The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Suk (* 1942)

• narozen 5. listopadu 1942 v Táboře

• otec Jaroslav Suk provozoval soukromý obchod ve Vrcholtovicích, poté v Neustupově

• obchod byl po roce 1948 znárodněn, rodina zažila razie proti živnostníkům

• Jaroslav Suk obchod dále vedl i po znárodnění

• v roce 1957 se Vladimír Suk zúčastnil klukovské výpravy s cílem ukrást vlajku ze stožáru pionýrského tábora

• výprava byla interpretována jako „přepadení“ s politickým podtextem a případ skončil před soudem

• Vladimír souzen nebyl, protože mu ještě nebylo patnáct let

• po maturitě na jedenáctiletce se vyučil strojním zámečníkem ve Škodě Plzeň

• v 60. letech pracoval v ČKD Praha

• v letech 1969 až 1972 pracoval v ČKD Dukla

• od roku 1972 pracoval v podniku Armabeton

• v roce 1981 ovdověl

• vychoval dvě dcery (* 1972 a 1974)

O prázdninách roku 1957 se Vladimír Suk zúčastnil klukovského dobrodružství, které několika jeho přátelům změnilo život. Noční výprava vesnických chlapců do nedalekého pionýrského tábora byla dobovou mocí interpretována jako „přepadení“ s politickým podtextem. On sám vyvázl bez vážnějších následků jen proto, že mu ještě nebylo patnáct let. 

Otcovo heslo: posloužit „kunčaftům“

Vladimírův otec Jaroslav Suk se vyučil obchodním příručím u Julia Katze v jihočeském Neustupově a na začátku druhé světové války se oženil s Růženou, rozenou Peškovou. Během války se jim narodily tři děti – syn Jaroslav (1940) a dcera Růžena (1944) však zemřeli v kojeneckém věku. Přežil jen syn Vladimír, narozený 5. listopadu 1942. Později, v letech 1948 a 1952, do rodiny přibyli ještě další dva chlapci. 

V době Vladimírova nejútlejšího dětství jeho otec provozoval pronajatý krámek ve Vrcholtovicích, roku 1946 si pronajal obchod v Neustupově od Olgy Katzové, která jako jediná z celé rodiny přežila nacistické vyvražďování Židů. Jaroslav Suk obchod přestavěl a vedle něj koupil domek, který dodnes patří rodině Sukových. 

V domku s nimi žila i matčina sestra, vdova se třemi dětmi. Její muž zahynul v Osvětimi, Vladimír Suk však nezná důvod jeho zatčení: „Určitě nebyl v odboji. Otec mi říkal, že snad něco vykládal v hospodě proti Němcům a někdo ho udal.“ 

Jinak se ale válka rodiny Sukových příliš nedotkla. „Venkov fungoval normálně, lidi pracovali, sklízeli obilí. Moji rodiče byli naučení šetřit, takže jsme nikdy neměli bídu,“ dodává Vladimír Suk. 

Jeho otec byl podle něj nesmírně pracovitým a velmi úspěšným obchodníkem. Vladimír musel už jako malý chlapec v obchodě pomáhat: „Rozvažoval jsem cukr, mouku, sůl. Nejvíc mě nebavilo stáčet petrolej, v některých vesnicích zavedli elektrický proud až začátkem šedesátých let a lidi stále svítili petrolejkami.“ Když měla zákaznice těžkou tašku, otec malého Vladimíra poslal, aby jí nákup odnesl až domů. Jeho heslem bylo: „To jsou naši kunčafti a těm se musí posloužit.“ 

Jaroslav Suk se politicky nijak neangažoval, nechodil ani do místní hospody, což považoval za marnění času, byl však činný u dobrovolných hasičů, včelařů a chovatelů drobného zvířectva. 

Noční razie za „ukrývaným“ zbožím

Roku 1948 nastoupil Vladimír v Neustupově do první třídy. Brzy poté, co komunisté převzali moc, začalo i v okolních vsích tažení proti živnostníkům, které bylo podle Vladimíra Suka na Voticku velmi intenzivní: „Ty Votice byly tenkrát hrozně agilní.“ Místní kožešník například zažil razii, při níž policie objevila v jeho domě zbytky kožešin. Vystavili je ve výkladní skříni na náměstí s nápisem, že jde o „ukrývané“ zboží. Podobná domovní prohlídka se odehrála i v domku Vladimírových rodičů: „Přijeli k nám v noci. Pamatuji si, jak rodiče i teta stáli u skříní a prolízali nám celý barák. Půdy, magacín, sklepy. Hledali zatajené zboží, ale nic nenašli.“ 

Jaroslav Suk se navíc ocitl pod tlakem, aby donášel Státní bezpečnosti. Odvezli ho na policii ve Voticích v souvislosti s přeceňováním zboží: „Do rána byl na výsleších. Přesvědčovali ho, že ,lidé mu věří a v krámě ledacos zaslechne’. Později mi řekl, že tehdy měl poprvé v životě doopravdy strach.“ Když se vrátil domů, napsal Státní bezpečnosti dopis, v němž spolupráci odmítl. Zdůvodnil to patrně tím, že před manželkou by spolupráci nedokázal zamlčet. 

Začátkem padesátých let byl obchod Jaroslava Suka znárodněn a stal se součástí družstevního řetězce Jednota. Vladimírův otec ale obchod vedl pořád stejně zodpovědně a s obchodnickým zápalem, jako dokud byl jeho vlastní. „Když v neděli chodili lidi do kostela, otevřel jim a prodával, i když nemusel. Klidně prodával i v sobotu odpoledne nebo večer. Šel do krámu třeba v pyžamu a podal zboží přes okýnko,“ vzpomíná Vladimír Suk. Místním Romům, kteří pracovali ve statku, prodával na dluh a peníze si od nich vybral po výplatě. 

