Kristina Tesková

* 1939

  • „Po válce, v září, jsem nastoupila do první třídy. Bylo to ale složité, protože v Hlučíně jsme všichni mluvili německy. Byli jsme Německá říše, úřady, školy, všechno bylo německé. Nikdo nám nemůže zazlívat, že jsme mluvili německy. Přišli jsme do první třídy a bylo nám řečeno, že můžeme mluvit jenom česky, německy ani slovo. Takže jsme většinou byli potichu, protože jsme se teprve česky začínali učit. A našla se jedna kamarádka, která přišla paní učitelce žalovat: ‚Ta a ta mluvila na záchodě německy.‘ Měli jsme dřevěné záchodky na školním dvoře, a tam jsme si mluvili německy, jak jsme chtěli. Ale měli jsme hodnou paní učitelku, byla to řídící, paní Ubelakrová. Byla opravdu hodná. Učila nás česky tak, že nám zpívala české lidové písničky a hrála k tomu na housličky. Třeba takové obyčejné písničky jako Jedna dvě, Honza jde. A tak jsme se pomaloučku naučili česky. V prvním pololetí, kdy se dává jedna známka, jsem měla dvojku, ale na konci školního roku už jsem měla samé jedničky, tak jsem už musela česky umět.“

  • „Měla jsem taky jeden zážitek s Rusy. Šla jsem po ulici a viděla jsem, jak jedna Ruska v uniformě a s puškou veze můj kočárek pro panenky. Měla jsem ho nový a pěkný, a tak jsem přiletěla k mamince, plakala jsem a říkala, že Ruska vede můj kočárek. Máma, která už předtím musela oželet nábytek, byt a všechno, se naštvala, že jsem plakala a vyběhla ven za tou Ruskou. Oni měli ještě jeden štáb na statku a tam si asi shromažďovali věci, které si povezou do Ruska. Tak maminka za ní utíkala, dohonila ji a říká: ‚To je můj kočárek!‘ A Ruska volala: ‚Eto moj.‘ O kočárek se handrkovaly, až jí ho maminka vytrhla z ruky. Ruska nepoužila pistoli, nic neudělala. Nechala mámu s kočárkem odejít. Byla jsem ráda. Jenomže jsem měla kočárek, ale asi dva nebo tři roky jsem neměla žádnou panenku. Předtím jsem měla doma šest panenek. Všechny tam zůstaly.“

  • „Přišli jsme do Hlučína dopoledne, a tam u dveří stála stráž, ruský voják s kulometem. Samozřejmě ukazoval, že nemůžeme jít dál. Tak jsme zůstali před domem. Moje máma, která byla taková odvážnější, odešla po nějaké době na městský úřad nebo na radnici a říkala tamnímu úředníkovi: ‚Prosím vás, my jsme přijeli z flichtování [útěku před frontou] a nemůžeme se dostat domů. Jsme dvě ženy a máme osm malých dětí. Nevíme, co máme dělat.‘ On prý jen kýval hlavou. A máma řekla: ‚To se máme jít snad utopit?‘ On jí na to řekl, že jí v tom nemůže bránit. A tak šla zase zpátky a posadila se na ty kufry. My jsme lítali kolem, ale blížila se už noc. A pak přišla tante [teta] Vefa, jak jsme jí říkali. Byla služkou paní, která byla kdysi komornou u hraběnky v Šilheřovicích. Byla to taková inteligentní paní, velmi hodná. Když slyšela, že sedíme před domem, poslala ji, aby nás vzala k nim do domu. Měli malou vilku, ve které jsme dostali pokojíček, kde jsme se mohli usídlit.“

