Mgr. Eva Štěpánková

* 1948

  • „Já nevím přesně chronologicky, kde všude byl, ale byl v Opavě, byl v Leopoldově, na Borech a na Pankráci, ale nevím kdy, kde, jak. Na Pankráci možná byl v době obnovy toho procesu. Já jsem tam byla, na Pankráci, tam jsme mluvili přes nějaké takové okénko, byla jsem i v Leopoldově, to jsem byla ještě malá, to tam musel být nějak ze začátku, po tom procesu, protože jsem... určitě jsem byla malá a měla jsem z toho noční můru dlouhá léta, protože tam nás někdo vezl. Vezl nás tam nějaký estébák, nevím, kdo to byl, šestsettrojkou jsme jeli, a jeli jsme v noci, k ránu jsme tam přijeli. A vím, že tam byla taková louka obrovská, pak ta pevnost, ten Leopoldov, ono to mělo strašně vysoké a tlusté zdi, v tom byla úplně malinká branka a tou jsme prošli. A když se zavřela, mně se úplně sevřelo srdce, že už se odtamtud nikdy nedostanu. Ten pocit, vždycky se mi to zdálo, jak tam jdu, přes ten trávník, přes tu louku a pak se za mnou zavřou ty dveře. A teď jsem se bavila s bráchou, teď nedávno jsem se ho ptala, jestli tam byl, já jsem si to nepamatovala, byl tam taky a ten pocit měl taky, ale neměl ty sny, to jsem měla já.“

  • „Máma řekla, že náš táta je zavřený nevinně a že se to vysvětlí a že on se vrátí. Takže my jsme hrdě chodili po světě a říkali jsme, že máme tátu v kriminále nevinně zavřeného. My jsme to věděli. Věřili jsme v nevinu. Což bylo asi hodně důležité pro ten náš pocit z toho všeho. Mámě bylo jasné, o co jde. Táta psal dopisy a v těch dopisech - když mu dovolili psát dopisy, a když mu to nepřeškrtali černým inkoustem - v těch dopisech jí psal, jakoby v šifrách nebo v jinotajích, že ti lidé, co ho tam drží, jsou fašisté. Takže mámě to bylo úplně jasné. A navíc ona měla zprávy z Maďarska, kde samozřejmě se dělo to samé, tam byl proces s Rajkem, to bylo přesně to samé. Čili věděla." - "Zahýbalo to nějak s máminým přesvědčením?" - "Oni byli přesvědčeni, že to je v lidech, že se tam k moci dostali jiní lidé a třeba v roce 1968 byli pak oba dva nadšení bojovníci za socialismus s lidskou tváří. Táta se vyléčil až v roce 1971, když ho vyhodili ze strany podruhé. A odcházel z toho obvodního výboru KSČ a říkal: "Já se vznáším, já si létám, nemám rudou knihu.' Teprve tehdy mu to došlo. Ještě věřil, celou tu basu ještě věřil. Celou tu dobu, co byl zavřený, když mohl, tak vykřikoval, že on je komunista přesvědčený a že oni se spletli a že on jim to vysvětlí. Byl přesvědčený, že se tam dostali nějací lidé, kteří nejsou správní komunisté.“

  • „Taková humorná historka - máma dělala módní návrhářku a dělala návrhy kostýmů pro nějaká divadla a šantány a takovéhle věci, a její kamarádka vymyslela, na oslavu osvobození sovětskou armádou, že v šantánu měla děvčata na sobě jen srpy, kladiva a pěticípé hvězdy. Což bylo vtipné, ale Sověti jsou na to trošku hákliví, takže milou návrhářku zavřeli. A moje máma byla taková energická, tak šla ječet na ty Rusy, ať ji okamžitě pustí, že to myslela dobře, a narazila tam na tátu, který jí řekl, ať je zticha, a zařídil, že pustili i tu kamarádku - takhle oni se seznámili. Na sklonku války, když byla osvobozena Budapešť. Máma se pak přidala k těm... dostala uniformu a byla také v sovětské armádě, šli pak do Bratislavy, osvobozovali Bratislavu a Vídeň. A pak se vrátili do Prahy, protože táta se dozvěděl, že v Praze má několik svých sourozenců, kteří přežili válku.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.12.2018

    (audio)
    duration: 01:50:26
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Tvýho tátu pověsej jako Slánskýho

Rodiče v roce 1945
Rodiče v roce 1945
photo: Eva Štěpánková

Eva Štěpánková se narodila 23. dubna 1948 v Praze. Otec Jan Bárta se původně jmenoval Jen Braunstein a pocházel z ortodoxní židovské rodiny z Podkarpatské Ukrajiny. Matka Marie Fisherová pocházela z Budapešti, kde se rodiče na sklonku války seznámili. Matka se vyhnula transportům do koncentračních táborů, otec žil v Budapešti pod falešnou identitou. Jako zapálený komunista nabídl svoje služby Sovětům. Oba rodiče se po válce usadili v Praze. Otec se vypracoval do pozice stranického náměstka státního podniku České energetické závody. 22. listopadu 1952 ho zatkli a v roce 1954 odsoudili za velezradu. Ten samý rok šla Eva do první třídy, vzpomíná na návštěvy otce ve vězení. Otce propustili v roce 1960 na amnestii, sebrali mu vysokoškolský titul a musel jít pracovat jako údržbář do továrny. Po třech letech se dočkal rehabilitace. Okupace roku 1968 zastihla pamětnici na dovolené v Rumunsku. Otec a bratři pamětnice vycestovali do Vídně, bratři se vrátili brzy domů, otec pak až během roku 1969. Rodiče se rozvedli, otce podruhé vyloučili z komunistické strany. Eva vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a roku 1971 nastoupila do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚS), kde strávila dvacet let. V roce 1975 se vdala a měla postupně tři děti. V roce 2007 ovdověla.