Jan Švadlenka

„A dokonce jsem se pokusil i emigrovat, když jsme u toho. S kamarádem jsme si… To jsem hrál za Slavii a už mě to tady tak deptalo, ta atmosféra, ten režim, že jsem se rozhodl emigrovat. Bylo to domluvené a s kamarádem Martinem jsme vyrazili vlakem do Norimberku, kde on měl tetu, která tam provozovala penzion. Tak jsme si naivně mysleli, že nás tam u sebe nechá bydlet. Ale když jsme tam přijeli, tak nám řekla: ‚Ne, tady nemám místo, tam pod zámkem,‘ – v Norimberku je zámek nebo hrad – ‚tam je nějaká ubytovna, jděte si tam.‘ A teď jsme se rozhodovali, mně se tam teda nechtělo, protože jsem se tady zase neměl tak špatně. Já jsem pak přestupoval do toho Xaverova, ale hrál jsem ještě za Slavii. Nebo vlastně už jsem hrál za Xaverov. A tak říkám, že já se tady nemám tak zle, tak nemusím pryč. Ten režim mně vadil, jako opravdu mi vadil. Ale pak jsem si to rozmyslel. Šli jsme do... To byl taky hezký zážitek. Šli jsme do herny. Vyhráli jsme. Spali jsme venku na lavičce, přišli policisté, tak jsme šli spát na nádraží. Vyhráli jsme něco a koupili jsme si džíny, balon a všechno možný. A já jsem už hrál vlastně za Xaverov, ano. Protože jsem se nějak nerozloučil a hráli jsme zápas a já jsem tam nepřišel. Tak jsem koupil balon, fotbalový míč, jako dárek Xaverovu. Aby mi to odpustili. Řekl jsem jim, že jsem byl na zájezdě v Norimberku.“

„Takhle, mně bylo pět let, to byl zážitek. Vraceli jsme se zrovna z dovolené z Jugoslávie a otci nabízeli v Rakousku, ve Vídni, jestli by tam nechtěl zůstat, protože to bylo právě v té době, co sem přišla ta vojska Sovětského svazu. Tak v té době jsme se vraceli z dovolené. Nakonec se otec rozhodl, že se vrátíme kvůli rodičům, nechtěl je opustit. Když jsme se vraceli, tak jsme potkávali tanky. Rodiče mi to pak vyprávěli, já si to nepamatuji, protože mi bylo pět let.“