Vasil Timkovič

* 1923  

  • „A odtud jsme se dostali postupně až na Duklu a to byl masakr strašnej, já se pamatuji, já jsem sloužil tenkrát u minometu 120 mm a tam byl zkušenej velitel, to byl kapitán Bedřich, a ten povídá: ‚Podívejte se, až spadne salva na tydle kopce a tak dále, okamžitě přebíhejte‘, protože tam bylo tolik raněných, prosili, ten měl ruku utrženou, ten nohu, a plakali, a my jsme utíkali hned odtud pryč, abychom se dostali na druhou stranu, nevzpomenu si na název obce, abychom se ukryli, poněvadž létaly messerschmitty a ty bombardovaly.“

  • „My jsme připravovali trať, všechno ručně, ta měla spojit Vorkutu, Kotlas, Moskvu. Říkali: ‚My postavíme železnici, pod každým pražcem bude ležet jedna mrtvola.‘ Tak to bylo.“ - „Pamatujete si příděl, jaký jste dostávali?“ - „Podívejte se, tam byli rekordisté a stachanovci, to všechno za kus chleba, ale to všechno poumíralo, oni se udřeli, jako nevím co, a nepřežili, to není otázka se najíst chleba, a tak dále, otázka je přežití.“

  • „To bylo ve vězení, když jsme spali vedle sebe, spali jsme na boku, tam byla hlasatelka nahoře, teďka z pravé strany si lehněte na levou, na zádech jsme spát nemohli, protože tam bylo málo místa, ten, kdo spal u ‚paraši‘, kbelíku, kam se chodilo čůrat atd., ten smrděl, politý byl, to bylo strašný, a my jsme volali: ‚Pojďte, vyneste kbelík!‘, a oni to nechtěli vynášet, a to přetékalo, ale pak jsme se jako neplnoletí dostali do jiného vězení, Izjumu atd., a tam už to bylo lepší.“

  • „Rusové seděli na nějakých výšinách, a když jsme utíkali na druhou stranu, tak běželi k nám a křičeli: ‚Odhoďte zbraně!‘, a my povídali, že žádné nemáme, ‚ruce vzhůru‘, a začali nás šacovat. Do rána nás tam bylo asi třicet. Seřadili nás, do Skole, to bylo polské území, a řekli, krok vpravo, krok vlevo, konvoj zastřelí. Já bych tak rád utekl do lesa, ale povídám, riskovat nebudu, třeba mě zasáhne nějaká kulka a bude po mně.“

  • Full recordings
  • 1

    Česká Třebová, 06.03.2019

    (audio)
    duration: 34:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Česká Třebová, 24.10.2019

    (audio)
    duration: 58:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 3

    Česká Třebová, 07.12.2019

    (audio)
    duration: 54:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Největší masakr byl na Dukle

Vasil Timkovič krátce po válce
Vasil Timkovič krátce po válce
photo: archiv pamětníka

Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině lesního správce. Studoval na gymnáziu v Mukačevě. Po německé okupaci Československa, kdy republika přišla také o Podkarpatskou Rus, se Vasil spolu se dvěma spolužáky z gymnázia rozhodl pro útěk za hranice. Chlapci věřili, že je slovanští bratři přijmou přátelsky a dovolí jim bojovat za osvobození své vlasti. Sovětský svaz ale patnáctiletému Vasilovi otevřel bránu gulagu. Chlapce chytili hned za hranicí a dopravili do polského města Skole. Následně je přesunuli do věznice v Charkově, kde byli odsouzeni na tři roky za nelegální přechod hranice. Vasil si je odpracoval v táboře Pečorlag (Pečorský nápravně pracovní tábor), kde stavěl železniční trať Vorkuta – Moskva. Po skončení trestu dostal nabídku odjet do Buzuluku, kde se tou dobou formovala československá vojenská jednotka. V Buzuluku prodělal základní výcvik, účastnil se osvobozování Kyjeva a přes Duklu přešel na Slovensko. Tam ho zastihl konec války. Jako občan předválečné Československé republiky viděl hlavní město Prahu poprvé v květnu 1945 při slavnostní vojenské přehlídce. Bylo mu 22 let. Na Podkarpatskou Rus, která se po válce stala součástí Sovětského svazu, se natrvalo už nikdy nevrátil. Rodina ve Skotarském o něm neměla žádné zprávy, a tak ho nechala vyhledat Červeným křížem. Vasil Timkovič se po tomto kontaktu do Skotarského vydal. Bohužel už nezastihl svého otce, kterého dva dny před jeho příjezdem odvedla NKVD. Bratr i tři sestry zůstali na Podkarpatské Rusi, Vasil Timkovič se vrátil do Československa. Dostudoval střední školu a dostal nabídku, aby zůstal u armády. V československé armádě sloužil celý život. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí a dlouhá léta byl jejím předsedou. V současnosti žije plukovník Vasil Timkovič v České Třebové.