The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Theimer (* 1944)

• narozen 18. září 1944 v Olomouci

• významný český sochař, malíř, kreslíř a grafik

• studoval na Umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti (1959–1963) a na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži (1968–1971)

• v září 1968 emigroval do Francie

• v 70. a 80. letech prezentoval svá díla na zahraničních výstavách, včetně Bienále v Paříži (1978) a Benátkách (1982)

• od 70. let měl řadu veřejných realizací včetně Tří obelisků pro Elysejský palác nebo Monumentu lidských práv v Paříži

• od 90. let se pravidelně vracel do Československa a později České republiky, kde realizoval mimo jiné pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě nebo Arionovu kašnu v Olomouci

• v současnosti žije v Paříži a v Toskánsku, pravidelně vystavuje v Itálii, Francii, Německu či Švýcarsku

Ivan Theimer se narodil v září 1944 v Olomouci, uprostřed dramatických událostí konce druhé světové války: „Maminka měla jen čas mě hodit do koše a se všemi maminkami nás zavléct do bunkrů, co byly u nemocnice.“ Rodinné prostředí podporovalo rozvoj Ivanova uměleckého nadání. Maminka zbožňovala operu, strýc Kaiser hrál na housle ve filharmonii, strýc Schneider byl zase malířem. Ivan vzpomíná, že umění bylo součástí jeho každodenního života. Doma v koupelně měli obraz zasněžené Olomouce od jednoho z maďarských malířů, se kterým se Ivanův dědeček seznámil v legiích. V dalším pokoji byl zase indický slon z bronzu nebo porcelánové nádobí z Číny.

Umělecké začátky

V 15 či 16 letech zajímalo Ivana také moderní umění. Nejvýznamnější roli pro jeho osobní a umělecký rozvoj však sehrála právě barokní Olomouc. Díky rodině měl kontakty na architekta Tomáše Černouška nebo do místní městské knihovny, kde mu dovolili nahlížet do materiálů a předmětů z trezoru, včetně moravské Bible. Babička Anna umožnila Ivanovi získat na poli umění formalizované vzdělání: „Každý o něčem kecá, každý chce učit Ivana umění, tak já ti budu platit hodiny.“

Mezi roky 1959 až 1963 Ivan studoval na Umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. Na školu byl přijat i přes původně negativní kádrový posudek kvůli dědečku-legionáři snad díky mamince. Ta se za jeho přijetí přimluvila u akademického malíře Dvorského, tehdejší vedoucího uměleckého svazu.

Škola, kterou založil Tomáš Baťa ve Zlíně, měla potenciál přitáhnout kvalitní akademiky, včetně těch, které režim donutil odejít z pražských vysokých škol. V areálu byla například malá zoologická zahrada, jež umožňovala studentům trénovat kresbu cizokrajných zvířat. Ze školních let vzpomíná Ivan zejména na profesora Jaška, který pro studující stavěl zátiší ze skleněných krychlí: „Měl v sobě francouzskou nonšalanci a zároveň byl ironik.“

Negativní kádrový profil se však projevil při přijímacím řízení na Akademii múzických umění, kam Ivan přijat nebyl. Místo Akademie tak Ivan musel nastoupit na vojnu. Dědeček se mu snažil zařídit přeřazení ke kulturnímu pluku, neboť sloužil v legiích s tehdejším prezidentem Svobodou. Jeho snaha však byla marná, Ivan skončil pod ruským vedením u tankistů v Písku. Učili se pracovat s bazukou nebo ovládat tank a transportér. „Byli jsme připraveni napadnout Západ, prakticky jsme s těma tankama spali,“ vysvětluje Ivan.

Po návratu z vojny začal Ivan pracovat na prvních zakázkách, získaných přes architekta Černouška a kulturního publicistu Otto Bablera. Mezi jedny z Ivanových prvních zakázek patřilo Janáčkovo ucho nebo abstraktní kašna pro Olomouc, na níž spolupracoval s kameníkem Josefem Stárkem.

Emigrace do Francie

Právě zážitky z vojny umocnily po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Ivanovu potřebu emigrovat: „Cítil jsem, jak se to svírá, stejně jsem to cítil na vojně.“

Ivanovi přálo štěstí. Tři měsíce před okupací totiž dostal od svazu umělců povolení k opětovnému vystavení pasu, aby mohl navštívit výstavu Henriho Matisse ve francouzském Nice. Znovu nabytý pas mu tak při okupaci přišel právě vhod. O jeho plánu emigrovat přitom věděli jenom maminka, babička a přítel Benjamin Kuras. Ivan vzpomíná, že se maminka s babičkou bály, že by se tatínek s dědečkem opili a Ivanovy plány vyzradili. Ivanovi se nakonec emigrovat podařilo a již 1. září byl v Paříži.

