The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stejskal (* 1937)

• narodil se 23. února 1937 do nemajetné rodiny s pěti dětmi

• roku 1945 se přestěhovali do strážního domku v pohraničním Mladkově, kde otec sehnal práci

• v roce 1952 začal pamětník studovat stavební průmyslovou školu v Hradci Králové

• v roce 1961 se oženil a s manželkou Růženou vychovali tři děti

• v srpnu 1968 fotil v ulicích Letohradu

• v září 1989 viděl v Praze tisíce východoněmeckých uprchlíků, kteří se dožadovali svobody

• roku 2024 žil stále v Letohradu

Hned po vpádu vojsk Varšavské smlouvy pořídil František Stejskal v ulicích Letohradu několik zajímavých záběrů. Dodnes ho na této době překvapuje, jak rychle lidé rezignovali na své projevy nesouhlasu vůči okupaci a jak se více či méně ochotně podvolili vládnoucí moci a jejím restrikcím. Ať už ze strachu, z existenčních důvodů, nebo z prospěchářství. Paradoxně se pak se sovětskými vojáky musel potkávat i dál – v zaměstnání.

František Stejskal se narodil 23. února 1937 v Lukavici čp. 66. Otec Emanuel Stejskal (1908–1977) pocházel z Lukavice, maminka Růžena, rozená Motyčková (1902–1988), z Kunčic u Kyšperka čp. 83 (od roku 1950 žila v Letohradě). Rodina žila nuzně, bydleli zpočátku v nájmu v chalupě v Lukavici. Tam se narodili i další sourozenci: Růžena (1939), Anežka (1941) a Marie (1943). Nejstarší Josef (1935) se narodil ještě na Kunčicích, kde rodiče po svatbě krátce bydleli.

Otec Emanuel pocházel z osmi sourozenců. V roce 1912 jejich chalupa v Lukavici vyhořela. Obnovit dům rodině  nedovolila jejich finanční situace. Proto rodiče uvítali možnost zaměstnání s bydlením pro celou rodinu na statku v německém Schönfeldu (dnes polské Roztoki), v Kladské oblasti. Otec prošel školou s německojazyčnou výukou. Po základní vojenské službě, kterou jako Čech vykonával v Československu, se již do Schönfeldu nevrátil a zůstal v Čechách. „Tatínek se později zdokonaloval v češtině třeba tím, že denně nahlas předčítal rodině knížky,“ vzpomíná František Stejskal.

Třebaže mu byl teprve rok, vybavuje si vzpomínku na mobilizaci v roce 1938. „Maminka brečela, tatínek taky. Povolané vojáky včetně tatínka odvezli někam do Orlických hor. Ale do týdne byli zpátky – mobilizace byla odvolána. Pak nám tatínek vyprávěl, že neví, jak by válku zvládli, že někteří oficíři se na to moc nehodili.“

František Stejskal také vzpomíná, že děkan Hubálek z Kyšperka měl zásluhu na záchraně několika Židů, kterým falšoval dokumenty a úředně jim napsal, že jsou katolického vyznání. Za války totiž museli občané protektorátu dokládat, že dvě generace nazpět nemají židovské předky.

Po válce se přestěhovali do pohraničí

V té době už pamětníkův otec pracoval na dráze na údržbě železnice a jako staniční dělník v Žamberku. Po válce využil nabídky přestěhovat se do uvolněného strážního domku na zastávce v Mladkově, kde pak vykonával svoji službu. Upřednostnil bydlení ve služebním domku před možností získat soukromý dům po Němcích. Panovala totiž obava, že se ještě vrátí. Přestěhovali se 12. července 1945.

„Pro nás to byla po letech v nájmu najednou úžasná volnost. Mohli jsme běhat po loukách a do vedlejšího lesa, plného borůvek. Maminka tehdy zrovna udělala koláče. Vzpomínám, že na plech dávala javorové listy, aby ho nemusela mastit,“ vypráví pamětník.

Poblíž strážního domku u tratě zůstaly po původních německých obyvatelích nasázené brambory. „Šli jsme je vykopat, protože jsme sami nic neměli. Byla tam chudá zem, brambory zarostly kopřivami, ale měli jsme co jíst. Pak nám někdo řekl, že v Petrovičkách zůstal jeden opuštěný statek a v něm staré brambory. Byl už červenec, ale vydali jsme se tam. Brambory byly zarostlé klíčky. Něco jsme snědli sami a zbytek jsme dali naší koze,“ popisuje rodinnou situaci těsně po válce. 

