The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Stuchlík (* 1958)

• narodil se 25. června 1958 v Bratislavě v komunistické rodině

• jeho dědeček na začátku války pomohl uprchnout několika Židům

• otec působil na vojenském letišti Vajnory v Bratislavě, poté učil na Vojenské akademii v Brně

• na jaře 1968 podepsal Vojenské memorandum

• na začátku normalizace ho vyhodili ze zaměstnání i ze strany

• následovaly neustálé výslechy na StB a zatýkání

• jeho manželka přišla také o práci i členství ve straně

• pamětník a jeho sestra nesměli studovat, přesto se mu podařilo absolvovat dvě vysoké školy

• věnoval se výzkumu v oblasti chemie a zdravotnických technologií

• v 90. letech působil jako předseda Sdružení Porta

• v roce 2023 žil v Brně

Dědeček Julius Mézeš se zasloužil o záchranu Židů žijících ve vsi Málince ve Slovenském Rudohoří. Julius Mézeš i druhý dědeček František Stuchlík vstoupili do komunistické strany, stejně jako jejich děti.

Otec Jiří Stuchlík na jaře 1968 podepsal Vojenské memorandum. V době srpnové okupace rodina právě pobývala na zahraniční dovolené. “Tatínek se obával, že ho okamžitě po příjezdu zatknou nebo dokonce popraví, přesto jsme se nakonec všichni vrátili domů,” vypráví Peter Stuchlík, který se svým rodičům Jiřímu a Evě narodil v roce 1958.

Na začátku normalizace otce vyhodili ze zaměstnání i z KSČ a hned nato i matku. Následovaly neustálé otcovy výslechy na StB a časté zatýkání. Rodiče dva roky marně sháněli jakoukoli práci, děti nesměly studovat. Peter Stuchlík ale později přece jen vystudoval, a to hned dvě vysoké školy současně, divadelní režii v Praze a techniku v Liberci. Celý život se zabýval výzkumem v oblasti chemie a zdravotnických technologií a materiálů.

V 90. letech působil jako předseda Sdružení Porta, které organizovalo stejnojmenný festival trampské, folkové a country hudby.

Děda pomohl za války uprchnout Židům

Děda František Stuchlík byl původně kovářem ve vsi Dolany u Plzně. Ještě za první republiky vstoupil do komunistické strany. Po válce se stal dělníkem ve Škodovce, kde vymýšlel různé zlepšováky, jež mu usnadňovaly práci. Nakonec se stal topičem v plzeňském divadle. „Otec mě jako kluka brával k dědovi do kovárny, myslím, že bych i dnes dokázal leccos vykovat,“ usmívá se pamětník.

Matčin otec Julius Mézeš působil jako venkovský učitel ve vsi Hradiště nedaleko rodného Málince, vísky ve Slovenském Rudohoří. Později se stal ředitelem osvětové školy v Bratislavě.

Na počátku druhé světové války pomohl přes Maďarsko uprchnout několika Židům z Málince. Děda se stal již před válkou komunistou a jeho místní buňka ho údajně pověřila vedením regionální Hlinkovy gardy. Po vypuknutí Slovenského národního povstání jej prý pomohl vyzbrojit zbraněmi ze skladů gardistů. „O jeho zásazích do slovenské historie jsem se dozvěděl až za mnoho let po jeho smrti, když mi teta svěřila dědečkovu písemnou pozůstalost,“ vypráví s přesvědčením pamětník.

Za maminkou jezdili do Plovdivu

Maminka Eva Stuchlíková, rozená Mézešová, vystudovala v Bratislavě vysokou školu zemědělskou. Pak si vzala Jiřího Stuchlíka a narodily se jim dvě děti, Katrin a Peter. Nicméně maminka několik let strávila na postgraduálním studiu v bulharském Plovdivu. Děti, které během roku chodily do školky, za ní přes léto jezdily na prázdniny. „Zažili jsme tam nádherné věci, třeba tolik ledňáčků, jako na jezírcích v Kraněvu, jsem nikde jinde neviděl,“ popisuje krásné okamžiky dětství pamětník.

V roce 1964 se maminka vrátila do Čech a stala se agronomkou a someliérkou Bratislavských vinařských závodů. Později učila na Vysoké škole zemědělské a lesnické v Brně.

Otec Jiří Stuchlík se vyučil kovářem. Poté vystudoval strojní průmyslovku a už jako voják z povolání vysokou školu strojní a později ještě práva. Působil jako vojenský velitel letiště Vajnory v Bratislavě. Když mu lékaři ze zdravotních důvodů zakázali létat, převeleli ho do Brna na Vojenskou akademii jako pedagoga.

Věděl, že ho čeká konec kariéry a možná i smrt

Jiří Stuchlík na jaře 1968 podepsal spolu s dalšími signatáři Vojenské memorandum, které vzniklo na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Praze a jež požadovalo samostatnou vojenskou doktrínu nezávislou na SSSR.

