RNDr. Dina Štěrbová

* 1940

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "To jsme jely vlakem do Afghánistánu. Ten se počítal jako taková polokomunistická země, tak nám tam dali povolení – výjezdní doložku – to nám dali celkem lehce. Jenom my dvě, protože nebyla šance s žádnou výpravou se dostat. Někde v novinách jsme četly, že rok předtím nějaká Rakušanka Eva Schrom s bratrem dojeli do Afghánistánu Volkswagenem – což bylo klidně možný – a vylezli na Nošak. Tak to bylo něco na mě – ´Když tam vylezli tihle ti, tak tam vylezeme i my´. Jenomže jsme neměly Volkswagen, ale věděly jsme, že se dá jet přes Moskvu do Taškentu, což trvá sedm dní, a před Taškentem se dalo vystoupit. To mi zase poradili Poláci – ti tam měli pašeráckou stezku. Poláci vždy pašovali, byli dobří businessmani. V Polsku nakoupili myslím klobásy, ty v Rusku prodali a koupili vodku a v Termizu jezdili přes řeku Amu Daryu – tam byl malý hraniční styk pro Uzbeky, co žili v Afghánistánu i Sovětském svazu. Třikrát týdně tam jezdila taková loďka. Takže já jsem od těch Poláků přesně věděla, ve které dny to jelo. Cílem Poláků byla Indie – to už nevím, kde prodali tu vodku – ale v Indii nakupovali hadry, potom to začalo i u nás, všelijaké ty barevné. To prodali někde ve Vídni na Mexikoplatzu a obohatili se. Celý výsledek té okružní jízdy bylo, že vydělali peníze. Někteří jezdili přes Čínu a tam nakupovali hlavně nějaké elektronické klávesnice nebo co – prostě Poláci. A taky určitě pašovali hašiš, to je další věc. Z Afghánistánu, protože tam to bylo úplně volně. Protože vím, že když jsme se vracely stejnou cestou, tak se nám dívali do tyček. My jsme nic nepašovaly. Moji kamarádku tam postřelili, vše jsem napsala do té knížky (Čo Oju). Ale to ještě nebyl Taliban, to byli nějací loupežníci. Já jsem jela sama a za 11 dní jsem sama vylezla ten Nošak. To byl velký gól tenkrát, i když to není těžká hora. Pak mě chtěli vyhodit samozřejmě (z horolezeckého svazu) za to, že to bylo proti nějakým pravidlům expedičním, nebo co si to vymysleli. Oni měli pravidla. Ale samozřejmě, že když nemáte šanci se do žádné oficiální expedice dostat, tak hledáte jiný způsob."

  • "Já jsem chtěla studovat přírodní vědy, matematiku. Nelíbilo se mně, že bych něčemu měla věřit nekriticky. Chyběl mi ten důkaz nějak podvědomě a ještě jsem neznala tu životní pokoru, která lidi většinou dovede k víře, protože v ní svým způsobem hledají i oporu. Já jsem těch náboženství viděla hodně, a tak jsem si vytvořila nějaký takový nadhled, ve stylu, že všechna náboženství jsou jenom různá okna, jak se lidé dívají na Boha. Beru to s pokorou. Kdybych si sama v sobě měla definovat Boha, tak by to asi byla logika fyzikálních zákonů. Třeba logiku Velkého třesku v tom spatřuji – zásah nebo funkci nějakého elementu, který to všechno řídí. To je spojené s obrovským uvolňováním energie. Těžko si umím představit někoho, nějakého dědečka, který by to všechno stvořil, i když jsem se docela seznámila s Biblí, protože v té době se chodilo do náboženství. Mě to i zajímalo, takže nějak ne příliš podrobně, ale v principu biblické dějiny Starého i Nového zákona znám. Z toho si člověk vyvodí něco ve smyslu, vypěstuje si vědomí, že v zásadě všechno dobře dopadne. Že je tady nějaká prozřetelnost, nevím, k čemu bychom to mohli kvantifikovat nebo vyjádřit nějakými pravděpodobnostními zákony nebo jak, ale člověk si vytvoří víru, že má smysl se chovat slušně, nečinit jiným lidem zlo a příkoří. Je to otázka vlastně vůle, jestli člověk chce nebo nechce. Je to jako axiom v matematice – buď ho přijmete anebo nepřijmete."