V Mladkově chodil František do obecné školy, do měšťanky pak jezdil do Králíků vlakem. V Mladkově se také s bratrem zapojili do ministrování faráři Demuthovi. „Byl to Němec, ale uměl dobře česky. Před odsunem byl kostel plný lidí. Nejdřív bylo kázání v češtině, pak v němčině. Po odsunu chodilo do kostela jen pár babiček, a to i na velikonoční obřady, které byly v ranních hodinách, včetně ranní sobotní vigilie. Ale na samotné krátké Vzkříšení, které bylo v sobotu odpoledne, přišlo lidí hodně, a naparádění. Na to jsme se už vždycky těšili, protože pak jsme měli doma párky,“ vzpomíná. Na začátku třetí třídy, v září 1945, dětem pan řídící už představil nového pana faráře.

V době přistěhování Stejskalových byli ještě v Mladkově místní němečtí obyvatelé, kteří však museli posléze do odsunu. „Spolužák Gusta Rosenberg z Lichkova musel taky, maminku měl Češku, otec byl Němec. Všechny Němce z Králicka soustředili do Dolní Lipky. Šli jen s dvacetikilovým rancem. Hned jak opustili dům, přistěhovali se tam nějací noví osídlenci. Jenže pak přišla zpráva, že Rosenbergovi do odsunu nemusí. Vrátili se domů, ale tam už bydleli cizí lidé. Takže jim to museli zase uvolnit a Rosenbergovi zůstali ve svém domě,“ vypráví pamětník.

Ze stejné doby si vybavuje vzpomínku na pomoc Západu. „Na nádraží jsem viděl velké kopce kukuřice. Dostávali jsme masové konzervy a džusy. Další formou pomoci byla podpora zdravotnictví: ke škole přijela dodávka, museli jsme se postavit se lžičkou do fronty a každý dostal rybí tuk. Jenže dětem to nechutnalo, tak se to pak dělalo ve formě kuličky. Do škol také jezdili zubaři ošetřovat zuby. Měli vrtačku, kterou poháněli šlapáním,“ popisuje František Stejskal.

Syn reakcionáře nesmí studovat

Začátkem padesátých let pamětníka z politických důvodů nepřijali ke studiu na stavební průmyslovce v Letohradě. Zásluhu na tom měl ředitel střední školy, který bydlel v Mladkově a byl tam zároveň předsedou KSČ. „Tatínek totiž při volbách v roce 1948 vhodil do urny bílý lístek, čímž vyjádřil nesouhlas s politikou KSČ. Stal se z něj tedy reakcionář,“ vysvětluje František Stejskal. V roce 1952 proto začal studovat Průmyslovou školu stavební Antonína Zápotockého v Hradci Králové.

„Když jsem tam přišel, jeden kantor nám hned rozdal přihlášku do Svazu československo-sovětského přátelství. Nikdo si nedovolil protestovat. Pak přišli z Československého svazu mládeže – také s přihláškou,“ vzpomíná. „Ve třetím ročníku jsme nacvičovali na první spartakiádu v roce 1955. Měli jsme modré kalhoty s hlubokými kapsami a cvičili jsme s atrapami zbraně takovou budovatelskou sestavu – jako že na nás nalétávají nepřátelská letadla, která my těmi ‚zbraněmi‘ zneškodníme. Na tribuně tehdy seděl v bílé generálské uniformě ministr obrany Čepička,“ vypráví.

Otce trápila Státní bezpečnost

V roce 1953 viděl pamětník přistávat v blízkosti Mladkova, v Těchoníně-Celném, nafukovací balon ze západního Německa s jakousi krabičkou. Ta po otevření „vyprskla“ a vysypaly se z ní napodobeniny bankovky v hodnotě 1 Kčs, které měly na rubu nápis „Hladová koruna“. Akce měla podnítit odpor proti měnové reformě.

V době pamětníkových studií i studií staršího bratra Josefa jejich otce trápila Státní bezpečnost. Chodili za ním večer do služby na zastávku a chtěli po něm informace na různé lidi, hlavně na mladkovského faráře Nouzu. Vyhrožovali mu, že když nebude spolupracovat, pomstí se na dětech. Odvezli ho také se zavázanýma očima do Žamberka k výslechu. Nalili do něho pak nějaký alkohol a vyložili ho u zastávky v Mladkově s tím, že má doma říct, že byl s kamarádem v hospodě. Stres, který tehdy zažíval, se doživotně podepsal na jeho zdraví. „Maminka mu vždy do služby nachystala večeři, které se ale ani nedotkl. Jednou se svěřil doktoru Löwovi a ten na vyšších místech zařídil, že už mu pak dali pokoj,“ popisuje pamětník. Emanuela Stejskala vedla Státní bezpečnost od roku 1955 jako tajného spolupracovníka. K podpisu spolupráce byl pravděpodobně donucen pod nátlakem. Jeho svazek byl uložen do archivu a na konci roku 1956 zničen.

