Marie Štráchalová

* 1946

  • „Ono se také o vaší mamince říkalo, že byla hodně vzdorovitá i už během soudu?“ „Ano, maminka byla velice tvrdohlavá. Věděla, že nic špatného neudělala, žila slušným životem, starala se o tři děti. To, co na ní požadovali, prostě jim to neschválila. To taky při soudu v Českých Budějovicích… To mi říkal bratranec, protože se hodně blízce o tom s maminkou bavili. On už byl také starší, ten bratranec, ode mě hodně, a celkem ho zajímalo to působení v kriminále a soudy, jak probíhaly. Tak maminka mu to říkala, že jí tam tak týrali u soudu v Českých Budějovicích, že se otočila, zády se otočila k tomu soudci a bouchla si na zadek a vůbec se s ním nebavila. On jí tam napomínal, že se domů nevrátí. Maminka řekla: ,Ano, nevrátím, ale vím, že jsem řekla pravdu. On se o děti snad někdo postará. Nevrátím, ale vím, že jsem řekla pravdu.‘ Ta byla opravdu tvrdohlavá a stála si za svým. Do poslední chvíle.“ „Takže ona i v tom procesu neudělala to, co oni požadovali, nepřiznala nic?“ „Nikdy, to, co jim dělalo dobře, nikdy nic takového maminka neudělala. Hlavně jim nepřiznala to, co od ní chtěli slyšet. Lež jí tvrdili, přímo lež, při těch výsleších. Tak na to jim řekla, na to vám nepřistoupím. Dokonce tam řekla jednomu: ,Přineste špalek, já tady hlavu položím, moje děti to vydrží, ale já dávám hlavu za pravdu.‘ Tak věděli, že s ní nic nezmůžou. Přesto ale dostala sedm let a tatínek osm.“

  • „Já říkám, Jarko, pojď se rozloučit. Jarka ne, to už byla taková slečna, ta už se bála, šlo jí na jedenáctý rok, ta už byla taková. Vašíček byl malinký, ten se pořád držel mě. A já jsem prostě šla za tatínkem, že se rozloučím. Zezadu. Oni seděli k nám zády, ty želízka měli na rukách. A že se rozloučím. Ten jeden estébák mě vzal, odhodil mě, já prolítla od toho tatínka od stolu až na dveře. Tam jsem nalítla na skobu, rozsekla jsem si hlavu a překousla jazyk. A pak šel Vašíček, řekl: Tatí, kam tě ti pánové vezou a proč máš ty želízka na rukách? Kam tě ti páni vezou? Maminka pak říkala, jak byl ještě hodňoučký, slušný, neřekl ti chlíváci, ale řekl, kam tě ti páni vezou?"

  • „Na břehu rybář, který šel ještě s kamarádem, šli na ryby a hodili udici do vody. Jak hodili tu udici do vody, tak mu nějak zahákli za svetříček, měl takový pletený svetříček s třemi bílými pruhy. Tak mu zahákli za svetřík. Ten jeden volá na toho druhého, pojď mi pomoc, já něco táhnu, vůbec nevím co. Je to těžké nějaké. Ony, jak na něm byly nánosy bahna, takže to trvalo, než ho z toho bahna vydoloval, tak to trvalo trochu dýl. Když potom už to bylo vidět, tak řekl, tak to bude asi ten chlapeček těch zavřených rodičů, co se utopil v tom Zábrdí. Tak pro mě přijeli. Přijela jsem tam, už byl vytažený, na břehu ležel. Aby byl nějak rozmočený, akorát nožičky měl rozmočené, obličej měl hezounký pořád, vůbec ani nějaké fleky neměl, aby měl nějaké fleky po obličeji, to vůbec neměl, akorát ty nožičky rozmočené. Já jsem řekla, že jo, že je to můj bratr. Tak ho přivezli do Lažišť do márnice a museli jsme pro ten obleček, zrovna jsme mu dávali ten obleček, jsme ho přistrojili v té márnici, co je na té fotce. Ty kraťasy, krátké kalhotky a to sáčko. Museli jsme punčocháčky, jak je šev, tak to jsme rozstřihli. Je pochovaný v Lažištích na hřbitově v hrobě Šebků, kde byl, ale rodiče na pohřeb nepustili. Šla na pohřeb jen školka záblatská, kam jsme chodili, všichni ze Záblatí, z Drslavic, všichni, co nás znali, ti na pohřbu byli. Ale maminka s tatínkem ne. Byl to tedy krušný život, krušný. Vůbec nevím, kdo na to, kdo na tohle se mohl dívat a proč, za co ti moji rodiče pykali. Za co? To bylo neskutečné, jaký trest nás potkal a co všechno jsme museli vytrpět. Zdá se, že to není k vydržení, že se to nevydrží. Co já jsem poznala? Já jsem poznala…od dětství jsem poznala jen samé neštěstí. Z rodiny do rodiny jsem chodila, každá rodina mě vychovávala jinak, podle svého. Jenom jsem poslouchala a nemám na co vzpomínat, nic pěkného jsem nikdy nezažila.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 17.08.2020

    (audio)
    duration: 02:10:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 15.06.2021

    (audio)
    duration: 58:29
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Komunisté mi rozbili rodinu

Marie Štráchalová (1952)
Marie Štráchalová (1952)
photo: Archiv pamětníka

Marie Štráchalová, rodným jménem Pavelková, se narodila 31. srpna 1946 v Prachaticích. Vyrůstala se starší sestrou Jaroslavou a mladším bratrem Václavem v Záblatí u Prachatic. V roce 1952 zatkla Státní bezpečnost Mariiny rodiče Marii a Adolfa Pavelkovy a ve vykonstruovaném procesu je komunisté odsoudili na sedm a osm let. Během pobytu rodičů ve vězení vyrůstala pamětnice u příbuzných, odděleně od svých sourozenců. Bratr Václav roku 1954 utonul. Od roku 1957, po návratu rodičů z vězení, bydleli Pavelkovi opět společně ve Vimperku. Marie se vyučila švadlenou a pracovala v textilním podniku. Roku 1968 se provdala za Miroslava Jelínka a následující jaro se jim narodil syn Miroslav. Od roku 1969 žila pamětnice v Kolínci v Západočeském kraji. Pracovala v pohostinství. V roce 2003 zahynul syn Miroslav při dopravní nehodě. Marie se rozvedla a přestěhovala do Vimperku. Roku 2006 uzavřela sňatek s Vlastimilem Štráchalem. V roce 2021 žila Marie Štráchalová ve Vimperku.