The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Stehlíková (* 1942)

• narozena 20. června 1942 v Potěhách

• v roce 1961 se vdala za Josefa Stehlíka, žili v Praze

• po roce 1968 Josef Stehlík vyloučen z Komunistické strany Československa (KSČ)

• v letech 1971–1972 Josef Stehlík za svou politickou činnost vězněn

• pamětnice zůstala sama s dětmi, byla odkázána na pomoc přátel

• na konci roku 1976 podepsala prohlášení Charty 77

• čelila několika výslechům StB

• Josef Stehlík zemřel v roce 2011

Vše bylo v pořádku a na svém místě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byli vykradeni. Najednou manžele napadla myšlenka, kterou si v tichosti řekli: „Máme tu odposlech.“ A budoucí dění jim dalo za pravdu.

Byl to pouze sen

Danuše Stehlíková, rozená Klečková, se narodila 20. června 1942 v Potěhách ve středních Čechách. Její tatínek byl profesorem na ekonomické škole a maminka se starala o domácnost. Pamětnice vzpomíná, že vyrůstala spíše v chlapeckém kolektivu. V dětství hodně času trávila se svým bratrem a bratrancem. Sama dodává, že mužské myšlení se v ní částečně projevovalo v dalších letech, kdy musela čelit mnoha rozhodování. Bylo jí 17 let, když na jedné z vesnických zábav potkala svého o deset let staršího budoucího manžela Josefa Stehlíka. „Tancovala jsem s jedním takovým divokým tanečníkem, který se mnou tak zatočil, že se mi sukně zvedla a tomu sedícímu mladíkovi u stolu přeletěla přes hlavu. A příští tanec pro mě přišel a už jsme v podstatě spolu začali chodit.“ V roce 1960 odmaturovala na ekonomické škole v Havlíčkově Brodě a o rok později se vdala. S manželem se přestěhovala do Prahy, kde se jim narodil první syn.

Josef Stehlík vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1948 jako přesvědčený komunista. Vystudoval obor strojní inženýrství a v 60. letech pracoval na Ústředním výboru KSČ. Sám však nebyl spokojený s poměry, které panovaly v tehdejším Československu. Společně s dalšími spolustraníky, kteří patřili k reformnímu křídlu strany, se proto scházel a diskutoval o možnostech, jak systém zlepšit a demokratizovat ho. K těmto osobnostem patřil například František Kriegel, se kterým se Stehlíkovi přátelili. Mimo jiné se manželé v šedesátých letech stýkali i s tehdejším ministrem školství Jiřím Hájkem, který bydlel v Zahradním Městě nedaleko od jejich bytu.

„Ti mladí komunisti po těch 50. letech zjistili, že to není to, co si představovali, že to bude. A takové ty skupinky, které se vytvářely a do nichž patřili lidé jako Litera nebo Šilhán [Věněk Šilhán], tak se scházeli, většinou tedy po domovech, a diskutovali o tom, co s tím udělat, aby se to zlepšilo. Aby se to dostalo do lidských rozměrů. Aby to nebyl teror,“ vypráví pamětnice a zároveň dodává: „Jenže to byl pouze sen, to se nepovedlo.“ Přišel totiž srpen 1968 a naděje na možné změny zničila sovětská okupace. 

Chystají se na vás hoši

Josefa Stehlíka vyloučili z KSČ kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Vedle toho v letech 1969–70 napsal několik článků, v nichž se kriticky stavěl vůči okupaci i nastupující normalizaci. Pamětnice jeho texty psané rukou přepisovala na stroji. To ale netrvalo dlouho. V lednu 1971 zaklepali na dveře tři příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Přišli v šest hodin rán, ještě jsme byli v posteli. Řekli, že jdou na domovní prohlídku... Všechno komplet prohlídli... Po pěti hodinách prohlídka skončila a manžela odvedli na výslech. A už se nevrátil,“ popisuje.

