Jaroslava Suchá

* 1932

  • „Svoboda je pro mě vždycky zásadní. Vždyť to není jen pro mě, je to svoboda pro všecky. Když mám svobodu já, mají ji i všichni okolo. To je už dané tím, že mám ráda lidi, děti, společnost, jsem veselá. Manžel vždycky říká, že bych pomalu chtěla učit mravence mluvit, kdybych byla na hájovně…“

  • „Potom během války nám dal tatínek různé instrukce, všichni obyvatelé domu jsme chodili dolů do sklepa, tam si každý dal nějaké teplé oblečení a nějakou krabici s čokoládou a podobně, kdyby se něco stalo. A když začaly nálety ‚hloubkařů‘, náš bláznivý tatínek seděl s dalekohledem za komínem a běhal dolů nás informovat, co se kde děje.“

  • „Když přišli Němci, měl pan řídící Knot ve škole takovou naučenou řeč, jak to teď bude vypadat krásně, a tak dále. Načež jsem já, malá holčička, dala packu nahoru, on se zeptal: ‚Co bys nám, Jaruško, chtěla říct?‘ A já řekla: ‚Pane řídící, to, co vy tu povídáte, to není žádná pravda. Náš tatínek říkal, že s naší zemí je konec.‘ Pan řídící doučil do konce hodiny a pak běžel k nám domů, všechno to tatínkovi vypověděl. Řekl mu: ‚To víte, děti co nevědí, to nepovědí. Teď už nosí svačiny zabalené v německých novinách.‘ Tatínek mě pak posadil do křesla, dal si židli proti mně a teď to začalo: ‚Kdyby ti trhali vlasy, píchali ti něco pod nehty, odteď o tom, co se děje doma, nesmíš říct ani slovo!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Tábor, 27.07.2019

    (audio)
    duration: 01:31:49
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    V Táboře, 02.06.2021

    (audio)
    duration: 01:09:07
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Svoboda není jen pro mě, je pro všechny

Jaroslava Suchá se narodila 20. března 1932 v Praze v rodině vojenského důstojníka. Rodina se stěhovala podle toho, ke které posádce otce přidělili, a nakonec se usadila v Táboře, kde ji zastihla druhá světová válka. Československá armáda byla po vzniku protektorátu rozpuštěna, takže rodina zůstala pohromadě a válku víceméně v pořádku přečkala (pouze starší bratr pamětnice zemřel na následky těžké nemoci). Nástup komunistů k moci v únoru 1948 vnímala Jaroslava velmi negativně. Po maturitě na táborském gymnáziu chtěla jít studovat učitelství, ale nakonec nastoupila jako vychovatelka na internátu místní průmyslové školy. Šokem pro ni byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Během 17. listopadu 1989 byla shodou okolností v Praze a viděla, jak policisté uzavírají okolí Václavského náměstí. (Vzhledem k vysokému věku pamětnice jsou její vzpomínky na pozdější události méně podrobné.)