The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Štýs (* 1930)

• narozen 22. října 1930 v Chudeříně u Litvínova

• za války pracoval v truhlárně společně s válečnými zajatci

• v roce 1954 absolvoval Lesnickou fakultu ČVUT v Praze

• v roce 1962 vypracoval jako první v Československu generální plán rekultivací v souvislosti s plánem těžby uhlí

• v době normalizace vyhozen z KSČ

• Státní bezpečnost vedla jeho jméno v kat. důvěrník a později agent

• roku 1996 obdržel Cenu ministra životního prostředí

• v roce 2025 žil v Mostě

Před válkou

Stanislav Štýs se narodil 22. října 1930 v Chudeříně (Bergesgrün) u Litvínova. Jeho tatínek byl horník, těžko si sháněl práci a musel si přivydělávat spravováním bot a vázáním knížek. Po nástupu Hitlera k moci se v národnostně rozděleném Chudeříně zhoršovaly vztahy mezi Čechy a Němci. Němci se Čechů stranili, vytvářeli bojůvky, česká policie neměla sílu je zastavit. „Chodilo třeba deset patnáct takových henleinovců a házeli nám kameny do oken, i v noci, a protože my jsme měli postele v prvním poschodí u okna, tak nás maminka balila do peřin, aby ty kameny na nás nelítaly.“

Po Mnichově panovala nejistota. Rodina Štýsových se nejprve přestěhovala za příbuznými do Lukavce na Českomoravské vrchovině. Otec tam ale nesehnal práci, a tak se museli vrátit. Třetí třídu dochodil Stanislav v Jimlíně na Lounsku, na území Protektorátu Čechy a Morava.

Rodina Štýsových optovala pro československou státní příslušnost na zastupitelském úřadě v Drážďanech. Stanislav však musel spolu s ostatními českými dětmi chodit do německé školy. Německy skoro neuměly, a tak propadaly, zejména z vlastivědy. Čekal je i nábor do Hitlerjugend. „Přišli jsme do školy a že půjdeme někam jakoby na výlet. Tak jsme celá třída i jiné šli pěšky do Šumné. Tam byla restaurace. A v ní velká místnost. Přišli jsme tam a najednou jsme zjistili, že to byl nábor do Hitlerjugend. Teď jsme tam chodili jeden po druhém a oni zjišťovali, co jsme zač. Řekl jsem jim: ‚Já jsem Čech.‘ Měl jsem husté černé vlasy a dodnes si pamatuju, jak mně jeden z nich hrábnul do vlasů a říkal: ‚To není árijec.‘ Postavil mě stranou a já nemusel vstoupit do Hitlerjugend. V podstatě všichni Češi dopadli stejně.“

Sudetská dieta

Situace v Sudetech nebyla dobrá. Židé z Chudeřína mizeli, Češi nemohli navštěvovat příbuzné v protektorátu a jen obtížně s nimi komunikovali. Dostávali také poloviční příděly než Němci. „Bylo málo jídla a my jsme chodili sbírat klásky na pole a měli jsme doma takovej šroťák a já jsem to šrotoval i s těma otrubama a maminka dělala takový placky…no, a jedli jsme to. Také jsme chodili na brambory do Lounic a na Písečnou, a sice v noci nebo navečer, když měli Němci nacistickou slavnost. Oni všichni byli na té slavnosti. A my jsme takhle několikrát s ruksakama vystartovali přes les na tu Písečnou a tam jsme si vyhrabali brambory a honem rychle domů. Takhle jsme dokázali využít ten jejich fanatismus.“

Přehled o průběhu války si Štýsovi udržovali prostřednictvím rozhlasového vysílání z Londýna. To poslouchali, třebaže jim hrozil trest smrti a Němci „vyrabovávali“ z přijímačů krátké vlny.