V době srpnové okupace roku 1968 Stuchlíkovi trávili rodinnou dovolenou v Jugoslávii. „Okamžitě jsme od jugoslávské vlády dostali ubytování a stravu zdarma a navíc i francouzské pasy a adresu bytu v Paříži, kam jsme se mohli hned přestěhovat. Ale maminka chtěla být s rodinou, tak jsme se vrátili,“ popisuje situaci pamětník.

Otec věděl, že ho v Československu nečeká nic dobrého, počítal s vězením a obával se i smrti. Hned na začátku normalizace ho vyhodili ze zaměstnání i ze strany, stejně jako jeho manželku. Dva roky se jim nedařilo sehnat práci. Otce neustále předvolávali k výslechům na StB, často ho zatýkali. „Jednou se nám rozbil lustr, a tak ho tatínek chtěl opravit a našel vyvrtanou díru do stropu a štěnici, tedy odposlouchávací zařízení,“ zdůrazňuje pamětník. Po dvou letech získala matka práci na kontrolním zemědělském úřadu a otec ve firmě Incotex.

Dcera Katrin Stuchlíková se mohla pouze vyučit keramičkou v Kunštátu. Později si dokončila alespoň nástavbové maturitní studium. Peter Stuchlík se vyučil v Sezimově Ústí provozním chemikem a nakonec v roce 1977 složil maturitu jako nejlepší student.

Gustáv Husák mu povolil studium

Po maturitě si dal dvě přihlášky na vysokou školu. První z nich byla divadelní režie na DAMU a druhá na techniku do Liberce. Když ho přijali na obě školy, rozhodl se pro vynalézavé řešení. „Napsal jsem prezidentu Gustávu Husákovi, že se kvůli rodičům a jejich politickým aktivitám cítím diskriminován,“ směje se pamětník. „Husák mi odpověděl, že nevidí jediný důvod, proč bych měl trpět za jejich přečiny. A pak jsem prostě nastoupil na obě školy zároveň. Když se někdo zeptal, dostal odpověď, že mi to Husák povolil.“

Studium mu nečinilo žádné větší problémy. Jen přejíždění mezi oběma městy a kolidující termíny zkoušek či státnic musel řešit operativně. „Byl jsem jediný v ročníku, kdo si vymyslel vlastní téma diplomky a jediný, kdo ho dokázal převést do průmyslové realizace. Jsem autorem horkovzdušného pojení netkaných textilií,“ popisuje pamětník.

Zároveň si při studiu režie uvědomil, že si nechce jen tak hrát na život. Divadlo mu připadalo sice tvořivé, ale odtržené od reality. A zvolil si pro svůj život techniku a výzkum.

Byl autorem mnoha světových vynálezů

Po absolutoriu v roce 1981, kdy úspěšně zakončil studium na obou vysokých školách, ho vzali do Výzkumného textilního ústavu radiačních technologií ve Veverské Bítýšce. Zabýval se až do roku 1993 výzkumem polymerní a radiační chemie se zaměřením na zdravotnictví.

Do výzkumné práce politika údajně nezasahovala. Stanovená pětiletka vždy vytyčila hlavní směry, v jejichž mantinelech si mohli vybrat okruh svého bádání. Výzkumníci předkládali ministerstvům průmyslu a zdravotnictví svoje návrhy k prozkoumání a po schválení výzkum realizovali. „Mám celou řadu patentů, ale tím, že jsem dělal v zaměstnaneckém poměru, tak patřily výzkumáku. Byl jsem autor se stanovenou odměnou,“ vysvětluje danou praxi pamětník.

Petr Stuchlík se podílel na výzkumu mamárních implantátů, jednalo se o umělé výplně ňader či nitroděložní tělíska, dále o různá popáleninová krytí a obvazy či chirurgické pláště odolné vůči viru HIV. „Stal jsem se v těch letech zakladatelem státního biotechnologického výzkumu. Byl jsem světovým objevitelem aktivních obvazů, které dodnes nikdo nepřekonal,“ popisuje pamětník svoje úspěchy.

V nové době se rychle uplatnil

Po roce 1990 se Peter Stuchlík z řadového výzkumníka stal vedoucím výzkumu a přebudoval ústav na komerčního podnik s názvem Bioster. Mezi lety 1995 a 1997 byl členem správní rady.

Výzkum byl v době komunismu rozdělen na tři úrovně: nejvyšší státní, pak oborový, například bavlnářský či pletařský, a nakonec podnikový. Zároveň se dělil na teoretický, o který se starala Československa akdemie věd, a aplikovaný, jež zajištovaly státní ústavy.