V srpnu 1971 odsoudili Josefa Stehlíka na dva roky nepodmíněně za pobuřování proti republice. I když se to na první pohled nezdálo, rozsudek nad svým mužem nesla Danuše Stehlíková těžce. „Dělala jsem, že mě to nezajímá. Když vyhlašovali rozsudek, tak jsem se dívala z okna. Pak mi někdo dal nějaké prášky na spaní a já jsem v podstatě tři dny prospala, abych se z toho dostala,“ vzpomíná. Po uvěznění manžela nebyla ani Danuše Stehlíková v bezpečí. Jednou pamětnici varoval advokát jejího manžela: „Paní Stehlíková, nějak se na vás chystají hoši. Kdyby na vás vtrhli a zavřeli vás, tak máte jenom jedinou ochranu proti nim – vůbec neotevřít pusu. Kdyby vám řekli ‚Dobrý den,‘ tak vy nic. Ať říkají, co říkají, vy nic! Když nepromluvíte, tak vás musí pustit, protože to, co na vás mají, je velmi chatrné.“

Pro Danuši Stehlíkovou nastaly těžké časy. Musela se sama postarat o své dvě děti, které již chodily na základní školu, a o půlroční miminko, s nímž byla na mateřské dovolené. Její rodina se od ní, nejspíš ze strachu, jak sama říká, odvrátila. „Když přišlo ve známost, že je můj muž zavřený, tak přijel otec do Prahy a udělal mi strašnou scénu, co jsem si to vzala za muže, použil i horší slova. Nabídl mi, že mi bude dávat dvě stě korun. Protože mě hrozně urazil, řekla jsem mu, že od něj peníze nechci,“ popisuje Danuše Stehlíková.  Měsíc poté, co jejího muže zavřeli, pamětnici informovali sousedé, že po domě chodí neznámí lidé, kteří obchází jednotlivé rodiny a nabízí jim k podpisu petici, v níž vyjadřují nechuť bydlet se Stehlíkovými v jednom domě. Nikdo z nich ale petici nepodepsal. Danuše Stehlíková se dodnes domnívá, že za akcí stála StB. Aby toho nebylo málo, stát jí zastavil veškerou platbu včetně rodičovských přídavků. Přátelé se jí snažili finančně pomáhat, jenže takhle nešlo dlouhodobě fungovat. Rozhodla se proto jednat a pod pohrůžkou kontaktování Červeného kříže získala rodičovské přídavky nazpět. I přesto peníze nestačily ani na zaplacení nájmu. Navštívila proto sociální odbor, kde si vymohla další příspěvek.

Tady Ilja Prachař

Danuše Stehlíková vzpomíná, že velkou oporu pro ni představovali nejen přátelé, kterými byly například Jiřina Šiklová nebo Libuše Šilhánová, ale také člověk, kterého předtím nikdy osobně nepoznala. Pamětnici zazvonil telefon, na jehož konci se ozvalo: „Tady Ilja Prachař. Byl bych rád, kdybych vás mohl navštívit.“ Slavný herec Danuši Stehlíkové během osobního setkání vysvětlil, že se dozvěděl o jejích problémech a rozhodl se jí společně s několika přáteli finančně pomáhat. Každý měsíc jí dával 800 korun. Tato pomoc trvala zhruba rok. Pamětnice se nikdy neodvážila zeptat, odkud se o ní Ilja Prachař dozvěděl.

V prosinci roku 1972 opustil Josef Stehlík vězení, pustili ho o měsíc dřív. Nejednalo se však o žádnou velkou milost. S předčasným propuštěním dostal další dva roky podmíněně. Živit se mohl už pouze dělnickou prací. Pracoval například pro závod, který se zaměřoval na sondovací práce pro výškové budovy. Tamtéž pracovala i Danuše Stehlíková, která měla na starosti účetnictví, sklad, ale také úklid.

Teď už šlo o všechno

Koncem roku 1976 se manželé Stehlíkovi dozvěděli radostnou novinu. Mělo se jim narodit poslední, páté, dítě. Následující měsíce však rodině nepřinesly pouze šťastné chvíle. Byly Vánoce roku 1976. Libuše Šilhánová jela k manželům Stehlíkovým a předala jim papír, na němž mohli stvrdit souhlas s prohlášením Charty 77, čili dokumentem, který vyzýval komunistický režim k dodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských a občanských práv. Oba neváhali a podepsali.