Teta vařila v internačním klášteře v Králíkách

František Stejskal také vzpomíná na svoji tetu Františku, otcovu sestru, která vařila v klášteře v Králíkách-Hedeči několik stovek obědů pro internované řádové sestry. Po Akci K v roce 1950 a násilné likvidaci klášterů zřídili komunisté v letech 1950–1960 v Králíkách-Hedeči internační klášter pro řeholníky. Po roce 1960 zde našly nucený azyl řádové sestry. Podle svědectví pamětníkovy tety musely například rozhazovat rukama zmrzlý hnůj na poli. „Teta se snažila jim vypomáhat dovážením pletených rukavic a ponožek,“ uvádí.

Po vojně František Stejskal nastoupil do Okresního stavebního podniku Žamberk (OSP) a stavařině zůstal věrný po celý svůj profesní život – později spoluzakládal pobočku Agrostavu v Žamberku. V roce 1961 se oženil s Růženou Skalickou (1937–2018) z Letohradu, dcerou kamnáře Aloise Skalického. Ten to jako živnostník také neměl jednoduché. Po roce 1948 mu živnost znárodnili. Pak byl zaměstnancem Okresního stavebního podniku Žamberk jako obkladač a doma mu udělali sklad vodoinstalačního materiálu.

Manželé se usadili v Letohradě. Narodily se jim tři děti: v roce 1962 Věra, v roce 1964 Hana a František (1966–2020). V roce 1974 se přestěhovali do rodinného domu, který si v Letohradě svépomocí postavili.

Sovětští okupanti nebyli vítáni

Okupace „spřátelených“ armád států Varšavské smlouvy se dotkla i tohoto malého města a 21. srpna 1968 se v okolí Letohradu objevila polská vojska. Podobně jako v celé republice, i zde lidé spontánně dávali najevo svůj odpor a roztrpčení. Psali nápisy na veřejná prostranství a ohýbali směrovky, aby zmátli okupační vojska.

V březnu 1969 byl František Stejskal služebně v Praze na jednání s projektantem nového vepřína u Žamberka. Z projektantovy kanceláře v nejvyšším patře domu v ulici Ve Smečkách u Václavského náměstí viděl na prostranství kolem pomníku svatého Václava. Navezli tam množství přenosných vysokých tújí. Toto opatření mělo tehdy zabránit shromažďování lidí, které se očekávalo po našem hokejovém vítězství nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu. Přesto na Václavské náměstí přišly tisíce lidí na spontánní manifestaci proti sovětské okupaci. 

Brzy nato přišlo do pamětníkova zaměstnání z nejvyšších míst doporučení zlepšit vztahy se sovětskou armádou. Ředitel Agrostavu, v jehož vedení působil tehdy i František Stejskal, musel kontaktovat velitele pluku sovětské posádky v Klášterci nad Orlicí a domluvili pomoc sovětských vojáků na podnikové stavbě ve Vysokém Mýtě a při stavbě vepřína u Žamberka. Sověti toho ale moc neuměli, tesařské a jiné zodpovědné práce stejně prováděli Češi.

František Stejskal také vzpomínal, jak Sověti převáželi rakety ze Sovětského svazu ve spacích vagonech do své největší posádky na našem území v Mladé u Lysé nad Labem. „Zajeli do haly, odkryli střechu, vyzvedli raketu a vraceli se pro další,“ popisuje.

V lednu 1983 sovětský voják, který dezertoval z posádky v Rokytnici, zastřelil v Klášterci nad Orlicí manžele Františka a Vlastu Tomanovy. Po činu se ukryl do prázdné chaloupky, kde ho Sověti vypátrali. Pohřeb se z obav před protesty občanů řešil na nejvyšší politické úrovni a účastnila se ho řada tajných příslušníků StB.

V roce 1989 viděl v Praze uprchlíky z NDR

Roku 1989 pamětník vyrazil do Prahy na Letnou podívat se na fotbalový zápas s Portugalskem. Po vítězství se vydal ještě do města. „Potkávali jsme řady opuštěných wartburgů, trabantů a motocyklů. Cestu lemovaly cedule se směrovkami k západoněmeckému velvyslanectví,“ popisuje.

Tehdy tam občané Německé demokratické republiky přelézali plot velvyslanectví v touze vycestovat za svobodou do Spolkové republiky Německo. „Bylo jich tam kolem čtyř tisíc, včetně dětí. Západoněmecký ministr zahraničí nakonec 30. září uprchlíkům sdělil, že z velvyslanectví je opravdu odvezou rychlíkem do západního Německa,“ vypráví pamětník. Zanedlouho potom, 9. listopadu 1989, došlo k pádu berlínské zdi, který odstartoval cestu ke znovusjednocení Německa.

František Stejskal vyrostl v rodině s velmi skromnými majetkovými poměry, ale do života mu dala pevný základ. „Rodiče nás vedli k poctivosti a předali nám víru. Dodnes se nás pět sourozenců stýká. Máme se rádi a jsme vděční za život, přestože některé vzpomínky bolí,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa.