Marie Sýkorová

* 1936

  • „Jak jsem to vždycky poslouchala, tak se mi to nelíbilo. Já nemám ráda nespravedlnost. A tak jsem si říkala, že oni tu o tom povídají, a nic, a já to napíšu tomu ministrovi. A napsala jsem ten dopis na to ministerstvo. Tenkrát byl ten Ďuriš ministrem zemědělství. Tak jsem mu ten dopis prostě napsala, jak to v té obci chodí. Jak jim zabrali ta pole a místo obilí že tam roste lebeda. A že to vedou takoví lidé, kteří tomu nerozumí. Ono se to potom zvedlo, to družstvo, ono to bylo dobrý, bylo nejlepší na okrese. Ale to trvalo nějaká léta, než to vzal někdo, kdo tomu rozuměl. Těm sedlákům to pobrali všechno ta pole, ten dobytek.“

  • „Co si pamatuju, když byla válka a když oni vyslovovali slovo ‚válka‘, tak jsem si nedovedla představit, co to je, když oni říkali, ‚až nebude válka‘. Muselo být zatemněno, to chodil i policajt večer, v noci po vsi, a nesměla být nikde žádná skulina. A naši, tam chodila maminky sestra, její bratr. Tenkrát se chodilo na hrátky, nebyly žádné televize, chodilo se takhle večer popovídat. A oni vždycky rozbalili nějakou mapu a pořád se na tu mapu dívali a poslouchali rádio a my jsme si nedovedli představit, co pořád hledají. Tak prostě to byla jako válka.“

  • „Ten poslední rok, bylo to zjara, jsme nesměli už do školy chodit. Do té školy se nastěhovaly německé rodiny, které utíkaly před frontou, manželky a děti. Byly to ženy a děti. A ty právě tvořily ty Hitlerjugend. Ty děti nosily za opaskem ty dýky a my ani jsme se pak nijak venku nepohybovali, protože oni [chlapci] byli dost takoví agresivní.“

  • Full recordings
  • 1

    Chvalšiny, 20.07.2021

    (audio)
    duration: 01:43:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Chvalšiny, 25.08.2021

    (audio)
    duration: 01:15:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nemám ráda nespravedlnost, a tak jsem napsala ministrovi

Marie Sýkorová, rozená Táborská, v roce 1953
Marie Sýkorová, rozená Táborská, v roce 1953
photo: Archiv pamětníka

Marie Sýkorová, za svobodna Táborská, se narodila 6. srpna 1936 ve Stříbrci, kde prožila i celé své dětství. Během druhé světové války byla svědkem přestřelky amerického a německého letounu a viděla, jak byla německá stíhačka sestřelena. Vrak letadla dopadl nedaleko ní. Na jaře 1945 zažila agresivitu německé mládeže z Hitlerjugend ubytované v místní škole. Na konci války při ústupu wehrmachtu bránil její otec strategicky položený most, aby nedošlo k jeho zničení a aby mohla přejít Rudá armáda. Byla svědkem ústupu německé armády i zatýkání německých zajatců a následně příjezdu sovětských vojáků do obce. V roce 1951 viděla zabavování majetku, půdy a dobytka svých sousedů v rámci násilné kolektivizace zemědělství. Tehdy napsala dopis ministrovi zemědělství Júliu Ďurišovi, že s tím nesouhlasí. V roce 1955 se vdala za Jana Sýkoru a společně vychovali tři děti. V roce 1968 žili ve vojenském újezdu Boletice, kde měli byt a kde zažili invazi vojsk Varšavské smlouvy. V roce 2021 žila Marie Sýkorová ve Chvalšinách.