Pavel Taich

* 1938

  • „A pak ještě jedna věc byla, oni se zbavovali zbraní. Tady od křížku dolů ke Lhotě byly příkopy plný zbraní, oni nechtěli mít s tím nic společnýho, aby to nebyl nějaký důvod k perzekuci ze strany Čechů vůči nim, čili oni říkali, my zbraně nemáme, takže ty zbraně odhazovali různě do příkopů. A skauti tenkrát, starší hoši, můj bratr starší byl tenkrát skautem, měli takovou povinnost, nebo dobrovolnou záležitost, že ty zbraně sbírali a dávali je do takových beden. A všechno to záviselo nějak s válečnou technikou. A byl tam případ jeden, tady pod kopečkem, tam byli tři hoši z Přelouče, tam manipulovali s nějakou minou, časovanou. A ta jednomu z nich bouchla v ruce a ty další dva utekli, nebo se dívali na to opodál. Toho to zabilo na místě a ty dva dostali do kolena, druhej střepiny, takže to byl takovej odstrašující případ.“

  • „To byla velice složitá záležitost. Jednak člověk musel mít pas, o ten musel žádat, až když měl nějaký pozvání. Pak dostal teprve výjezdní doložku, to ještě nekončilo. Pak musel mít průjezdní vízum Německem, které ovšem vydávalo francouzské velvyslanectví v Praze, protože Německo nemělo zastoupení, belgický, protože přes Belgii jedete několik hodin jenom, než se dostanete z Německa do Ostende k moři a na to muselo bejt vízum. Každý vízum mělo šest fotografií. To bylo nepředstavitelný, já nevím, jak jsme to dokázali tenkrát, no ale ta touha podívat se byla tak velká, že jsme to dokázali.“

  • „A potom už jenom konec války, kdy byly bombardovaný Pardubice, tedy petrolka v Pardubicích a petrolka v Kolíně, tam byly nálety, takže houkaly sirény, my jsme chodívali, nebo jsme utíkali, tam kousek, dneska je tam vchod do zahrádkářsk‎ý kolonie, bylo tam stromořadí, takový švestkový stromořadí, byla tam studánka, byla tam pitná voda a bylo to těch asi 200 metrů od nás, tak všichni z toho konce tam utekli, když tam zahoukaly sirény, protože nikdo nevěděl, kam ty bomby můžou spadnout, že jo, taky se nemuseli trefit do těch Pardubic, někdy se to stalo, že padla bomba někam jinam. Tam jsme počkali, než to odhoukali, a zase jsme se vrátili domů. Byli jsme tam trochu chráněni těma stromama, takže jakási ochrana by tam byla, kdyby ty bomby padaly nějaký. Ale naštěstí tady v Přelouči se nic nestalo, tam se strefovali docela přesně, v těch Pardubicích, respektive ve Svítkově.“

  • Full recordings
  • 1

    Přelouč, 14.10.2021

    (audio)
    duration: 01:04:39
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Ta touha byla tak veliká, že jsme to dokázali

Pavel Taich
Pavel Taich
photo: Příběhy našich sousedů

Pavel Taich se narodil 30. prosince 1938 v Přelouči do náboženské rodiny. Měl dva bratry, mladší bratr ale tragicky zemřel ve čtyřech letech. Chodil do školy v Přelouči a chtěl jít studovat střední průmyslovou školu do Pardubic, což mu ale komunistický režim nepovolil. Nastoupil tedy do učení do Tesly, kde zůstal i jako dělník. Poté nastoupil na vojenskou službu, kde prospíval, dokud se jeho nadřízení nedoslechli o jeho názorech na režim. Po návratu z vojny nedostal prověření k nástupu do Tesly jako technik, protože odsoudil okupaci vojsky Varšavské smlouvy, tak odešel do jiného zaměstnání, kde se i nadále věnoval elektrotechnice, kterou vystudoval na večerní střední průmyslové škole. Po celý život byl vášnivým Skautem, Sokolem, varhaníkem, vodákem a křesťanem. Díky své víře navázal spojení se zahraničím, kam během 60. let i několikrát vycestoval. Nyní (2021) žije ve svém rodném domě v Přelouči, učí angličtinu a každou neděli hraje na varhany.