  • "Ta matematika je nejstarší věda na světě, vznikala paralelně s rozvojem myšlení člověka. … Ta antická matematika byla hodně daleko. Kdyby nebyla přerušena nástupem katolické církve, už dávno bychom byli někde jinde - Řekové tomu byli hodně blízko. To vidíte jako takové letorosty poznání, jako když se podíváte na strom. Jednak to vyplývalo z toho rozvíjejícího se intelektu, ale taky to intelekt ovlivňovalo, aspoň já to tak vidím. Je to nehmotná věda, nezkoumá nic konkrétního, ale je to něco jako nervový systém – ten taky nevidíte, ale je pod tou skutečností. Tak nějak to vidím. Mám to na mysli tak, že všechny vědy, které to někam pořádně dotáhly, tak jsou opřeny o matematiku. Fyzika úplně evidentně - Newton, který v 17. století žil, tak vlastně díky matematice vybudoval celou moderní fyziku, kterou potom posunul Einstein. Ono by to fyzici asi neradi slyšeli, ale ono to byla taková romance matematiky s fyzikou. Ale postupně se to prolíná do dalších věd. Výzkum DNA, to je vlastně teorie pravděpodobnosti, ta tam hraje strašnou roli. Matematika jednak iniciovala, ale i doprovázela všechny ostatní vědy. Vždy nakonec, když to chtělo být racionální a opřený, aby to nebyly nějaké výmysly, vždy to bylo opřeno o matematiku. Je to taková základní zákonitost, takový nervový systém. Ona je taky strašně elegantní. … Jednak je krásná ta logická výstavba, vždy tam vidíte tu stavbu. Jsou nějaké základní poučky, které se nedají zakázat – to jsou ty tzv. axiomy – a z nich se všechno ostatní vyvodí jenom pomocí logiky. A co se dá pomocí té logiky vyvodit, to se prohlásí za pravdivé. To v jiných vědách tak není, všelijak jinak k tomu přichází, v některých má dokonce pravdu ten, kdo nejvíce křičí. Ta stavba připomíná gotickou katedrálu – axiomy jsou sloupy, na nich je ta nádherná klenba, ale je to přitom elegantní, je to miniaturní – s nejmenšími možnými prostředky, takže gotika je takový středověký funkcionalismus. Já v tom vidím takovou obdobu. Každý to tak vidět nemusí, ale já to tak vidím, a proto se mi to tak líbí. V hudbě zcela nepochybně jsou určité paralely a obzvlášť v polyfonii. Aby to vyšlo, tomu Bachovi, aby se mu hlasy střetly – ono vlastně každý jde sám a vždy se to sejde v tom akordu – tak to je vlastně matematický problém. A on byl prý také velice zdatný v matematice."

  • Full recordings
  • 1

    Hynkov, 05.11.2024

    (audio)
    duration: 03:10:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Horolezectví jako vzpoura proti režimu

Dina Štěrbová
Dina Štěrbová
photo: Čo Oju, tyrkysová hora - publikace Diny Štěrbové

Margita Schochmanová se narodila v roce 1940 do typicky bratislavské, tedy smíšené maďarsko-německé rodiny katolického vyznání. Vzpomíná na deportaci židovských sousedů Neuschlossových i na strach z gestapáka, který žil ve stejném domě. Živě si vybavuje matčinu hysterii, když se během bombardování Bratislavy rodina schovávala ve sklepě. Po válce byl její otec kvůli svému německému původu zatčen a devět měsíců zadržován, rodině hrozila deportace. Když bylo Dině osm let, zemřel její mladší bratr na špatně ošetřený zánět slepého střeva. Tato zbytečná smrt v Dině zakořenila a později ji motivovala k přihlášce na studium medicíny. Kvůli špatnému kádrovému posudku medicínu studovat nesměla, vystudovala tedy odbornou matematiku, kterou pak i vyučovala na Univerzitě Palackého. V Olomouci žila se svým manželem – ekologem, pedagogem, dokumentaristou, vodákem a porevolučním děkanem Přírodovědecké fakulty Otakarem Štěrbou. Od dětství ji přitahovala různá dobrodružství, počínaje prolézáním zapomenutých chodeb poválečné Bratislavy, přes tajný výlet ve čtrnácti letech na tatranské štíty, až po sjíždění divokých řek v Asii i Americe se svým manželem. Nejvíce ji však přitahovalo horolezectví: v sedmdesátých letech vylezla na několik šesti- a sedmitisícovek, mj. Pik Lenina (7134), Nošak (7492m) či štít Korženěvské (7105m). V roce 1986 vystoupila jako první žena na Čo Oju (8188m) spolu s Věrou Komárkovou a sherpou Ang Ritou. O dva roky později pak se slovenskou lezkyní Livií Klembarovou vylezly na další ze čtrnácti světových osmitisícovek – Gašerbrum II (8035m). Počátkem devadesátých let se dvakrát pokusila vylézt na Mt. Everest. V roce 2006 spoluzaložila nemocnici Czech hospital v Karákóramu, kterou doposud provozuje. V roce 2023 jí byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu a v témže roce prezidentem Petrem Pavlem i Medaile Za zásluhy I. stupně. Je autorkou několika knih: Čo Oju, tyrkysová hora, Putování po kanadských řekách či Touhy a úděl, které mapují dějiny ženského horolezectví.