Když chodil pamětník do sedmé třídy, přibyli do jeho ročníku dva spolužáci z rodin soukromých zemědělců, vystěhovaných z nedaleké Libohoště. Po absolvování základní školy pak nastoupil na jedenáctiletku. 

Dobrodružná výprava, nebo přepadení?

Prázdniny roku 1957 trávil Vladimír v Neustupově s místními chlapci i s několika kluky z Prahy, kteří tu byli na návštěvě u svých prarodičů. Jeden ze starších chlapců, Antonín Holubovský, přišel s nápadem inspirovaným skautskými boji o táborovou vlajku: vypravit se do pionýrského tábora u Jankova, vzdáleného asi pět kilometrů, a vlajku jim ukrást. Vlajku chtěli táborníkům vrátit u táborového ohně, jak bylo zvykem ve Skautu. 

Noční výpravy se účastnilo jedenáct dětí, devět kluků a dvě dívky. K táboru všichni dorazili mezi půl dvanáctou a půlnocí. Zjistili, že ho střeží hlídka dvou dívek. Až později v protokolu se Vladimír dočetl, že někdo z nich údajně zacpal dívkám ústa, aby nemohly křičet. „Ale vlajka na stožáru nebyla,“ vzpomíná Vladimír Suk.

Příchod do tábora se neobešel bez hluku: vedoucí se probudili a jeden z nich vystřelil z poplašné pistole. Z jiné poplašné pistole vystřelil i jeden z „vetřelců“. Další napsali žertovný dopis, který připíchli vidličkou na stožár: „Stálo tam, že jsme zkoušeli jejich bojovou připravenost a že je ještě přijdeme navštívit.“ 

Celá akce, kterou vnímali jako klukovské dobrodružství, netrvala ani pět minut. Jenže vedoucí tábora „útok“ nahlásili Veřejné bezpečnosti. „Až pak jsme se dozvěděli, že to byl tábor ministerstva vnitra. My jsme ani nevěděli, co to vnitro je,“ konstatuje Vladimír Suk. 

Asi za dva týdny vypuklo velké vyšetřování. Teprve v tu chvíli chlapci zjistili, že vyšetřovací orgány vnímají „přepadení“ jako akt politického nepřátelství proti pionýrskému táboru. Vladimír šel k výslechu se svým otcem, protože mu ještě nebylo patnáct let. Později absolvoval také pohovor ve školní sborovně. Protože nebyl trestně odpovědný, celý případ tím pro něj skončil. Z jedenáctiletky byl podmínečně vyloučen – zřejmě i díky tomu, že jeho otec chodil na brigády ve prospěch školy, mohl studovat dál. 

Případu se věnoval i celostátní rozhlas, kde byli chlapci označeni za „chuligány“ – slovo, které Vladimír do té doby neznal. Chlapci z party, kteří byli starší patnácti let, stanuli toho roku v listopadu před lidovým soudem ve Voticích. Prokurátor ve své řeči zdůraznil, že „přepadení“ by mohlo mít negativní dopad na rodiče, které by odradilo od posílání dětí na pionýrské tábory. Dva nejstarší, kteří už byli plnoletí – Antonín Holubovský a Vladimírův bratranec Miroslav Javorský – dostali nepodmíněné tresty šest a pět měsíců, které si odpykávali ve Vinařicích. Ostatní chlapci dostali podmíněné tresty. 

Z Neustupova do Prahy

Po maturitě se Vladimír vyučil v plzeňské Škodovce ve zkráceném učebním poměru strojním zámečníkem. Přesídlil do Prahy, kde pracoval v ČKD a večerně si dodělával strojní průmyslovku. 

Věnoval se řeckořímskému zápasu, a tak na vojnu nastoupil k tankovému praporu do Holýšova, kde působil zápasnický oddíl. Na cvičení střelby jezdili vojáci do Prášil na Šumavě, kde se krátce předtím natáčel film Král Šumavy. 

Po vojně pamětník dál pracoval v ČKD, oženil se a s manželkou bydleli ve čtvrti Michle. V Praze prožili také invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Protože nejezdily tramvaje, s manželkou, která tehdy pracovala v Hybernské ulici, šli toho dne pěšky až do Michle. Na Václavském náměstí byli svědky toho, jak se lidé snaží dorozumívat se sovětskými vojáky a přesvědčovat je, že v Československu není kontrarevoluce. 

Roku 1969 Vladimír Suk změnil zaměstnání, nastoupil do ČKD Dukla, závodu vyrábějícího kotle. Zde zažil normalizační prověrky, nevzpomíná si ale, co při nich odpověděl. 

Od roku 1972 potom pracoval v podniku Armabeton. Se svou ženou přivedl na svět dvě dcery (1972 a 1974), které velkou část jejich dětství vychovával sám, protože manželka zemřela roku 1981 na rakovinu kůže. 

Zapomíná se na mladé lidi

„Každá doba má své plusy i mínusy,“ uvažuje Vladimír Suk. I když dobu po pádu komunistického režimu považuje za výrazně lepší, vidí i její negativa: „Všechny porevoluční vlády se vykašlaly na mladé lidi. Mladí lidé nemají kde bydlet. I Babiš se ve své kampani zaměřuje hlavně na důchodce. Copak důchodci mají vytvářet prosperitu národa? Důchodcům má být zajištěno slušné stáří. Ale na mladé generaci je, aby pokračovala do budoucna, a o tu se stát naprosto nestará.“ 

Závěrem rozhovoru Vladimír Suk zdůrazňuje, že jeho heslem je nikomu nezávidět. Sám překonal řadu zdravotních problémů: „A když se ráno probudím, řeknu si: Díky Bohu a doktorům jsem pořád tady.“