The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Dina Štěrbová (* 1940)

• narozena 22. dubna 1940 v Bratislavě

• matka maďarského původu i otec původu německého byli katolického vyznání

• vzpomíná na deportace Židů i bombardování Bratislavy během druhé světové války

• po válce hrozil rodině odsun kvůli německému původu otce

• ve čtrnácti letech odjela bez vědomí rodičů do Vysokých Tater

• chtěla studovat medicínu, avšak kvůli špatnému kádrovému posudku ji opakovaně odmítli

• vystudovala odbornou matematiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě

• výukou matematiky na Univerzitě Palackého v Olomouci se posléze i živila

• v roce 1970 se účastnila první československé expedice do pákistánského pohoří Karákóram

• v sedmdesátých letech vylezla na několik hor měřících více jak 7000 m

• v roce 1980 vedla ženskou expedici na Manáslu, dosaženo bylo severního vrcholu (7056m)

• spolu s Věrou Komárkovou jako první ženy světa stanuly v roce 1986 na vrcholu Čo Oju (8188m)

• s Livií Klembárovou vylezly v roce 1988 na Gašerbrum II (8035m)

• v roce 2006 spoluzakládala nemocnici Czech hospital v Karákóramu, kterou doposud provozuje

• je autorkou několika knih o horolezectví

• v roce 2023 jí byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu a v témže roce prezidentem Petrem Pavlem i Medaile Za zásluhy I. stupně

“Oni měli pravidla. Ale samozřejmě, že když nemáte šanci se do žádné oficiální expedice dostat, tak hledáte jiný způsob. A tohle byl způsob,” komentuje Dina Štěrbová jednu ze svých četných vysokohorských expedic. Pamír, Hindúkuš, Karákóram, Himálaj - pohoří a jejich velehory vs. tradiční slovenský machismus a totalitní režim v Československu. 

 

Dítě bere všechno tak, jak to je

Margita Schochmanová se narodila 22. dubna 1940 do typicky bratislavské rodiny. Její matka Rozália, rozená Richterová, měla maďarský původ, absolvovala konzervatoř a vyučovala hru na klavír. Otec Walter Schochman byl původu německého, za první republiky absolvoval práva. Doma se mluvilo německy a maďarsky, rodina byla katolického vyznání. Dina byla z celkem pěti dětí nejstarší. 

První vzpomínky Diny jsou orámovány děním druhé světové války. „To mi byly tak tři čtyři roky. Na patře s námi bydleli starší manželé, Neuschlossovi. Dávali mi bonbóny, ta paní mi ušila kabátek na panenku. Jednoho dne seděli na kufrech na chodbě a čekali na nějaký náklaďák; odešli a už se nevrátili. Celý dům věděl, že je to špatné. Ale v domě žil i gestapák, nosil kožený kabát a všichni se ho báli. Později mi rodiče říkali, že obyvatelé domu chtěli manžele Neuschlossovy schovat, ale ti to odmítli. Nikdo nevěděl, kdy válka skončí.“

I na konec války má Dina Štěrbová nepříjemné vzpomínky. „Bombardovali rafinérii, byla série náletů, otřesy a randál. Vnímala jsem strach maminky, až na pomezí hysterie, když jsme utíkali do sklepa. Hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, po nocích jsem se budila. Tehdy se tomu nevěnovala pozornost, jak dítě prožívá. A dítě bere všechno tak, jak to je. Pak se to někde usadí a něco to dělá.“ 

 

Nejdříve jsme byli za Němce, pak za buržoazii

Ani poválečná léta nebyla pro rodinu snadná. Kvůli německému původu otce hrozila rodině ztráta československého občanství i odsun. Dinin otec byl zatčen a bez udání důvodu devět měsíců vězněn. Nakonec rodina v Československu zůstat směla, otec se vrátil ke svému povolání právníka se zaměřením na trestní právo.

Před Vánoci 1948 však zemřel Dinin tříletý bratr na špatně ošetřený zánět slepého střeva - pro rodinu to byla tragédie, pro Dinu velký náraz na realitu. „Poprvé jsem viděla otce plakat. Od té doby jsem si byla vědoma toho, že rodiče také nic moc nezmůžou. Během pár dnů jsem přestala být dítětem,“ vzpomíná.