  • „Potom přece nějaký vlak přijel, tak jsme nasedli. Máma a teta nám daly každému děcku půlku prášku na spaní. Usnuli jsme na lavicích. Byla jsem z nás dětí druhá nebo třetí nejstarší. Když jsem se probrala, zavolala jsem německy: ‚Mutti, ich will pullen. Mami, musím čůrat.‘ Když to slyšeli lidé okolo, vypukla vřava: ‚Co? My tu máme Germánku? Pryč s ní!‘ Předtím totiž vykládali, jak je třeba se Němcům pomstít. Že by prý bylo nejlepší stáhnout je z kůže a nasolit, a takové věci. A najednou – Germánka tady mluví německy. Chlapi mě vzali, šestileté děcko, a oknem mě cpali ven. Naše máma začala ječet. Chytila mě za nohy a zachránila mě. Ale pomohl jí jeden Žid, který se vracel z koncentráku. Okřikl ty běsnící lidi: 'To se nestydíte mstít se na dítěti?'“

  • „Nejvíce si pamatuji, jak jsme – jak se u nás říkalo – flichtovali, utíkali před frontou. Je to od slova flüchtling. Tenkrát nebyl rozhlas, a tak vyvolávač nebo hlasatel, pan Pytlík, chodil se zvonečkem a četl vyhlášení z radnice. A jednoho dne vyhlásil, že všichni Hlučíňané musí před frontou utéct, protože přijdou Rusové, bude se tady bojovat a budou prý vraždit ženy a děti, takže všichni se musí evakuovat. Byly tam samé ženy a děcka. My děti jsme tam hned letěly. A ženy se ptaly pana Pytlíka: ‚Pane Pytlík, a kam máme jít?‘ A on jim po straně řekl: ‚No, do řiti.‘ Takže většina lidí nešla nikam. Ženské, které zůstaly samy bez mužů, ale měly strach, i naše teta a moje maminka. Teta měla bratra faráře ve Štítech, to je někde tady poblíž na Moravě, a tak teta rozhodla, že pojedeme k němu, že tam budeme mít ochranu. Vzaly nákladní auto a francouzského zajatce jako šoféra, naložily peřiny, deky a nás osm dětí. My jsme to brali jako výlet a chtěli jsme si vzít s sebou nějaké hračky. Protože jsme se asi hádali, tak mámy rozhodly, že si nikdo nevezme žádnou hračku, což byla velká chyba, protože jsme potom dva nebo tři roky vůbec žádnou hračku neměli.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 06.05.2022

    (audio)
    duration: 01:47:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 17.05.2022

    (audio)
    duration: 01:55:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Ostrava, 23.05.2022

    (audio)
    duration: 01:19:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Jak jsme mohli krásně žít, kdyby nezačala ta hrozná válka

Kristina Tesková, 1959
Kristina Tesková, 1959
photo: Archiv pamětnice

Kristina Tesková se narodila jako Sonnková 5. srpna 1939 v Hlučíně, v tehdejší Německé říši. Otec byl výtvarník. Studoval na vídeňské malířské akademii, ale ze školy musel odejít na bojiště první světové války. Za druhé světové války ho Německo v osmačtyřiceti letech povolalo do wehrmachtu. Kristina zažila v dubnu 1945 s matkou a bratry útěk před frontou na Moravu. Jejich velký dům mezitím obsadili rudoarmějci. Už se tam nikdy nemohli vrátit. Po odchodu Sovětů dům zkonfiskoval národní výbor. Otec byl v zajetí v lágru zřízeném pro německé válečné zajatce v bývalém koncentračním táboře v Osvětimi. Díky bratrově nemoci se rodina vyhnula odsunu do Německa, do kterého už byla zařazena. Když Kristina po válce nastoupila do první třídy, neuměla česky. Pracovala jako úřednice v několika hlučínských podnicích. Dálkově absolvovala dvouletou ekonomickou školu. Posledních deset let před důchodem dělala hospodářku na hlučínském gymnáziu. Provdala se za Vladimíra Tesku, měla s ním dvě děti. Celý život žila v Hlučíně, kde pobývala i v roce 2022.