Vladimír Suk

* 1942

  • „My jsme taky zažili tažení proti živnostníkům. Já vám to řeknu upřímně. To přijeli v noci, to jsem chodil ještě do základní školy v Neustupově. V noci udělali razii. To si pamatuji, jak rodiče stáli u skříní, i teta. A oni do rána prolízali celý barák. Půdy, magacín, sklepy. Hledali nějaký zatajený zboží. Já jsem se o tom s otcem nebavil, co vlastně hledali – nic nenašli. Tak zase odjeli. Takhle oni to dělali. Takhle to bylo skutečně. To není povídka Boženy Němcový, to je doložitelný. Otce nejvíc vzalo, když jako obchodník, to ještě byl soukromník – ne, to už byl v té Jednotě asi... no když ho na něčem zmáčkli, něco mu našli, myslím, že to bylo přeceňování zeleniny, protože tenkrát byly ceny stálé, máslo stálo pořád deset korun, ale zelenina se přeceňovala. A to stačilo, aby přišel někdo z toho národního výboru a podepsal, kolik je tam té zeleniny, která se přeceňovala na jinou cenu, když se zlevňovalo. Takže ho odvezli, tátu, do rána byl na výsleších v těch Voticích, a to mi tenkrát prvně říkal: ,Vláďo, to jsem měl prvně v životě strach.’ No a tam ho lámali, aby spolupracoval s StB. Otec samozřejmě říkal: ,Já se tak bál, hele, protože jsem to znal.’ Když ho pustili, přišel domů a napsal jim dopis. Brácha mi říkal, že to svedl na manželku, že manželka by to na něm určitě poznala. A dali mu pokoj. Napsal, že to dělat nebude. Oni mu říkali: ,Pane Suk, vám lidi věří, vy v tom krámě leccos slyšíte...’“

  • „Jak oni říkali, to ,přepadení’ toho tábora jsme udělali mezi půl dvanáctou a dvanáctou. Oni tam měli hlídky. Nebyla úplná tma, svítil měsíc. Měly na hlavách pláštěnky. Byly to dvě holky, to jsme se pak dozvěděli z protokolů. A že tedy je umlčíme. Údajně jeden z nás zacpal jedný tý holce ústa, aby nemohla křičet, aby nemohla ostatní probudit. Tak jsme chtěli tu vlajku. Ale vlajka na stožáru nebyla. Tak tihle kluci napsali takový dopis, který jsme jim tam připíchli vidličkou na ten stožár. A ten dopis zněl asi v tom smyslu, že jsme zkoušeli jejich bojovou připravenost a že je ještě přijdeme navštívit. Z toho pak vyplývalo… Oni to nahlásili na Veřejnou bezpečnost, samozřejmě. A to jsem vám zapomněl říct, to byl tábor ministerstva vnitra. A nám by to bylo jedno, my jsme ani nevěděli, co to vnitro je. Ten tábor tam je dodneška, pořád patří ministerstvu vnitra. A oni to prý hlídali, protože tam píšou, že si to vyžádalo zvýšenou ostrahu. A že byli lidi strašně pohoršení, to já nevím. Že i obyvatelé té vesnice, toho Jankova, že byli pohoršení. A že se sami nabízeli, že to budou hlídat. Samozřejmě by tam nepřišli. Je fakt, že byla blbost, že ten jeden kluk vystřelil z poplašňáku, a ten jejich vedoucí, ten hlavní, co tam svědčil, vylítl ze stanu a taky vystřelil z poplašňáku. A to už jsme byli na ústupu. To netrvalo ani pět minut. Já tvrdím, že kdybychom to nebrali jako protistátní čin, takže by na nás ani nepřišli, ale my jsme se s tím ani moc netajili.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 07.02.2025

    (audio)
    duration: 01:51:01
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Klukovská výprava skončila před lidovým soudem

Vladimír Suk roku 1948
Vladimír Suk roku 1948
photo: archiv pamětníka

Vladimír Suk se narodil 5. listopadu 1942 v Táboře. Jeho otec Jaroslav Suk a matka Růžena, rozená Pešková, provozovali obchod v Neustupově. S rodinou žila také matčina ovdovělá sestra, jejíž manžel zahynul v Osvětimi. Otcův obchod byl po roce 1948 znárodněn, ale Jaroslav Suk ho vedl i nadále jako zaměstnanec družstva Jednota. O letních prázdninách roku 1957 se Vladimír Suk s dalšími chlapci z Neustupova zúčastnil noční výpravy do nedalekého pionýrského tábora u Jankova, kde měli v úmyslu po vzoru skautských dobrodružství ukrást vlajku. Šlo ale o tábor ministerstva vnitra, vedoucí jejich akci nahlásili Veřejné bezpečnosti a výprava byla vyšetřována jako „přepadení“ s politickým podtextem. Případ skončil před soudem. Dva nejstarší z chlapců, Antonín Holubovský a Miroslav Javorský, dostali nepodmíněné tresty šest a pět měsíců. Ostatní skončili s podmíněnými tresty. Vladimír souzen nebyl, protože v létě 1957 mu ještě nebylo patnáct let. Vystudoval jedenáctiletku a po maturitě se vyučil strojním zámečníkem v plzeňské Škodě. Pracoval v pražském ČKD, kde působil i po základní vojenské službě. V letech 1969 až 1972 pracoval v ČKD Dukla a poté v podniku Armabeton. Se svou ženou přivedl na svět dvě dcery (* 1972 a 1974), které velkou část jejich dětství vychovával sám, protože v roce 1981 ovdověl.