Václav Štěpančík
* 1893 †︎ unknown
-
„Za pár dní jsem upadl do [tyfové] agónie. Agónie, toho tam bylo moc. Bylo tam hodně civilů, co jezdili s koňmi. V Polsku, když začala válka, takhle zabírali i hospodáře, když nebyl voják, musel jezdit s koňmi a měl za to pět korun denně. Těch civilů tam bylo taky hodně. Ale v agónii obyčejně i zemřeli. Málokterý se probral. I doktoři. Někteří se toho tak báli, že chodili jen v rukavičkách. Jen nakoukl do dveří – wie geht es? – to byla celá vizita. Jak se daří? Wie geht es Ihnen? Řekli mu, kolik lidí je v bezvědomí, kolik při vědomí, a zas odešel. A za čtrnáct dní dostal také tyfus a zemřel. Začal bláznit, skočil z okna a zabil se. A já jsem také přišel do agónie. Povídali, že dva dni. To se mi zdálo, že jsem umřel a že mě pochovávají. Byl jsem na hřbitově, jáma vykopaná, čerstvá hlína na kopě. Tam jsem ležel na té hlíně čerstvé. Hrobař nade mnou stál s lopatou. A já se nehýbal. ,Tak co, pane, nebudu tu čekat.’ ,Ale já tu nechcu umřít.’ Jednu nohu už jsem měl spuštěnou do hrobu. Pak jsem řekl: Já tu nechcu umřít. Vždyť to není žádný pohřeb, doma by byly družičky a tady nic. Já tu nechcu umřít!' Tak jsem vytáhl nohu ven a zůstal na té hlíně.“
-
„To bylo 1. listopadu roku 1914. Už jsme asi den šli. Měl jsem právě jednadvacet roků, to jsem slavil jednadvacáté narozeniny. A byli jsme tak vyčerpaní, abych tak řekl, odhazovali jsme, co se dalo. Patrony, nechali jsme si jen patrontašku. K tomu každý nesl krumpáč nebo sekeru a k tomu lopatu. Já jsem nesl sekeru, tak jsem ji odhodil, aby se mi ulevilo. A ty kurtny, ty řemínky jsem ukroutil. Chtěl jsem hlásit, že jsem to ztratil, že se to utrhlo. No, pod palci puchýře, vlka, to byla chůze! A ještě průjem… Vedle nás šel oberlajtnant s revolverem, kdyby se někdo chtěl ztratit, marš! – já tě zastřelím. Revolver v ruce. Tak co se dalo dělat, každý musel jít. Říkal jsem si, možná by šlo nechat se zajmout. Rusové jsou jenom pár set metrů za námi, takový kilometr, někde ani ne. Tak to by šlo. Ale kdepak. Důstojníci dávali pozor, když jsme šli přes dědinu, nikdo nesměl nikde odbočit. Nic!“
-
Full recordings
-
Štěpančík Václav
(audio)
duration: 01:34:57
-
Libye, 09.12.1975
(audio)
duration: 29:08
Full recordings are available only for logged users.
V tom čtrnáctém roce to bylo divoké, Rusové nás hnali od Lublina
Václav Štěpančík se narodil zřejmě 1. listopadu 1893 a jako dvacetiletý narukoval do rakousko-uherské armády na východní frontu první světové války, kde působil u ženistů. Paměť národa má k dispozici nahrávku jeho vzpomínek, kterou v 70. letech pořídil jeho vnuk. Na podzim a v zimě 1914 pobýval Václav Štěpančík s armádou v Polsku, zažil dramatický a vyčerpávající ústup od Lublina pod tlakem armády carského Ruska. Onemocněl tyfem a léčil se v lazaretech v okolí Krakova. Po uzdravení byl poslán znovu na frontu na Balkáně. Další část vzpomínek zachycuje vzpomínky z operací v Dalmácii, Bosně a Hercegovině, v Černé Hoře a v Albánii roku 1917. Pamětník vzpomíná zejména na způsoby, jak si s dalšími vojáky pokoutně opatřovali jídlo.