Začátky v Paříži nebyly jednoduché. Při příjezdu měl u sebe jen zubní kartáček a jména dvou kritiků, kteří viděli jeho předchozí práce ve Špálově galerii. Zpočátku tak chodil Ivan po Paříži v teplácích a spával na nábřeží v krabici z papundeklu. Asi o tři týdny později dorazil do Francie také jeho přítel Benjamin Kuras a dále se protloukali spolu.

Štěstí jim přálo, přes inzerát z novin se shodou náhod dozvěděli, že hraběnka z Valois nechává na určitou dobu svůj byt k dispozici československým uprchlíkům. V bytě již přebývala studentská expedice Lambaréné,^[1] která se vracela do Československa a v důsledku okupace uvázla právě v Paříži. Studenti v té době ještě nebyli rozhodnutí, zda zůstat v emigraci nebo zda se navrátit do Československa. Pro ověření situace často telefonovali domů a nakonec se většina rozhodla pro návrat. Když však zpět do Paříže přijela sama hraběnka z Valois, byli Ivan s Benjaminem nuceni byt opustit, mimo jiné právě kvůli vysokým účtům za telefon po africké expedici. Asi po roce a půl protloukání se a bydlení na ubytovnách, kde si se spolubydlícími navzájem kradli kalhoty, se na Ivana opět usmálo štěstí – získal stipendium pro studium na pařížské akademii umění.

Avantgarda a návrat k baroku

Stipendium pro studium na École nationale supérieure des beaux-arts stačilo Ivanovi dle vlastních slov na cigarety, sardinky v konzervě, dvě vajíčka a tři rajčata. Zároveň se i ve Francii nachomýtl do zajímavého historického kontextu – totiž pokračování studentských nepokojů z května 1968. Rebelie proti zavedeným pořádkům jeho samotného ovšem nelákala: „Říkal jsem Etienne Martinovi, že si u něj otisky svých noh s těma krásnýma holkama dělat nebudu.“ Znovu tedy nakoupil olejovky a plátno a začal jezdit na jih Francie malovat vodopády a přírodu.

V protikladu k dobovým trendům tak v sobě znovuobjevil lásku ke starým mistrům a zejména baroku. „Měl jsem štěstí, že jsem se narodil v Olomouci. Ve Francii a Itálii jsem si uvědomil vazby mezi našim barokem a renesancí a tou jejich.“ Pravidelně jezdil do Provence, kde prodával keramiku, v Poët-Laval vyrobil kamennou fontánu, v Dieulefit vyhrál soutěž na návrh pomníku u příležitosti jmenování Dieulefit takzvaným městem spravedlivých („villages de justes“).

První výstavu měl Ivan v lyonské galerii Le Lutrin. V samotné Paříži se postupně seznamoval s dalšími vlastníky galerií či ateliérů. Začínal v ateliéru u italského uprchlíka Colomariniho, první výstavu v Paříži měl v galerii Le Point. Následovaly další v galerii Armanda Zerbiba, díky nimž se seznámil s významným kritikem umění Luigim Carlucciem, přes něj pak navázal kontakty do Itálie. Postupem času Ivan rozšiřoval okruh svých kontaktů, sběratelů a podporovatelů. Další zakázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Od 70. let měl Ivan řadu úspěšných realizací v zahraničí, včetně skupiny tří obelisků pro Elysejský palác nebo Monumentu lidských práv v Paříži. Svá díla prezentoval na zahraničních výstavách, čítajících rovněž Bienále v Paříži v roce 1978 a Benátkách v roce 1982.

Po řadě úspěšných realizací v zahraničí se Ivan od 90. let začal vracet zpět do Československa, resp. České republiky. Realizoval zde mimo jiné pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě nebo Arionovu kašnu na Horním náměstí v Olomouci, doprovázenou známým odlitkem želvy pro děti. Zajímavostí je, že následkem emigrace přišel o české občanství. Kvůli zničeným matričním dokladům v olomouckém archivu se dodnes nadále marně snaží o jeho znovuzískání. 

[1] http://lideazeme.reflex.cz/clanek/expedice-lambarene#