Pamětnice vzpomíná, že o Chartě věděla již dříve. Strach byl u ní zcela zastíněn vztekem na totalitní režim. „Podepsala jsem to, aby se tu opravdu něco stalo. To už tedy nešlo jen o lidský práva. To byl 6šedesátý osmý rok. Teď už šlo o všechno. Aby se celý řád změnil. Aby nebylo možný k nám vtrhnout, rozrazit dveře a říct: ,Domovní prohlídka,‘ a prohlídnout vám všechno. A tohle nám udělali čtyřikrát.“

Stehlíkovi zažili i několik výslechů. Ten první po podepsání Charty probíhal v ruzyňské věznici. Příslušníci Státní bezpečnosti (StB) ji nechali zavřenou v malé místnosti, kam za ní po nějaké době přišli. Snažili se z ní získat informaci, kdo jí podpis nabídl. Neprozradila nic. Ona sama se však při dalším výslechu dozvěděla skutečnost, kterou již tušila. „Já jsem mému muži říkala Stehlo. A oni na nějakém mém výslechu na Bartolomějský, nevím, jestli to řekli schválně nebo ne, prohlásili: ,No, on Stehla…ʻ A já jsem si řekla, jak to asi tak ví? Takže máme doma odposlech.“ Po revoluci ho skutečně pomocí speciálního přístroje našli za skříní.

Jak dokládají informace obsažené ve svazku (arch. č. SL-0848 MV), StB plánovala „nasazení TA 111“, tedy dlouhodobého odposlechu[1], v bytě Danuše Stehlíkové v březnu roku 1975. Akce, kterou tajná policie plánovala, se několikrát nepovedla. Jednou to bylo 13. března z důvodu, „že se objekt s dětmi nachází doma,“ a 18. března, kdy „proveden nebyl, jelikož objekt své bydliště neopustila.“ O dalších pokusech o nasazení odposlechu do bytu Stehlíkových se spis nezmiňuje.[2]

Následující léta pamětnice prožila ve znamení velké opatrnosti, ať už v jejich vlastním bytě, nebo i v přítomnosti některých signatářů či svých přátel. Obava se ukázala opodstatněná. Po změně režimu Stehlíkovi zjistili, že někteří lidé z jejich okolí na ně donášeli StB. Danuši vyslýchali celkem pětkrát. Estébáci na ni tlačili, aby svůj podpis pod prohlášením Charty odvolala, nuceně s rodinou emigrovala do zahraničí, nebo podepsala spolupráci s StB. Vše odmítla. Stehlíkovi si těžko hledali zaměstnání.

Problémy měly i jejich děti. Příkladem je dcera pamětnice, Jana Pokorná, která si podala přihlášku na gymnázium, jenže pozvánka na přijímací zkoušky jí nepřišla. Danuše se proto rozhodla jít přímo za ředitelem školy a zeptat se, proč dcera nebyla pozvaná na zkoušky. Ředitel pamětnici odpověděl, že dostal příkaz její dceru na gymnázium nepřijmout. Danuše se však nenechala odbýt: „Podívejte se na její vysvědčení. Vy si troufnete mi tohle vůbec říct? Víte co? Uděláme takovou sázku. Vy jí pozvete písemně na zkoušky, udělá je nejlépe z celého osazenstva a já se pak přijdu zeptat, proč dceru nevezmete.“ Ředitel souhlasil a dodal, že test Janě osobně opraví. Přijímací zkoušky proběhly a Jana Pokorná zvládla test skutečně nejlépe. Omluvil se, ale zároveň Danuši Stehlíkové sdělil, že Janu přijmout stejně nemůže. Slíbil však možnost studovat na jiném gymnáziu v pražských Modřanech.

Důvěra a přátelství

Šikana ze strany státu skončila pro rodinu Stehlíkových listopadem 1989. Po sametové revoluci pracovala pamětnice tři roky jako sekretářka na Úřadě pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministerstva vnitra, který se později transformoval do dnešní Bezpečnostní informační služby (BIS). Před důchodem ještě pracovala v synově stavební firmě, kde pomáhala s administrativou. Josef Stehlík působil počátkem 90. let ve Federálním shromáždění, kde měl na starosti administrativní záležitosti. Po pár letech odešel do důchodu a zemřel v roce 2011.

Pamětnice vzpomíná, že radost a naději, kterou v nich sametová revoluce vyvolala, vystřídalo mírné zklamání. „Myslela jsem si, že to bude čistší,“ říká. Nicméně svých aktivit vykonaných před rokem 1989 i přes zlá období, která rodina prožila, nelituje. „Víte, co to přineslo? Jednu ohromnou věc. Když vám ublížili někteří lidi, tak vám to zase jiní lidi vrátili důvěrou nebo přátelstvím.“ V roce 2023 žila Danuše Stehlíková v Praze.

 

 

[1] Návod a vysvětlivky k archiváliím StB [online]. [cit. 2023-05-11]. Dostupné z: http://odboj.jicinsko.cz/navod.htm

[2] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.