The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Stoiber (* 1937)

Ten život, jak jsem prožil, tak byl daný a jsem s ním celkem spokojený

  • narozen 17. června 1937 v Přední Výtoni

  • rodiče německé národnosti

  • díky otcově práci v papírnách nemusela rodina do odsunu

  • roku 1954 se pamětník vyučil celulózařem ve Větřní a nastoupil v loučovických papírnách

  • v letech 1957 až 1959 absolvoval vojenskou službu u protitankové obrany ve slovenském Štúrovu

  • v letech 1960 až 1989 členem Komunistické strany Československa

  • v roce 1963 podepsal spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou a absolvoval několik měsíců výcviku

  • v letech 1964 až 1990 předsedou Místního národního výboru v Přední Výtoni

  • roku 1994 zvolen místostarostou a v roce 1998 starostou Přední Výtoně

  • v roce 2021 žil Jan Stoiber v Přední Výtoni

Život za války nebyl snadný. Tatínek Jana Stoibera musel narukovat v roce 1943, bratranec bojoval jako člen wehrmachtu a padl u Stalingradu v roce 1944. V roce 1943 začal pamětník chodit do německé školy – rodiče byli německé národnosti stejně jako všichni obyvatelé Přední Výtoně. V lednu 1945 byla škola zavřena a byli tam ubytováni utečenci.

Americký tank prostřelil štít domu

Ke konci války se zběhové z obou stran fronty ukrývali a snažili se dostat na Západ. Přední Výtoň byla osvobozena americkými tanky 5. května 1945. Přijely dolů od Lipna, projely Výtoní a u posledního domu na ně někdo vystřelil z druhého břehu Vltavy. První tank prostřelil štít posledního domu ve Výtoni, ale nikomu se nic nestalo. Pokračovaly dále, ve Frymburku vjely na most, a tank se propadl mezi druhým a třetím pilířem do Vltavy. Ovšem ještě ten den vojáci postavili nový most UNRA a pokračovali dál. Potom pokračovali na Dolní Vltavici, kde došlo k bojům. Dolní Vltavice byla zapálena. Američané také zřídili v Přední Výtoni zajatecký tábor v prostoru pod kostelem v mokřinách pro německé zajatce. Pro koně zřídili koňskou ohradu a pro auta autovrakoviště. Koncem roku 1945 Američané odešli a správu převzali čeští úředníci.

Nařízení k odsunu – 50 kilogramů včetně deky

Po válce panovalo v oblasti napětí. Občané německé národnosti nesměli zamykat svá obydlí na noc. Rodina pamětníka to dělala tak, že za dveře dávala kbelík s vodou, aby věděla, kdyby se náhodou někdo snažil dostat do domu. Celá ves byla německá, jen na celnici pracovalo sedm Čechů. Když přišla zpráva z Československa, že se všichni musí podřídit nařízení o vystěhování, museli všichni Němci nosit bílou pásku s černým písmenem N, Rakušané měli trikoloru červenobíločervenou. V roce 1946 začaly v dubnu první odsuny.

Jan Stoiber sdělil, že v nařízení bylo napsáno: „Byl jste určen k odsunu do své vlasti (domů do říše) a budete transportován dne toho a toho do sběrného střediska. Vezměte s sebou: dvě přikrývky, čtyři soupravy prádla, dva pracovní obleky, dvoje boty, zimník, misku, šálek a příbor, dva ručníky a mýdlo, jehly a nitě, potravinové lístky a osobní doklady. Všechny věci nesmí přesahovati celkovou váhu 50 kg na jednu osobu. Veškeré šperky, cenné předměty, peníze a vkladní knížky si sepište a odevzdáte je v sáčku s Vaším jménem a adresou na shromaždišti... Klíčové otvory přelepte připojenými papírovými páskami tak, aby dveře nemohly býti otevřeny bez porušení pásky. Na pásky se hlava rodiny vlastnoručně podepíše. Důrazně upozorňuji, že nic z Vašeho majetku nesmí býti prodáno ani darováno, ani půjčeno nebo zcizeno. Neuposlechnutí těchto příkazů se trestá. Okresní správní komise.“