O pár měsíců později, v únoru 1949, byla rodina vystěhována z bytu. „Přišel esenbák se samopalem, nějací stěhováci, za dvě hodiny nás vystěhovali na chodbu, byt zapečetili a nám řekli, že máme jít na východní Slovensko,“ vzpomíná Dina. Tak daleko nejeli – dům původně patřil jejímu dědečkovi, celá rodina se nastěhovala do jeho malého bytu. Později dostali v témže domě k užívání malé, nehygienické prostory. 

 

Na kopec s Talichem

Po únorovém převratu nastalo období kolektivizace zemědělství a s ní související politické procesy s tzv. kulaky. „Otce umístili na okresní soud do Dunajské Stredy na Žitném ostrově. Naháněli tam lidi do družstva a potřebovali právníky, aby podepisovali odstrašující rozsudky těch, kdo do družstva vstoupit nechtěli. Můj otec to odmítl a na vlastní žádost v roce 1950 odešel.“

Protože se vždy chtěl živit hrou na housle, absolvoval konzervatoř a přihlásil se do právě vznikající Slovenské filharmonie. Ta tehdy neměla hudebníky – někteří přijeli z Brna nebo Čech. Jejím šéfdirigentem byl Václav Talich – tou dobou vyhnán z Prahy, neboť byl nespravedlivě osočován ze spolupráce s protektorátním režimem. „Otec se s ním spřátelil. Každou neděli jsme chodili s otcem na takový kopec na procházku, někdy s námi šel i Talich,“ vzpomíná Dina Štěrbová.   

 

Sv. Michael a holubí trus

Tou dobou chodila Dina už do školy, kde se naučila slovensky. Vyučovaly ji jeptišky známé jako sestry Voršilky. „Byli to takoví velcí černí brouci s bílými nákrčníky. Ale nebyly moc tolerantní – nelíbilo se jim, že se kamarádím s kluky. Máter Cecilie mne učila hrát na klavír – pocházela jsem z velmi hudební rodiny – a když mi to nešlo, bouchala mne po prstech. V zásadě ale konaly dobré dílo – měly na starosti vzdělání.“ 

Se svými kamarády se Dina účastnila různých dobrodružství. Její rodiče měli tehdy starostí nad hlavu, a protože nosila domů samé jedničky, nenapadlo je, že by jim starosti mohla přidělat právě ona. „Centrum Bratislavy ani nebylo zničené, je tam několik krásných kostelů a tehdy byl hrad ruinou. Vrcholem dobrodružství bylo, že jsme našli podzemní chodbu, kterou jsme se proplazili do toho hradu, vylezli jsme nahoru a po zbytcích zdiva – byl tam asi metr široký chodníček – jsme chodili dokola. Obzvlášť mne přitahovaly všechny možné věže – například na Michalskou věž se dalo protáhnout mříží z vedlejšího domu. Úplně nahoře je socha sv. Michaela - tam jsme seděli a házeli na lidi holubí trus,“ směje se dětským nezbednostem Dina Štěrbová.

Změna nastala s Akcí Ř, kdy byly během necelých dvou měsíců v létě 1950 zavřeny ženské kláštery a zrušeny řeholní řády po celém Československu. Řeholnice (stejně jako kněží v rámci Akce K) byly internovány, majetek řeholí byl komunistickým režimem zabaven. „Z naší školy zmizely jeptišky. Z druhé strany kláštera, kde byly jejich ubytovny, přistavěli esenbáci k oknům skříně, aby nebylo vidět ven. Ale my jsme se tam dívali a ty jeptišky nám někdy zamávaly,“ vzpomíná Dina Štěrbová i na tuto nepěknou etapu naší historie. 

 

 Za úplatky na východní Slovensko

Po skončení základní a střední školy se Dina přihlásila na studium medicíny – pořád v ní doznívala zbytečná smrt mladšího bratra. „Přijímačky jsem složila na výbornou, ale nevzali mne. Na medicínu chtěl totiž každý. Kádr na studijním oddělení na mě řval, že jsem z buržoazní rodiny, že bych určitě brala úplatky, a že mám jít do zemědělství. Taky mi doporučoval východní Slovensko. Nevím, proč nám furt doporučovali to východní Slovensko,“ směje se Dina Štěrbová. Zůstala však v Bratislavě, kde vystudovala odbornou matematiku se specializací na matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. 