Po roce 1992 se systém zásadně změnil, protože státní výzkum přestal existovat. Výzkumné ústavy se buď přeorientovaly na komerční bázi nebo zanikly. „My v Biosteru jsme se dokázali změnit. Začal jsem nabírat výzkumné zakázky, kde se dalo, současně jsem u nás zavedl zdravotnickou výrobu s vybudováním čistých výrobních prostor, abychom výrobky, které jsme vytvořili v rámci státních výzkumů, zrealizovali a uvedli na trh,“ vysvětluje pamětník.

V letech 1991 až 1994 absolvoval postgraduální studium na univerzitě v Manchesteru a získal doktorát. V Anglii ho objevili Tchaj-wanci, kteří hledali, jak oživit svůj skomírající textilní průmysl. „Vytvářel jsem pro ně marketingový průzkum a školil jsem vrcholný management, jak a co vyrábět. Byl jsem výzkumník a zároveň marketér,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1993 byl Peter Stuchlík ze vší práce unavený a měl řadu zdravotních problémů. Odešel z Biosteru a působil v různých manažerských pozicích. Na přelomu tisíciletí odešel na Tchaj-wan a poté se odstěhoval do USA. Založil zde vlastní firmu, jež měla našlápnuto k pěkné kariéře, ale po teroristickém útoku v září 2001 se podle pamětníka změnily podmínky podnikání pro cizince a firma v roce 2005 zkrachovala. Peter Stuchlík se vrátil domů.

Následovaly další manažerské posty v různých firmách. Mimo jiné i u Synthesia Semtín, kde se stal šéfem úplně nového provozu, který se specializoval na oxycelulózu. „Odtud jsem byl odejit, protože jsem majiteli, což byl Andrej Babiš, popsal, jak je ta technologie nefunkční a že levnější by bylo celé to zbořit a postavit znovu. Navíc Synthesia dostala dotace, na které neměla nárok, protože byly určené pro malé a střední podniky, a ne pro takový gigant,“ zdůrazňuje pamětník. Nedlouho nato zakotvil ve vlastní firmě Korchem.

Stal se předsedou festivalu Porta

Myšlenka festivalu Porta vznikla v roce 1966 v partě přátel z Ústí nad Labem, kteří měli rádi country a trampskou muziku. Od pátého ročníku organizaci převzal Socialistický svaz mládeže (SSM). Kvůli zákazu festivalu v Ústí nad Labem se místa konání akce často měnila. Po roce 1989 zaniklo SSM a ustavilo se Sdružení Porta, jež nadále festival provozovalo organizačně i umělecky. V roce 1991 se do hry chtěli vrátit původní zakladatelé, kteří si přáli vrátit festival do Ústí nad Labem. Jelikož se oba tábory nedohodly, vznikly dva festivaly, Porta a Trampská Porta. (zdroj: https://www.porta-festival.cz/historie-porty)

Pamětník se na studiích seznámil s písničkářem Pavlem Foltánem, který se po revoluci na festivalu Porta angažoval. V roce 1993 potřeboval někoho do poroty na finále do Plzně, a tak oslovil Petra Stuchlíka. „Chtěl někoho, kdo bude dělat dramaturgické rozbory textů soutěžních písní, a o mně věděl, že to umím,“ vysvětluje pamětník. Později začal jezdit na zasedání rady do Svitav, kde se měl odehrát další ročník.

V radě podle pamětníka seděli úžasní lidé, kteří byli zapálení pro tento typ hudby, ale neměli praktické zkušenosti. Svitavské finále skončilo obrovským ekonomickým propadákem a stávající předseda odstoupil. V roce 1995 se předsedou stal Peter Stuchlík. „Sdružení Porta mělo milionové dluhy. Nahromadila se spousta různých problémů, k čemuž přispěl nefunkční způsob řízení a komunikace,“ vypráví pamětník. „Současně na mě čekalo mnoho práce s přípravou dalšího ročníku v Plzni a jeho produkcí. V podstatě jsem půl roku neměl jediný volný víkend.“

Výnos z velmi úspěšného plzeňského ročníku podle pamětníka zaplatil téměř všechny dluhy. Peter Stuchlík působil jako předseda do roku 1997. „Předával jsem perfektně fungující zaběhlý stroj a oddluženou organizaci a ještě jsem připravil další ročník,“ vysvětluje a dostává se do ráže. „A když jsem pak viděl, jak se Pepa Pecl předvádí na finále, přičemž jeho zásluha byla jen v tom, že dýchal vzduch, a to bylo všechno, co pro to udělal, tak mě to otrávilo a seknul jsem s tím definitivně.“

Jednou z jeho zálib se už během studia režie stalo psaní. „Dramaturgické semináře tehdy vedl Ivan Vyskočil. Dodneška před ním smekám,“ říká pamětník. Psal nejprve články a eseje a postupem doby vytvořil několik publikací, například Kudy kam po Evropě. „Jako svůj epitaf bych si mohl nechat vytesat na hrob: Lidé, miloval jsem vás, zkuste si to zasloužit,“ zakončuje vyprávění o svém životě Peter Stuchlík.