Adolf Tahedl

* 1940

  • "Po vyhnání jsem ho jednou zase navštívil, Ondřejov. Nebyly tam už žádné domy, jenom obvodové zdi. U kostela stála už jenom hřbitovní zeď, z kostela jen kusy. Česká armáda si tam zřídila výcvikový prostor, cíle pro bomby, které tam kladly stíhačky. Ta oblast byla vlastně uzavřená. My jsme tam prostě drze zajeli, abychom se na to mohli podívat."

  • "Byl to tenkrát horor. Během odpoledne jsme se to dozvěděli, a abychom mohli odjet společně s prarodiči, měli jsme jen půl dne na to, abychom si zabalili, co jsme chtěli. Směli jsme si vzít jen dvacet nebo pětadvacet kilogramů. A v takový okamžik člověk neví, co je nejdůležitější. Pěkné nádobí a takové věci jsme ještě rychle zakopali, protože jsme se přece domnívali, že si to později zase vezmeme."

  • "Odsun samotný, na ten si ještě trochu vzpomínám. Nejprve v náklaďáku a potom vlakem, v dobytčím vagonu. Během cesty se rozevřely dveře a dědeček jen tak tak chytil moji mladší sestru, která ležela v kočárku. Jinak by i s kočárkem z vagonu vyjela. A potom to šlo holt dál. V přijímacím táboře ve Furth im Wald jsme byli přibližně dva tři měsíce, tak přesně už to nevím. A potom jsme v Regenkampu, v jednom hostinci, dostali pokoj."

  • "Tehdy, v roce 1946, nás vyhnali. Byla to těžká doba. Maminka byla sama doma s pěti dětmi. Naštěstí byli můj děda a babička vyhnáni společně s námi. Tu zprávu dostala maminka, když obracela trávu, aby vyschla. Tehdy dostala oznámení, že musíme příštího dne opustit vlast. Měli jsme jen pár hodin na přemýšlení, co máme vzít s sebou. Něco jsme pravděpodobně zahrabali, protože jsme si mysleli, že se zase vrátíme zpátky."

  • "V daném okamžiku bylo vyhnání velice špatné a dokážu si představit, že dospělí ho prožívali ještě intenzivněji, oni stále ještě doufali, že se zase jednou vrátíme do naší vlasti, ale bohužel tomu tak nebylo. Ale pro mě, když se na to dívám zpětně, to bylo dokonce odrazovým můstkem, že jsem mohl začít samostatně podnikat a svou pílí něčeho dosáhnout. Zatímco pro ty, kteří zůstali, byl komunismus těžším údělem než vyhnání, podle mého soudu."

  • Full recordings
  • 1

    Neukirchen b. hl. Blut, 31.08.2019

    (audio)
    duration: 01:08:57
    media recorded in project Odsunutá paměť Šumavy
Full recordings are available only for logged users.

Z mé rodné vesnice udělali po odsunu výcvikový tábor pro vojáky

Adolf Tahedl, Neukirchen 2019
Adolf Tahedl, Neukirchen 2019
photo: Natáčení

Adolf Tahedl se narodil 14. května 1940 do německé rodiny v dnes zaniklé obci Ondřejov u Českého Krumlova, která tehdy nesla jméno Andreasberg. Otec bojoval v druhé světové válce, nejdříve ve Francii, v SSSR padl do zajetí a rodina se s ním setkala až v Německu po odsunu. Matka Olga se starala o pět dětí a malé hospodářství. V červnu 1946 čekal rodinu odsun. Balili narychlo, cennosti zakopávali, mysleli si, že se vrátí. Odsunuti byli nejprve na náklaďáku a později v dobytčáku do záchytného tábora Furth im Wald, po tříměsíčním pobytu jim byl přidělen pokoj v hostinci v Regenkampu. V roce 1948 se otec vrátil ze zajetí a ubytovali se v Řezně. Adolf se vyučil automechanikem, později pracoval v otcově truhlářské a stavební firmě, osamostatnil se, prosperoval, má tři syny. Po roce 1989 potkal v Praze svoji druhou manželku, Češku. Rodnou obec na území vojenského výcvikového prostoru navštívil načerno poprvé v roce 1975, vše bylo rozbořeno. Dnes by si tam chtěl koupit pozemek, ale kvůli armádnímu využívání to není možné. Je rád, že se už Češi o téma odsunu zajímají a nějak se s ním vyrovnávají.