Jaroslav Teichman

* 1935

  • „Výměr přišel rychle, krátká doba. Jak mně pak maminka říkala, tak naši se tomu napřed chechtali a mávali tou listinou. ‚Dívejte, my už jsme taky vystěhovaní.‘ Nebyla to první rodina v Olomouci. Pak se prý opili, pak se snad maminka rozbrečela a žal, pak si plivli do dlaní a musíme se stěhovat. Já jsem byl v té době v Karlově, takže jsem o ničem nevěděl. Jinak bych přijel a rodičům bych s tím samozřejmě pomohl. Problém byl v tom, že naši dostali příkaz na domek k bydlení v Šumperku, v Temenici, číslo nějakých 229 [ve skutečnosti 347], tam kdesi nahoře. Jednou jsme jeli s otcem kolem, tak mně říkal: ‚Dívej se, tady jsme měli bydlet.‘ To bylo nahoře v tom údolí. Naši dělali všechno pro to, aby se tam nemuseli stěhovat, aby zůstali blíž Olomouci. Přátelé jim pomohli najít byt ve Šternberku, takovej mrňavej byteček bez záchodu, bez elektřiny, bez vody, studna, suchej hajzlík nad hnojištěm.“

  • „Já jsem viděl jenom ty uši, jak mu tak trčely. Byly výpovědi. Dodatečně jsem se dozvěděl, že byly nahrané, naučené nazpaměť. Otec se té hry nezúčastnil, a ten předseda senátu mu říká: ‚Vždyť jste to podepsal.‘ Otec mu říká: ‚Pane předsedo, když jsem to podepsal, tak jsem byl tak unavený, že jsem nevěděl, co podepisuji.‘ Takže otec byl neústupný a nehrál tu roli. Nejtěžší zločin byl osmnáct let a druhej nejtěžší zločin byl otec, který dostal sedmnáct let. A ti ostatní už po těch desítkách a osmičkách.“

  • „Pak jsem dostal jednou možnost navštívit otce. Tak jsem tam za ním jel. Vzpomínám si na tu neutěšenou místnost, kde jsme měli ten rozhovor. Jednak tam byly blikající patnáctky žárovky, jednak tam byly stěny z obtížně prokouknutelného pletiva. Nemohli jsme si ani podat ruce nebo se obejmout a dát si políbení na tvář. ‚Táto, jsi dobrej,‘ a nějaký povzbudivý slova. Čuměl tam ten bachař. Tak jsme mluvili takový nic neříkající věci, co jsem mu třeba už psal v dopise. Tak bylo po návštěvě a šel jsem domů. A zakrátko potom otce přesunuli do Valdic.“

  • Full recordings
  • 1

    Černá Voda, 30.08.2022

    (audio)
    duration: 02:08:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Černá Voda, 15.09.2022

    (audio)
    duration: 01:06:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Musíš svou pílí dokázat, že patříš mezi naše řady

Jaroslav Teichman v roce 2022
Jaroslav Teichman v roce 2022
photo: Vít Lucuk

Jaroslav Teichman se narodil 27. srpna 1935 v Olomouci jako mladší ze dvou dětí rodičům Jaroslavovi a Boženě. Rodina vlastnila puškařství v Olomouci. Za druhé světové války otec opravou a dodáváním zbraní podporoval partyzánskou skupinu v Bystřici pod Hostýnem. Po nástupu komunistického režimu bylo puškařství v roce 1950 znárodněno a o dva roky později rodina vystěhována z Olomouce do Šternberka. V prosinci roku 1953 otce zatkli a následně ve vykonstruovaném procesu Brňovják a spol. odsoudili za velezradu a vyzvědačství k sedmnácti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Prošel pak věznicemi na Mírově a ve Valdicích. V květnu 1960 byl během rozsáhlé amnestie z vězení propuštěn. Perzekuce dopadla i na další členy rodiny. Matka musela opustit zaměstnání a Jaroslava vyloučili ze studií na lesnické škole ve Vimperku a posléze i z večerního studia na gymnáziu ve Šternberku. Nakonec se mu ale podařilo vystudovat Lesnickou mistrovskou školu ve Strážnici a v letech 1964 až 1969 ještě dálkově Střední lesnickou školu v Hranicích. Celý život pracoval na různých postech v lese. Od dělníka se vypracoval až na vedoucího polesí. Oba jeho rodiče se dočkali pádu komunismu. Otce rehabilitovali a v restitucích došlo i k vyrovnání za zabavené vybavení rodinného podniku. V době natáčení v roce 2022 žil Jaroslav Teichman se svou druhou ženou Marii v Černé Vodě na Jesenicku.