc byla taková záplata. Pomohla mi aspoň v tom, že když jsme se s maminkou přestěhovaly na sídliště, mohla jsem si přikoupit ještě jednu místnost.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Orlicí, 11.11.2018

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Sokol je taková průprava do života

Rok 1948, Jaroslava Tomšů s maminkou
Rok 1948, Jaroslava Tomšů s maminkou
photo: Archiv pamětníka

Jaroslava Tomšů, za svobodna Andresová, se narodila 24. ledna 1946 v Ústí nad Orlicí. Její matka pracovala celý život jako dělnice a otec Václav Andres byl drobný živnostník, hodinář a zlatník. Po roce 1948 se odmítl podvolit komunistické moci a nepřevedl své podnikání pod tehdejší družstva. V důsledku toho byl na dva a půl roku vězněn. Rodina se proto dostala do náročné finanční i psychické situace. Zkonfiskovali jí také majetek, který nikdy nedostala zpátky. Jaroslava vystudovala zdravotnickou školu v Litomyšli. Původně chtěla studovat střední pedagogickou školu, ale bylo jí řečeno, že s jejím kádrovým profilem nemá smysl se tam ani hlásit. Po složení maturitní zkoušky nastoupila v roce 1964 na interní oddělení ústecké nemocnice, kde pracovala dva roky - do té doby, než se v roce 1966 provdala. S manželem se poznali v Ústí nad Orlicí, ale přestěhovali se na Moravu, do Tasovic, kde Jaroslava začala pracovat v jeslích. Jaroslavě Tomšů se narodila dcera Radka (1967) a dcera Iva (1971). Po krachu devítiletého manželství se vrátila spolu s dcerami do Ústí nad Orlicí k matce. Po roce 1989 pracovala u soukromého lékaře na plicním oddělení. Jaroslava věnovala velkou část svého života sportu, byla aktivní v Sokolu, věnovala se turistice, zájezdům do hor, ježdění na běžkách, na lyžích a dalším sportům. Na toto období vzpomíná jako na to šťastné.