PhDr. Jaroslav Šturma

* 1944

  • „Uvědomuji si, že tehdy, tu kritickou noc, jsem se probudil někdy po půlnoci ohlušujícím řevem a i výstřely v tom byly, prostě jsem se probudil, nevěděl jsem, co se děje, pustil jsem rádio a bylo jasné. Poněvadž jsem věděl, že se asi do léčebny k dětem málokdo vůbec dostane, tak jsem sedl na pionýra a jel jsem z náměstí Jiřího z Poděbrad po Vinohradské směrem na Strašnice, abych potom přes Štěrboholy jel do Dolních Počernic. A vzpomínám si, nevím, jestli byly čtyři hodiny nebo pět hodin ráno, jel jsem takhle a proti mně se valily tanky dolů k rozhlasu. A teď jsem si tam připadal jako mravenec proti té mase. Ale dostal jsem se tam a vím, že jsme tam tehdy zůstali několik dní, protože pak nefungovala doprava a tak dále a někdo se musel… tam bylo padesát dětí a někdo se o ně musel starat. Tak jsme tam zůstali, ti, co se tam dostali, tak jsme tam zůstali jak na pustém ostrově.“

  • „Jednou, když jsem takhle vyšetřoval nějaké malé dítě ve své pracovně, tak tam najednou bez zaklepání vtrhla Jiřinka Šiklová a měla v rukou balík papírů, protože to bylo v její povaze, zásobovala nás různými samizdaty a různou literaturou, ale tentokrát vtrhla, hodila mi ty papíry na stůl a říkala: ,Rychle to někam schovej!‘ A já než jsem se zorientoval, nevěděl jsem, o co jde, dítě bylo taky takové trochu vyplašené, co tam sedělo, nevědělo, co se děje, tak jsem ty papíry vzal, strčil jsem je do psacího stolu do šuplíku k nějakým psychologickým testům a ona dodala: ,A mě schovej taky.‘ Tam byla knihovna, skříň, za kterou byl volný prostor, ve kterém stál fíkus, ten jsem odstrčil, odtáhl od zdi, ji jsem strčil za to a teď tedy nastal závod s časem spočívající v tom, že já tam měl to dítě a ona tam byla schovaná za tím fíkusem, paní doktorka Šiklová. A já jsem čekal, co přijde, jestli někdo vrazí další. Skutečně po nějaké době bez zaklapání někdo vlezl do místnosti a říká, ptá se, nějaký muž tam nakoukl: ,Vy tady někoho máte?‘ Říkám: ,Ano, jak vidíte, mám tady dítě, vyšetřuji, potřebuji, abyste odešel, nemůžete nás při tom rušit.‘ On tedy odešel a teď nastaly nervy, kdo to déle vydrží.“

  • „To byl vlastně film kritický k tomu, co tehdy znělo společností, tedy kolektivní výchova. Rodina se zdála něčím podezřelým prostě proto, že do ní nebylo tak vidět. To bylo soukromé hájemství a režim tehdy toužil mít všechno pod kontrolou. A byla představa, že když se těch dětí chopíme hned odmalička, tak je budeme moci formovat k obrazu nové socialistické společnosti. Musím se přiznat, že dodnes s tím filmem pracujeme, když například připravujeme zájemce, žadatele o osvojení dětí nebo o pěstounskou péči, tak jim na úvod také tento film často promítáme, a že tedy to téma je samozřejmě dosud živé. Uvědomuji si také, jak tehdy mnoho těch věcí muselo být ve filmu řečeno jenom naznačeně. Třeba kritika jeslí tam byla taková diskrétní.“

