The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Tenglerová (* 1949)

• narodila se 27. srpna 1949 v Horních Tašovicích do smíšené česko-německé rodiny

• členové rodiny nemuseli do odsunu

• na vlastní kůži zažila v roce 1968 srpnovou okupaci na kolonádě ve Varech

Irena Tenglerová (rozená Techlová) žije v rodinném sídle, jak jej sama nazývá, celý svůj život. „Tam dole stál malý domeček, kde žila babička s dědou. Později postavili tenhle dům a tady jsme se všichni narodili,“ vzpomíná. „Měli jsme malé hospodářství, dvě krávy, prase, kozy, slepice, husy – a už jako děti jsme pomáhali. Neměli jsme velký blahobyt, ale na živobytí jsme měli, žili jsme skromně.“

Otec byl sice Čech, ale česky prý moc neuměl, s babičkou a dědou se také mluvilo německy. Matka se dohovořila dobře oběma jazyky. „Po válce jsme měli jít na odsun, ale protože jsme měli namixovanou rodinu a otec tu měl navíc ještě rodiče, nakonec jsme mohli zůstat. Maminčiny sestry z Toužimi a z Varů ale v roce 1952 odejít musely.“

O druhé světové válce slyšela jen od svých sourozenců, kteří byli tehdy tři. „Naše matka je schovávala do sklepa nebo pod stromy, když byly nálety. Otec byl ve válce někde v zajetí v Itálii,“ dodává.

Ze zahrady Tenglerových je pěkný výhled dolů na pozemek, kde je umístěna pamětní deska se jmény padlých z 1. světové války. Kdysi ležela v nedůstojném prostředí zanedbaná na jiném místě v obci, ale otec se rozhodl ji zachránit. „Ještě s dalšími tu desku našli, přinesli ji sem a umístili ji tady ke kříži do zahrady. Mezi padlými je uvedený i dědeček,“ dodává. Teď se na ni sem jezdí dívat historici i původní obyvatelé. „Asi před 10 lety tady byla i taková skupinka odsunutých Němců. Měli tady sraz, prošli se po vesnici a také se byli podívat u té desky, v hloučku zavzpomínali. Tahle setkání kdysi pořádal myslím Městský úřad Bochov,“ říká pamětnice.

Podle jejích slov byly Horní Tašovice celkem velká vesnice. „Byly tu i velké statky, které se ale v 50. a 60. letech začaly likvidovat. Pamatuji si to bourání. Třeba rodina, co bydlela nad námi, šla do východního Německa, a namísto nich to tu obsazovaly rodiny z vnitrozemí nebo volyňští Češi. Ti pod námi prý přijeli s vozem s žebřiňákem, s koňmi, měli hodně dětí a byli docela chudí, alespoň co říkala maminka,“ vypráví pamětnice.

Nejvíce se jí ale do vzpomínek zaryl rok 1968. Tou dobou pracovala jako prodavačka ve Varech. „Byla středa, toho 21. srpna, to si pamatuji. Mamka dělala u vojáků ve Stružné nějakou uklízečku nebo svačinářku a v šest hodin šla do práce. Jenže už ji tam nepustili, vše bylo obsazené, a ona se vrátila domů. Všude nad námi lítala letadla, po silnicích stála auta a vojáci. V sedm hodin jsme jeli do Varů do práce a viděli jsme tank za tankem. Pracovala jsem v hračkárně na kolonádě. Projížděly tam tanky, a tak jsme zakrývali výlohy, aby na nás neviděli. Když jely tanky kolem pošty, braly různé stánky, přejížděly je, po té silnici naproti Thermalu a na kolonádu. Všechno bylo obsazené a nikdo nevěděl, co se bude dít. Báli jsme se,“ popisuje tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy.

„Také doma jsme měli zabedněná okna. Báli jsme se, nesměli jsme vyjít z domu, naši nás hlídali. Ale tady nahoře hlídali třeba mladí vojáci, a když sem za námi přišli, tak ani nevěděli, kde jsou. Někteří i brečeli,“ dodává.

Irena Tenglerová dodnes žije ve svém rodném domě v Horních Tašovicích.