Tou dobou se už věnovala lezení. Na Téryho chatě ve Vysokých Tatrách tak potkala svého budoucího manžela - zoologa, ekologa, cestovatele, vodáka, dokumentaristu a pozdějšího děkana Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého Otakara Štěrbu. Po svatbě a absolutoriu se manželé roku 1964 přestěhovali do Olomouce, kde oba působili na Univerzitě Palackého jako pedagogové. O tři roky později se jim narodil syn Michal. 

 

Lež jako nemožnost

„Měla jsem roční dítě, chystala jsem se na doktorát a jednoho rána jsem se podívala z okna a tam letěla helikoptéra s velkou červenou hvězdou,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy Dina. „Ještě jsem byla tak blbá, že jsem s kočárkem chodila kamsi k Hněvotínu, tam byly tanky, vysvětlovat těm Rusům, že mají jít domů. Člověk prostě nevěděl, co to ta normalizace bude. Já chtěla emigrovat – už jsem měla za sebou celou anabázi s otcem, s jeho německou národností, se špatným kádrovým posudkem – věděla jsem, že to není nic dobrého. Ale můj muž nechtěl.“ 

Následovaly prověrky v zaměstnání: Dina i Otakar okupaci nepodpořili, na kariérní postup mohli tedy zapomenout. „Dobrá vlastnost té matematiky je, že tam se musí všechno dokázat. Takže v době, kdy se všude lhalo, se v matematice nedalo lhát. Měla jsem dobrý pocit, že učím něco, co není lež,“ vysvětluje Dina. 

Naštěstí spíše než na kariéru mysleli oba manželé na jiné výzvy – na hory a vodu. Dina měla, jak sama často opakuje, velké štěstí – její manžel Otakar ji v její touze lézt na nejvyšší vrcholy světa vždy podporoval a často jí i pomáhal s organizací jejích expedic. Zásadní pro ni bylo, že se na Otakara může spolehnout, co se týče péče o syna Michala. Jiné ženy, říkává Dina, i když byly dobré lezkyně, neměly tak podporující partnery - i proto na horských vrcholech nestály. 

 

Slovenští lezci vs. slovenské ženy

Dinina touha po dobrodružství totiž neskončila v dětství lezením na bratislavské kostelní věže. Naopak, když bylo Dině čtrnáct let, nalhala svým rodičům, že jede na školní výlet, a místo toho odjela se svojí kamarádkou na měsíc do Tater. Chodily po horách a načerno vylezly mj. na Lomnický i Gerlachovský štít. Hned po střední škole se přihlásila do horolezeckého klubu Slávia.

„V klubu byl Jožo Psotka, který později jako první z Československa vylezl na Everest, i tam zůstal, a další dobří slovenští lezci. My jsme byly jediné holky, měli z nás strašnou srandu. Nebrali nás vůbec vážně. Když jsme chtěly samy lézt, tak nám začali vykládat, jak vypadá rozprsknutý mozek. Objevily jsme, že existuje Pálava, která není daleko, tak jsme začaly jezdit tam. Brňáci byli kamarádštější. Poláci byli taky kamarádští k holkám a ke svým horolezkyním se chovali fantasticky galantně. Díky Brňákům na Pálavě jsem se naučila lézt,“ vzpomíná Dina na své lezecké začátky. Nejblíže měla k enfant terrible slovenského horolezectví, legendárnímu lezci Pavolu Pochylému, s nímž se znala už od dětství. 

 

Prolomit prokletí

V roce 1970 se Dina zúčastnila expedice, kterou organizoval její manžel do Karákóram; společně vylezli na Mani Peak o 6710 metrech nad mořem. Začala mít víru, že zvládne i osmitisícovku. „Předtím mě ani nenapadlo, že bych se mohla někdy do Himaláje dostat, neměla jsem takové sebevědomí. Navíc smrt Claude Kogan a Claudine van der Straten-Ponthoz při výstupu na Čo Oju v roce 1959 zablokovala ženské horolezectví na dalších patnáct let, sama jsem tím byla hodně ovlivněna,“ vzpomíná Dina Štěrbová. První ženy stanuly na osmi-tisícovce v roce 1974, a sice Japonky Mieko Mori, Naoko Nakaseko and Masako Uchida na Manáslu, čímž prolomily prokletí ženského horolezectví. 

