Zdeňka Stiborová

„Protože jsme se sestrou odjížděli 17. srpna 1968 se podívat na babičku, kde maminka žila, a když jsme vyjely z Prahy půlnoci, tak si pamatuju, že jsem stála u okna a tu noc byla ta obloha plná hvězd, to bylo neskutečný. A já jsem se tak dívala a říkala jsem si: ,Bože, to je nádhera, to je všechno tak krásný.’ A teď si představte, jedeme celou noc, najednou ráno přijedeme Čierná pri Čope a takovej rachot tam, co se to děje? A oni tam přendávali vlaky na jiný kolejiště a my jsme byli občanskej nebo civilní vlak a museli jsme ustoupit vlaku, kterej jel s vojákama a tankama prostě, my nevěděli kam, nic. Tak jsme stály u toho okna a koukaly jsme a já říkám: ,Co to je za blbost tohleto? Vždyť neříkali, že bude nějaký cvičení?’“

„Protože tatínek byl volyňský Čech, celej ten rodovej klan žil léta na Volyni a v tom 47. roce česká vláda rozhodla, že kdo bude se chtít vrátit do Československé republiky, takže se bude moct vykoupit a vrátit, takže v tý době kolem toho 47. roku se vrátilo domů do Čech hodně lidí. A mezi nimi byla i ta rodina, ve který figuroval můj tatínek, a ten prostě tam nechtěl bez rodiny zůstat. Byl už ženatý s mojí maminkou, čekali mě a prostě se rozhodli, že pojedou s nima.“