Obyvatelé museli po skupinách opustit svou vlast, kde žili po staletí. Museli ponechat vše na místě, mohli si s sebou vzít padesát kilogramů všeho všudy, s tím se museli dostavit k seřadišti u nynějšího hotelu Albatros, poté je odsunuli do Kaplice, kde je vagonovali a odváželi do Německa. Později si mohli vzít více věcí, ale u prvních odsunů to bylo opravdu jen padesát kilogramů. V každém domě byl také dobytek – krávy, kozy, ovce a slepice. Po několika dnech byl dobytek stažen do stodol a koncem roku 1946 s nimi začalo hospodařit pastvinářské družstvo. Byla to velká divočina, po loukách běhala spousta stád ovcí volně i další zvířata. „Když byli Němci vysídleni, tak tam byl tvrdý režim, museli odevzdat všechno mléko, máselnice, nesměli si zabít prase, museli odevzdat šicí stroje a jízdní kola. Nemohli si to nechat. Odevzdávali to na obec, tam se to nechalo na hromadě. Bylo smutné, když byly domy prázdné, většinou tam byla rozbitá okna a vylomené dveře... Zničili to vandalové.“

Národní správce si vzal pendlovky

Němci byli povinni zabezpečit dveře a dům při odchodu a dát na dveře pečeť. Klíč od bytu a od domu museli odevzdat československým úřadům na seřadišti. K tomu Jan Stoiber uvedl vlastní zkušenost jeho prarodičů: „Dědeček s babičkou bydleli v Zadní Výtoni a dostali příkaz k vystěhování, k vysídlení, koncem roku 1946, ale můj otec řekl: ‚Ne, když půjdou oni, půjdu také.‘ A odjel do Loučovic do továrny a tam prohlásil, že když půjdou oni, půjde též. Tak pak jeli do Kaplice a odsun zrušili. Protože už byli na seřadišti, když se vrátili, a měli tam naložený povoz, tak okamžitě se nastěhovali k nám nahoru (do Přední Výtoně). Tenkrát správce předal otci klíč od bytů, kde dříve bydlel strejda. My jsme nemohli do jeho místností, měli jsme jen jednu místnost. Já jsem měl v tu dobu skoro deset let a k babičce a dědovi se do bytu dalo vlézt přes půdu. Nechali nám tam jedny pendlovky, petrolej a kozí máslo. Já jsem pro to šel, a samozřejmě už tam nic nebylo. Otec se nedal a šel dál přes fabriku, zjistil, že to sebral národní správce, ještě nebyli ani odstěhovaní a už to šel do toho bytu vzít...“

Teprve v roce 1947 začaly děti chodit do školy z Výtoně do Frymburku. Pamětník v té době uměl jenom německy. Babička ho naučila počítat česky do deseti. To bylo jediné, co uměla ona, zbytek se musel učit v české škole. Bylo mu již deset let. Z Výtoně zůstalo asi jen sedm rodin, které pracovaly v loučovických papírnách a byli to odborníci – dělníci, bez nichž by fungování provozu bylo jen těžko představitelné. To byl také důvod, proč se tatínek Jana Stoibera rozhodl zůstat v Československu. Po základní škole se pamětník vyučil v roce 1954 celulózařem a pracoval v Loučovicích až do roku 1964.

Nás Němce zbavili občanství

Do roku 1938 měli obyvatelé Přední Výtoně československé občanství, které jim v roce 1938 bylo změněno na německé jako sudetským Němcům. Po roce 1945 neměli občanský průkaz, pouze informační průkazku. To trvalo až do roku 1953, kdy po „měně“ přišel nový zákon, jenž zaručil Němcům, kteří zůstali, automaticky československou státní příslušnost. Nicméně osm dlouhých let byli tito lidé bez občanství.

Dosídlení pohraničního území po válce

Veškeré obyvatelstvo z obce bylo vysídleno po válce, a tak v Přední Výtoni zbylo jen sedm rodin. Do Přední Výtoně přišli také dosídlenci. Nejdříve to byli Bulhaři, pak Slováci, Maďaři a Rumuni. Mnoho z těchto rodin ale v následujících letech odešlo a migrovalo dále. Do oblasti také přijelo mnoho dělníků během stavby Lipenské nádrže. V roce 1958, když se dostavěla, se výrazně změnil ráz krajiny. „Bylo to něco po napuštění nádrže, když byla voda v těch mezích, jako je dneska, protože už tenkrát když počítali, že se napustí, tak přivezli tu první loď z Maďarska pod Výtoň, nechali ji stát na přívěsu, pak když se voda napustila, loď odplula a přívěs vytáhli na břeh...“ vzpomněl si na zážitek z napouštění přehrady Jan Stoiber. Lipno zaplavilo asi 512 domů a jeden kostel. Ve Výtoni se to týkalo celkem třiceti stavení. Postupem doby si lidé na Lipno zvykli, ale zpočátku si nikdo nedokázal představit, jaké to bude... Přehrada odřízla Přední Výtoň od dalších obcí. Z jedné strany byla voda a z druhé strany hraniční pásmo. I když se měl stavět most, který by umožnil přejezd Lipna, pamětník později objevil v záznamech, že se nepostavil ze strategických důvodů, aby nepřítel nenapadl Přední Výtoň.