Pro Dinu Štěrbovou následoval jeden vrcholový výstup za druhým: Pik Lenina (7134m) v roce 1976, o rok později stanovila československý ženský výškový rekord sólovým výstupem na Nošak (7492m). V roce 1978 vylezla na štít Korženěvské (7105m). V roce 1980 vedla jakožto oddílovou (tedy soukromě financovanou) ženskou expedici na Manáslu, přičemž Božena Marušincová-Nývltová a Jana Koukalová dosáhly severního vrcholu o 7056 m. Na řadě byla osmitisícovka pro Dinu. 

 

Ten divoký výlet s Věrou Komárkovou

„Jednou za čtyři roky se konala tzv. federální výprava, kterou hradil stát. Tam pro mne nebylo možné se dostat. Jednak jsme měli spoustu dobrých kluků, a ani ti se tam všichni nedostali. Vždycky jeli na expedici tři či čtyři papaláši - funkcionáři, co se tam jeli podívat, a aby se vylezlo na vrchol, vzali nějaké lezecké hvězdy. Kdo pojede, určoval předseda svazu Ivan Gálfy, který byl velice zadobře s předsedou Federálního shromáždění Petrem Colotkou,“ popisuje Dina Štěrbová organizaci himalájských expedic. 

Dá se říct, že její expedice vždy začínaly už doma – logistikou a organizací. Bylo nutné odučit veškerou potřebnou látku na univerzitě, aby studenti nepocítili neblahé důsledky její několikatýdenní nepřítomnosti. Zařídit si výjezdní doložku, případně víza. Zajistit a zaplatit povolení k výstupu na zvolenou horu. Nechat se očkovat proti různým exotickým nemocem. Vyřešit dopravu – letět bylo nejen drahé, ale leckdy z komunistického Československa nemožné. Cesta vlakem zas zabrala přes deset dnů. Dát dohromady potřebné lezecké vybavení. A všechno to nějakým způsobem financovat. Dina Štěrbová navíc nebyla členkou KSČ, s režimem, ani s režimu nakloněnou radou Slovenského horolezeckého svazu dobré vztahy neměla - spíše naopak. S trochou nadsázky by se dalo říct, že v časech totalitního Československa bylo dostat se pod osmitisícovku téměř stejně náročné, jako na ni pak vylézt.

Spolu s českou lezkyní Věrou Komárkovou, od r. 1968 žijící v USA, se roku 1984 rozhodly zorganizovat mezinárodní ženskou výpravu na Čo Oju. Ta se nesla ve znamení nesčetných peripetií, mezi něž patří ruční výroba péřových spacáků pro všechny účastnice expedice, odřeknutí účasti všech kromě ní samotné a Věry Komárkové, „ztracené“ sherpy, až po kyslíkovou bombu, které došel kyslík přibližně 200 výškových metrů pod vrcholem. Přesto v roce 1984 stanuly Dina Štěrbová a Věra Komárková, jakožto vůbec první ženy, na vrcholu Čo Oju (8188m). Dina se stala první občankou Československa, co kdy stála na osmitisícovce.  

Československý horolezecký svaz ze světového ženského prvovýstupu našich lezkyň radost neměl. Byl to rok, kdy Sovětský svaz v rámci studené války bojkotoval Olympijské hry v Los Angeles. „Můj muž se o výstupu dověděl z Hlasu Ameriky. Prý Gálfy řekl, že jsem odepsaná, protože jsem byla s Američankou, že mi seberou pas a vyhodí ze školy. Volali do redakcí, že nikdo se mnou nemá dělat rozhovor,“ vzpomíná Dina Štěrbová s jistou hořkostí na způsob, jakým našinci přijali jejich úspěch.