  • „Nicméně chtěli ty děti, byly asi tři děti v rodině, chtěli je z rodiny odejmout údajně s cílem výchovně je zachránit, dát je do dětského domova. A byli jsme tam dva, stáli jsme dva proti sobě, ještě jiný znalec, lékař, který se rozhodně vyslovil pro to, že mají být odebrány z rodiny, protože jinak budou deformovány. A já jsem stejně jednoznačně, ale opačně, vystoupil s tím, že ty děti jsou, jak jsem se přesvědčil, silně citově navázány na své rodiče a odejmout je z rodiny bude pro ně znamenat trauma, s odkazem právě na práce doktora Matějčka o psychické deprivaci a tak dále. Vím, že to tehdy dopadlo špatně, že byly odebrány a že mě to mrzelo, protože citové pouto mezi dítětem a rodiči je nade všechno, je pro mě něčím prioritním. Vím, že jsem si i říkal, jak jsem ještě za ně mohl jinak bojovat... Nedalo se. Byly i takové situace a momenty.“

  • „Na druhém stupni to bylo tak, že přišla paní učitelka, přeji jí všechno dobré, jestli je ještě naživu, taková svazačka, která snad i naznačila, že si dala takový závazek, že mě převychová. Dělala to vhod i nevhod, ve třídě před dětmi, o samotě, zvala si otce, rodiče do školy včetně takových těch výhrůžek: ,Máte šikovného kluka, ale chcete-li mu prospět, nebraňte mu v postupu na studium a přestaňte ho vychovávat nábožensky.‘ Mám dojem, že měla nějaký závazek, možná spojený s odměnou, to nevím. S otcem se rozešli s tím, že on jí nechal Bibli. V diskusích, u toho jsem nebyl, mu argumentovala takovými těmi lacinými, předsudečnými argumenty o tom, co je v Bibli za bludy, jak je to nevědecké. Připustila, když on jí řekl: ‚Četla jste to vůbec?‘ tak připustila, aby jí nějakou přinesl, myslím, že pak už přestala, už to asi vzdala.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.05.2021

    (audio)
    duration: 02:02:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha , 08.07.2021

    (audio)
    duration: 01:57:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 21.10.2021

    (audio)
    duration: 01:54:55
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Síť dobrého se utváří orientací na dobro i v nepříznivé době

Jaroslav Šturma s dětmi, 1974
Jaroslav Šturma s dětmi, 1974
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Šturma se narodil 23. listopadu 1944 v Hořicích v Podkrkonoší, odkud pocházeli jeho rodiče Emilie a Jaroslav Šturmovi. Otec byl úředník s velmi širokými zájmy, který přivedl syna ke studiu jazyků, k zájmu o historii i k víře. Matka pracovala jako zdravotní sestra, babička Frymlová z matčiny strany byla jednou z prvních dětských lékařek u nás. Když Jaroslav Šturma přerušil z finančních důvodů studium románských jazyků na filozofické fakultě, nastoupil jako vychovatel na dětské psychiatrii. Brzy se pod vlivem rodinné tradice i filmu „Děti bez lásky“ rozhodl ke změně oboru; dálkově vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK. Již během studia následoval profesora Zdeňka Matějčka a v roce 1967 nastoupil jako psycholog do Dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích, kde působil až do roku 1987. Společně s Matějčkem pak odešli na dětskou kliniku na katedře pediatrie Institutu pro další vzdělávání lékařů. Během své profesionální dráhy se setkal s odebíráním dětí z nespolehlivých rodin i s neustálou přítomností Státní bezpečnosti. Po sametové revoluci založil Dětské centrum Paprsek na podporu rodin dětí s postižením, kde stále pracuje jako psycholog. Dnes je činnost Paprsku velmi rozsáhlá, jeho součástí je i Rodinné centrum profesora Matějčka zaměřené na náhradní rodinnou péči. Jaroslav Šturma je členem mnoha domácích i zahraničních profesních organizací a je autorem řady odborných publikací. Věnuje se přednáškové činnosti na akademické půdě i pro nejširší veřejnost a vychoval generace psychoterapeutů. Je držitelem mnoha ocenění. V době natáčení žil v Praze.