Lidské vztahy mezi Čechy hodnotí kladně: „Já jsem nikdy nezažil takovou soudržnost Čechů jako za války,“ říká. „Vznikla tam taková diaspora a poznávali jsme i rodiny, se kterými jsme se dříve neznali. Chodili jsme spolu do lesa na houby a na kratší výlety. Velmi často jsme chodili po obědě třicet, čtyřicet, padesát Čechů na výlet na janovskou přehradu. Neznám jediného Čecha, který by kolaboroval s Němci.“

Pomocný truhlářský dělník

Vyšel ze školy ve čtvrté třídě, když mu bylo 13 let. Nastoupil jako pomocný dělník v truhlářství v Louce. Příbuzní mu pomohli, aby neskončil na šachtě jako většina jeho spolužáků. V truhlárně byl jen jeden Němec a 28 Čechů, vesměs přidělených na práci z protektorátu. Později zde pracovali i zajatci, Francouzi, Holanďané, Poláci a dva Rusové. Většinou dostávali balíčky přes Červený kříž, ale… „Nejhůř na tom byli Rusové, s těmi Němci jednali jako se zvířatama. I když jsme sami neměli moc jídla, tak jsem vždycky chodil se dvěma svačinama a jednu svačinu jsem dával kolegovi Rusovi. Můj otec zase fáral na dole Julius III. u Kopist a tam s ním také dělali ruští zajatci a i on jim nosil jídlo.“

Zvláště jeden příběh Stanislavovi utkvěl v paměti. Charakterizuje podle něj velmi dobře tehdejší dobu. „V Louce vedle té truhlárny byla hospoda a do Louky přišla kolona asi tak dvaceti, třiceti ruských zajatců a několik německých vojáků je strážilo. A ti vojáci se chtěli jít napít do hospody. Ruské zajatce nechali venku, ono nebylo kam utéct. Vtom přijelo takové malé nákladní autíčko s hlávkami zelí a postavilo se vedle. A ti zajatci si na to zelí vyskákali a některé ty hlavičky začali jíst. Ti měli takovej hlad, že jedli trávu. Vtom ti Němci vyběhli a řvali na ně, že to musí dát nazpátek, a já se dodnes pamatuju na jednoho mladého zajatce, mohlo mu být tak 18 nebo 20 let, jak nedal tu hlávku zelí od sebe a zakous se do ní. A ten Němec ho za to zastřelil.”

Bombardování „Hydráku“

Během roku 1944 začali Spojenci bombardovat hydrogenační závody v Záluží, ve kterých Němci vyráběli nedostatkový benzin z hnědého uhlí. „Jakmile hlásili, že nepřátelský svaz letí přes Německo směrem Magdeburg, Dessau, tak už jsme věděli, že letí k nám. Zpočátku bylo hodně přeletů, to lítali třeba 12 000 kilometrů vysoko a letělo jich třeba dvacet, třicet, padesát a letěli někam jinam. Když byl hlášený nálet, museli jsme do krytu. Tam Němci vytvořili štolu do Krušných hor.“

Dne 12. května 1944 se opět ozvaly sirény. Stanislav s kamarádem Mildou nebyli v krytu, protože si mysleli, že Spojenci budou opět přelétávat na jiné cíle. Tentokrát ale započalo bombardování chemičky. Oba chlapci byli v lese nad Chudeřínem a měli velké štěstí, že je nezasáhly střepiny z německých protiletadlových granátů. „Když pak odhoukali konec náletu, tak jsem vzal kolo a harmoniku a jel do Záluží k panu Haasovi, to byl jediný Čech, který mohl učit muziku. Přijel jsem tam a zjistil, že značnou část Záluží už taky rozbombardovali. Byla to spoušť, spousta mrtvých těl, támhle hlava, támhle ruka, sváželi tam mrtvoly. Bylo tam podlouhlé náměstí a na něm hasičská zbrojnice, kam dávali ty mrtvoly, a ta zbrojnice už byla plná. Byl to otřesný zážitek.“