 

Za výstup na Gašerbrum příval nadávek

Slovenskému machismu navzdory byl svět ženskému horolezectví nakloněn. Obzvláště se proslavily polské lezkyně, které se těšily podpoře svých mužských kolegů. Protože prvovýstupy znamenaly pro danou zemi prestiž, Poláci ale i Japonci, Francouzi, Švýcaři atd. ženské expedice podporovali. 

Na vrcholu osmitisícovky tedy měla - tentokrát s oficiální podporou horolezeckého svazu Československa – v roce 1988 stát Livia Klembárová. Dina Štěrbová se na vlastní náklady expedice zúčastnila také. Vedoucí výpravy Robert Gálfy jim však plánovaný výstup na poslední chvíli zakázal, dle Diny Štěrbové naprosto bezdůvodně. Obstaraly si tedy povinné povolení udělované pákistánskou vládou od francouzské expedice a v roce 1988 s Livií Klembárovou na vrchol Gašerbrum II (8035 m) vylezly. V roce 1988 se pořád jednalo o poměrně vzácný výstup žen na vrchol osmitisícovky. 

Vedoucí expedice Robert Gálfy je při návratu do základního tábora namísto horkým čajem přivítal spouští vulgárních nadávek. Kolem výstupu vznikla ve slovenské horolezecké komunitě nepěkná aféra – Livia Klembárová se o další osmitisícovku už nikdy nepokusila a ze slovenské horolezecké komunity odešla. Jádrem sporu bylo, že jakožto účastnice expedice byly povinné respektovat zákaz vedoucího výpravy Roberta Gálfyho. Na druhou stranu to byl zákaz opírající se jedině o jeho svévoli, jak dokazuje nejen získané povolení o výstup, ale i úspěšné dosažení vrcholu. Těžko si představit horolezce, který by v takové situaci zůstal sedět pod kopcem. Vzpoura proti svévoli vedoucího výpravy byla vzpourou proti svéhlavému režimu, jež reprezentoval. I tyto zkušenosti popisuje Dina Štěrbová ve své knize Čo Oju, tyrkysová hora. 

 

Plno lidí hned vědělo, jak krást

Shodou okolností byla Dina v listopadu 1989 na Václavském náměstí v Praze, zrovna když Marta Kubišová zpívala Modlitbu pro Martu z balkonu hotelu Melantrich. „Byla jsem strašně nadšená, bylo to úžasné, plný Václavák lidí,“ vzpomíná dojatě. 

„V devadesátých letech se děly hrozné věci. Lidská povaha se projevila. Plno lidí hned vědělo, jak krást,“ naopak dosti odměřeně glosuje dobu porevoluční. „Strefili jsme se do blbé doby, západní svět už začínal mít problémy. My jsme to vnímali tak, že když prohraje komunismus, tak je vyhráno. Ale to není pravda. Těch totalit a různých způsobů ovládání člověka je spousta. Nazývat se to může různě, ale vždy nějaká malá skupina ovládá větší skupinu.“

 

Dát přednost životu

Svoboda, jež přinesla Sametová revoluce, znamenala pro Dinu především svobodu pohybu. V roce 1991 a 1992 se neúspěšně pokusila vylézt na Mt. Everest. „To byla pěkná blbost,“ směje se zpětně. „Měla jsem jet někam jinam, dneska bych už uvažovala úplně jinak. Ale my jsme to měly naplánované s Věrou, tehdy se to zdálo logické,“ vysvětluje Dina. „Došla jsem na jižní sedlo a tam to otočila. Nechtěla jsem to dál riskovat – musela bych lézt na vrchol sólo a bez kyslíku a přece jenom jsem nechtěla umřít.“ 

Svůj čas a energii se rozhodla směřovat do života – v roce 2006 společně s Vítěslavem Dokoupilem založila nemocnici Czech hospital v Karákóramu, kterou doposud provozuje. Je autorskou několika knih: Čo Oju, tyrkysová hora, Putování po kanadských řekách či Touhy a úděl, které mapují dějiny ženského horolezectví. Byl o ní natočen celovečerní dokumentární film s názvem Za oponou velehor. V roce 2023 jí byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu a v témže roce prezidentem Petrem Pavlem i Medaile Za zásluhy I. stupně. V roce 2025 žila u Olomouce a pravidelně jezdila do Pákistánu dohlížet na chod nemocnice.