Ivan Theimer

„Seznámil jsem se s lidmi jako Marcel Zerbib. Měl první surrealistickou galerii po druhé světové válce, byla na bulváru Saint-Germain, kde je socha Diderota. Byl kamarád s Manreem (nejasné hláskování – pozn. ed.), měl s ním celoživotní kontrakt na všechny fotky a vše ostatní. Jeho bratr měl malinkou galerii v Rue des Beaux Arts. On tam přišel, pozval svého bratra, Clauda Bernarda, Alberta Lebela – všichni synové slavných galeristů. A říkal: ‚Prosím vás, udělejte tomu Theimerovi nějakou výstavu. Vždyť to není možné, kupte mu ty obrazy!‘ A nikdo to nekoupil. Tak on říká: ‚Tak já koupím patnáct!‘ A jim to vrtalo v hlavě, proč ten Marcel, který už tu galerii neměl, protože byl starý, ale měl sbírky – Salvatora Dalího, Maxe Ernsta, měl vše, trezor všech surrealistů, které míval v galerii. A pak se jim to rozsvítilo v hlavě. Jeho bratr, Armand Zerbib, mi udělal první výstavu zřejmě v roce 1971. Všechny výstavy, které jsem u něj dělal, vždy dopadly dobře. A tím to začalo. Měl jsem určité sběratele, propojilo se to na Lyon a na Ženevu a do Itálie.“

„Našel jsem [v Paříži] starého italského uprchlíka, Colomariniho. Měl starý ateliér, kde se dělaly klasické věci. Byly tam dva stany a za těmi stany ze starých jutových pytlů byli dva Rusové, kteří tam sekerkami sekaly sochy – jak Brancusi. To byla neuvěřitelná atmosféra – vidět, že každý z nás, z těch uprchlíků, jsme úplně jiný. A najednou se objeví v ateliéru u Colomariniho, kde se chtějí bránit vnějšímu světu daleko víc než já. A skutečně tam postaví chýši z dek, jsou u toho kmene a dělají si toho Brancusiho. Bylo to zajímavé, protože člověk pochopil, že se dostal z roku 68 do roku 68 v úplně jiné tváři, úplně jiné poloze.“