Ochrana proti „vnitřnímu nepříteli“

V roce 1951 začala v okolí obce přísná ochrana státní hranice. Dříve tam bylo jen hraniční pásmo – zakázané pásmo. Pak se postavilo tzv. technické zabezpečení, což byly ostnaté dráty kolem hranice, ve kterých bylo zavedeno vysoké napětí. Měla to být ochrana před vnějším nepřítelem, ale byla to spíše zábrana proti lidem z Československa, aby neutíkali na Západ. Když se postavily dráty, vznikla na Spáleništi rota – prapor, Na celnici byla také rota a také v obci Pasečná a na Korandě. Do roku 1968 bylo vedeno vysoké napětí, teprve od začátku roku 1968 tam byl jen signalizační proud. Byly tam nášlapné miny, pamětník znal lidi, kteří byli chyceni, ale nikoho nezabily. Jan Stoiber popsal ochranu hranic, jak ji zažil jeho rodinný příslušník: „Tak se tam postavil nějaký péesák a řekl: ‚Kam jdete, tam nemůžete...‘ I když to bylo mimo pásmo. Udělali tady jednu hlídku za Lipenskou hrází, druhá byla na Frýdavě, a když někdo přijel, tak ho prostě nepustili. Řekli: ‚Tam nemůžete‘, i když to bylo mimo hraniční pásmo. Ten režim byl takový, že to nešlo. Mně přijel strýc z východního Německa, věděl jsem, že má přijet, ohlásil jsem, že přijede, ale stejně ho z toho Lipna vrátili, tak jel do Budějovic, tam bydlela sestra a přijel pak s ní a teprve potom je pustili. Bylo to něco, co si člověk neumí představit. Do zakázaného pásma musela být propustka, tu jsem neměl ani jako předseda národního výboru...“

Měnilo se jedna ku padesáti

Měnová reforma přišla v roce 1953 a každý dostal šedesát korun. Lidé ve městech peníze zahazovali, na ulici pamětník našel pětitisícovku. Věděli, že jedna ku padesáti se jim nevyplatí, za sto korun dostali dvě koruny. Lidé měli málo peněz ve spořitelně. Zrušil se také lístkový systém v témže roce. Když byl lístek prázdný, tak již člověk neměl právo koupit si jídlo. Až do roku 1962 rodina chovala krávy na vylepšení živobytí. Porážky se musely hlásit a lidé museli na obci, kde vedli statistiku, z ní odevzdat pět kilogramů sádla.

Předsedou národního výboru Přední Výtoně

Již při volbách v roce 1960 byl pamětník zvolen poslancem a stal se tajemníkem, o čtyři roky později předsedou národního výboru. V letech 1964–1969 pracoval i na Státním statku Frymburk jako technik a traktorista, ale pak až do roku 1990 zůstal na funkci předsedy. Stejně tak v letech 1994–2002 byl zvolen starostou obce Přední Výtoň. Události roku 1968 znamenaly pro všechny šok – nikdo nevěřil, že by Sovětský svaz mohl napadnout Československo. V té době nebyly stavební firmy, a tak si obec mnoho věcí postavila svépomocně v rámci Akcí Z, kdy lidé chodili pracovat na obecní stavby zdarma. Nebyl dostatek materiálu, a tak to lidé svým způsobem semklo kolem společné práce.

Zkušenost a oblíbenost Jana Stoibera mezi lidmi se projevila na prosperitě obce Přední Výtoň a za jeho starostování se podařilo realizovat množství zajímavých projektů. Jedním z nich byla také podpora zachování nedaleké zříceniny Vítkův hrádek, nejvýše položeného torza hradu v Čechách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century