Někdy během náletu zůstali doma. Střešním oknem z půdy se Stanislav koukal na bombardování chemičky. V sousedních domech se dívali i další Češi. „Potom k nám přišlo gestapo vyšetřovat. Někdo z nás prý měl bílou košili, někdo červenou a někdo modrou a oni z toho vyvodili, že jsme dávali znamení letcům, že tady bydlí Češi, aby nás nebombardovali. Byli jsme potom s otcem předvoláni na místní gestapo. Ale přišel do toho konec války, a to nás v podstatě zachránilo.“

Nebyl Němec jako Němec

Stanislav vzpomíná, jak na konec války reagovali jeho němečtí spoluobčané. „Ten Hitler ty nacisty tak zblbnul, že oni mu do posledního dne věřili. Byl konec války a ti Němci u nás z toho byli celí tumpachoví. Bydleli jsme na malém náměstíčku v Chudeříně a naproti bydleli Němci, Veiglovi, velkej henleinovec. Jak se to dozvěděl, tak se oběsil na klice. Oni z toho byli prostě úplně celí paf.“

Ne všichni ale byli stejní fanatici. „Vedle nás bydleli Němci. Jmenovali se Ehlovi. Byli to takoví rozumní Němci. Mluvili taky česky, protože paní Ehlová totiž byla Češka a on byl Němec. Občas k nám chodili a pan Ehl vysvětloval, že je hrozně rád, že se mohl dát aktivně do Červeného kříže, aby byl nějak zapojený a nemusel vstoupit do NSDAP. Až na konci války jsme se dozvěděli, že u sebe měli dva ruské utečence, zajatce. Měli je vzadu v šupně. Nebyl Němec jako Němec. Tihle riskovali svoje životy.”

Malí diverzanti

Standa s Mildou se chtěli také nějak zapojit do odbojové činnosti. Jejich chvíle přišla, když si všimli činnosti Němců na svahu Krušných hor: „Němci nad Chudeřínem na silnici do Klínů dělali na několika místech protitankové zátarasy. Ze silných klád. Ty zátarasy byly na obou stranách zakotvené a oni tam pracovali s pneumatickými kladivy a na noc je tam nechávali. My jsme jim do toho s Mildou Moců naházeli kameny. A oni když to pak pustili, tak se jim to rozbilo.“

Němci nakonec tuto sabotáž ustáli, sbíječky opravili a práci dodělali, ale kluci to nevzdávali. „Také jsme s Mildou zjistili, že oni tu silnici podminovávali, a sice v místech, kde byly propustky. Od Chudeřína přes Loučnou až dál ke Klínům. Tak jsme si udělali takovej plánek a vyznačili jsme to, a když přijel ruský průzkumník snad půl dne před tím, než přijeli ruští vojáci, tak my jsme mu ten plánek dali a oni to stačili odminovat a tou silnicí projeli bez problémů. Ruské vojsko k nám přijelo přes Klíny dolů do Chudeřína.“

Konec války

Ke konci války pobýval Stanislav často na půdě, kde hlídal, když rodiče se sousedy poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna, nebo šrotoval obilí. „V tom čtyřicátém pátém roce já si dokonce pamatuju přesně, že jsem byl na půdě, kde jsme měli ten šroťák, to bylo totiž zakázané, Němci zakazovali všechno. A najednou zezdola tatínek křičí: ‚Hitler je mrtev!‘“

Často také slýchali z Německa americkou dělostřeleckou palbu a čekali, kdy už Američané přijedou. Netušili pochopitelně o existenci demarkačních linií a museli si počkat až na Rudou armádu. Příjezd ruských vojsk se odehrál bez komplikací. „U nás v Chudeříně to vypadalo tak, že Němci byli všichni do jednoho zalezlí a němečtí vojáci utíkali přes Chudeřín na Západ a nechávali za sebou i zbraně a plno vojenskýho materiálu. V Chudeříně byla i celá vojenská lékárna.”

Malá posádka Rusů v obci zůstala a v jejich bytě si udělala štáb asi šestice důstojníků.

