PhDr. Bohumil Svoboda

* 1924  †︎ 2020

  • „Když mě vyhodili z Barrandova, tak jsem si chtěl vylepšit svůj kádrový posudek a šel jsem na roční brigádu na Kladno, kde jsem pracoval na šrotišti u jeřábu. Byla to docela zajímavá práce. Myslím z určitého pohledu, v kontaktu s jeřábníky. Byla tam jedna taková výborná figurka, jmenoval se Kája Hegenbart, měl náhodou jméno jednoho komunistického činitele, a ten se vyznačoval tím, že pojídal psy. A tak když jsme zasedli u stolu k obědu, každý vybalil chleby a on na umaštěném papíru vybalil kusy masa. Nabízel nám, ale ti, co už to znali, si jen přičichli a říkali, že je to pes. On že je to prý dobré maso. Myslím, že si od něj nikdo nic nevzal.“

  • „Přijel mi vzkázat ten pán z Krátkého filmu, že ta prověrka, která byla na Barrandově, že platí i pro Krátký film a studio Gottwaldov a že mám dokončit tu práci, kterou mám rozdělanou, a tím že to končí. Tím tedy veškeré mé kontakty s Gottwaldovem skončily, protože pan ředitel Bosák už s tím nechtěl mít nic společného. Vrátil jsem se pak do Prahy, kde jsem dělal různé brigády s lopatou. Mimochodem jsme například sázeli stromečky tam, kde jsou dnes už vzrostlé stromy u Ladronky. Dnes už je to park. Tam jsme sázeli stromky podle plánu.“

  • „Na mě se po návratu z Ameriky valily funkce – jak politické, tak odborářské. Já jsem tehdy byl předsedou závodního výboru. Jel jsem s ředitelem podniku, což byl také náš lidovec z Prahy 6, doktor Petřík. Jeli jsme na prohlídku nějakého budoucího skladu a on se mě ptal, co říkám Chartě. Já nevěděl, o co jde, a prý: ‚Té, jak ji Landovský rozváží po Praze a hází do schránek po všech možných čertech.‘ Já povídám: ‚Já o tom nic nevím...‘ Ke mně se to nedostalo, a tak jsem taky nic nepodepsal. A ten Petřík taky ne. A zajímavé bylo, že pan biskup Tomášek to taky nepodepsal, tak jsem si říkal, že jsem snad na správné cestě. Ale můj dobrý přítel Josef Zvěřina, známý teolog, výborný pán, kterého byla škoda, že zemřel tak brzy, tak ten to podepsal. Ten mi řekl: ‚Já jsem to pociťoval jako morální nutnost tohle podpořit. Ale to byl jeden z mála z těchto lidí.“

  • „Do třídy přišel jeden náš profesor, jmenoval se Franěk, a říkal: ‚Hoši, to dnešní datum si pamatujte.‘ Byl 15. březen a zahájení protektorátu. Šel jsem potom ze školy okolo té budovy školy, dodnes stojící v ulici Národní obrany. Tam stáli němečtí vojáci, padal mokrý stín a oni stáli u kol. Přijeli na kolech. Stáli tam jeden vedle druhého a pršel na ně ten mokrý sníh. To byl slavný příchod německé armády v Praze 6. To už jsem byl student. Nevím, kolik mi bylo roků. Asi čtrnáct. Měli jsme to z bytu blízko na Hrad. Šel jsem na Hrad, kde skládal slib věrnosti prezident Hácha. Stál jsem ve dveřích katedrály a prezident Hácha šel dva metry ode mě se smeknutým tvrďasem. On vždycky nosil takový ten tvrdý cylindr. Tak na toho si pamatuji velice dobře. Byl to tenkrát jediný prezident, který z vlastní iniciativy šel do kostela skládat slib, potvrdit ho před Pánem Bohem. Ti ostatní už tam museli být naháněni.“