Odsun Němců

Při odsunu Němců z Chudeřína k žádným excesům nedocházelo. Odejít nemuseli všichni. Někteří načas zůstávali jako nepostradatelní odborníci, například šéf chemičky, který Čechy zaučoval do výroby benzinu. Po válce se Štýsovi přestěhovali do baráčku po Němcích, kteří tam s nimi ještě asi měsíc žili. Vycházeli spolu dobře a Němci jim přenechali vše, co si nemohli vzít s sebou. „Tenkrát oni ten odsun vnímali jako jedinou spravedlnost. Oni vyvolali válku, oni válku prohráli. Ta válka byla prostě něco hroznýho. Tak to brali jako něco naprosto přirozeného. Navíc u nás to nebyla jenom ta válka, ale byli to ti henleinovci, kteří byli zuřivější nacisté než říšští Němci.“

Po válce lesním inženýrem

Po osvobození pracoval Stanislav ještě krátce v truhlárně. Prostřednictvím různých kurzů musel rychle dohánět nedostatečné vzdělání. České gramatice se učil náruživou četbou knížek. Po maturitě nastoupil na lesnickou fakultu a stal se z něj lesní inženýr. Námětem jeho diplomové práce se staly rekultivace výsypek. „Měl jsem s tou obhajobou velké starosti, protože v té době o rekultivaci u nás nebyla vůbec žádná představa. Bylo to v době, kdy se pustiny hald považovaly za něco naprosto přirozeného. Ale já jsem pobral už trochu vědomostí jako biolog a udělal jsem si představu, že by se to mohlo alespoň zalesňovat a něco s tím dělat.“

Tématu rekultivací se pak věnoval celý svůj život. Po škole nastoupil na lesní správu do Dubí a pracoval v Teplicích na lesnicko-technických melioracích a poté nastoupil k SHD jako rekultivátor. Podařilo se mu prosadit, aby generální plán těžby následoval i generální plán rekultivací. Tento plán vznikl v letech 1958–1960 a platí dodnes. Posléze ho přejali v řadě států východního bloku. Na konci 80. let učil rekultivace i Číňany.

V letech 1967 a 1968 se angažoval v demokratizačním hnutí a v období normalizace byl vyhozen z práce a odstaven z veřejného života. „Najednou jsem nemohl mít žádné funkce, prostě nic, tak se mi uvolnil čas a já jsem si umanul, že napíšu pořádnou knížku o rekultivaci. Tenkrát byl problém psát, ale technická literatura nebyla tak hlídaná, tak to prošlo. Tři, čtyři, pět let jsem připravoval strukturu té publikace. Zatáhl jsem do toho 12 spolupracovníků z různých výzkumných ústavů a podařilo se nám udělat rozsáhlou publikaci, která je dodnes světovým unikátem. Je to komplexní návod, jak provádět rekultivaci. Ta publikace pak byla dokonce vyhlášena nejlepší technickou knihou roku. A vznikla díky tomu, že jsem nesměl nic jiného dělat a díky tomu, že to moje rodina respektovala.“

Životní cíl

V roce 1988 obhájil doktorskou disertaci na téma Metody a strategie přípravy a realizace rekultivací po povrchové těžbě. „Ač jsem měl ohromné manko v tom vzdělání, tak jsem se neustále vzdělával a dodnes vzdělávám, protože ta rekultivace je ohromně složitý obor. Musel jsem se stát geologem, půdoznalcem, zemědělcem, lesákem, hydrologem, také sociologem, protože se to dělá z hlediska přírody, ale také pro lidi. A začal jsem to i učit na několika vysokých školách. Takže jsem to všechno nejenom dohnal, ale mnohé jsem předehnal. A je to takový příklad, že když něco chcete a je to dobré a vezmete si to za životní cíl, tak toho prostě dosáhnete, i když se vám do života připlete hodně komplikací. A je hrozně důležité mít nějaký takový životní cíl.“