  • „Jednou mě kontaktovali na ulici tak, že mě sebrali, strčili mě do auta, odvezli mě do ulice vedle Bartolomějské a tam se mě začali vyptávat a chtěli vědět, co bych jim mohl pomoci na Barrandově. Potřebovali nějaké informace. Přísně, opravdu přísně mně zapověděli, abych o našem rozhovoru s nikým nemluvil. Asi za čtrnáct dní si mě pozvali znovu a já povídám: ‚Já tohle podepsat nemůžu, poradil jsem se s otcem, to je u nás zvykem, a ten mi řekl, abych do toho nechodil, protože jsem moc ukecaný.‘ Ten vyšetřující se začal strašně zlobit, řval, co si to dovoluji, že mi přísně zakázali o tom mluvit. Vyhodili mě a následky že si prý mám přičíst sám. Následky byly, že jsem se na Barrandově nemohl hnout z místa, dělal jsem stále asistenta režie a absolutně nepřipadalo v úvahu, aby mě někam povýšili nebo mi dali nějakou zodpovědnější práci. To vůbec ne.“

  • „To gymnázium je rohák, s okny, která směřovala částečně do ulice Václavská. Je souběžná s Karlovým náměstím. Když jsme se tedy vyklonili z okna, tak jsme viděli přímo na ten kostel vpravo, kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde byli ukrytí parašutisté. Párkrát jsme se tam dívali, a pak nám to zakázali. Musela být zavřená okna. V těch nejhorších dnech, kdy už kostel dobývali, nejdříve vodou a pak vysloveně útokem se zbraní v ruce, tak jsme vůbec nesměli do školy, museli jsme zůstat doma.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.10.2014

    (audio)
    duration: 26:57
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, Eye Direct, 19.11.2018

    (audio)
    duration: 01:49:01
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 20.11.2019

    (audio)
    duration: 01:58:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Chtěl jsem režírovat filmy, totalitní režim mi ale podkopával nohy

Bohumil Svoboda
Bohumil Svoboda
photo: soutěž

Bohumil Svoboda se narodil 28. září 1924 v Brně jako druhý syn do rodiny JUDr. Jana Svobody a jeho ženy Františky. V roce 1930 se rodina přestěhovala do Prahy 6, kde Bohumil studoval Arcibiskupské gymnázium. Za války Němci školu zrušili, poté chodil do gymnázia v Resslově ulici, kde se v roce 1942 v kostele Cyrila a Metoděje ukrývali atentátníci na Heydricha. Maturoval v roce 1943, totálnímu nasazení se vyhnul. Pracoval v Nationalfilmu jako asistent a toužil být režisérem. Po válce studoval filozofii, v roce 1947 studia přerušil a přihlásil se na nově založenou FAMU. V té době také vstoupil do lidové strany. V roce 1948 neprošel politickými čistkami a ze školy ho vyhodili. Pracoval v barrandovském filmovém studiu jako asistent režie a po vojně dokončil studia na filozofické fakultě. StB ho chtěla využít pro spolupráci, ale odmítl, ke konci 50. let opět neprošel čistkami a vyhodili ho z Barrandova. Pracoval ve šrotovně, aby si zlepšil kádrový profil, ale ke svému oboru se dostal až v roce 1961, když ho přijali do Filmového studia Gottwaldov do dramaturgické skupiny pro děti a mládež. Po několika letech, když se zde konečně dostal k režii dětského filmu, ale opět dostal výpověď, protože čistky platily pro všechna filmová studia v ČSSR. Opět pracoval jako pomocný dělník, až se díky přímluvě lidovců dostal do Laterny magiky, s níž v březnu 1968 vycestoval na půl roku do Texasu. Do USA se legálně vrátil i s manželkou a dětmi, v letech 1969–1971 tam spolupracoval v Dallas Theater Center. Po návratu do Československa byl redaktorem přílohy deníku Lidová demokracie a později byl nedobrovolně přesunut do týdeníku Naše rodina, kde psal patnáct let, až do penze. Byl trvale ve styku s katolickým disentem a podzemní církví. V listopadu 1989 byl zvolen prvním místopředsedou Československé strany lidové a v této pozici se zúčastnil řady jednání a revolučních událostí. Neměl ale politické ambice a po čase v politice skončil. V roce 1994 založil Občanské sdružení Karel IV. Později se věnoval publicistice a sepisoval biografická díla o katolických osobnostech v komunistickém režimu. V roce 2012 mu byla udělena pamětní medaile České biskupské konference, v roce 2013 dostal Cenu předsedy KDU-ČSL za občanskou statečnost. Bohumil Svoboda zemřel 30. června 2020.