The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vzaly jsme si trikolory a Němci po nás stříleli
narozena 26. října 1929 v Žirovnici
její rodina vlastnila statek
během mobilizace v roce 1938 u nich na slámě přespávali vojáci
na konci války vyšla s trikolorou na ulici a stříleli po ní vojáci
vyučila se prodavačkou
v roce 2024 žila v Žirovnici
Její otec odešel v mládí do Vídně, aby se vyučil krejčím. V tu dobu začala první světová válka a on musel v 17 letech narukovat do boje. „Vyprávěl nám, jak to bylo hrozné, že třeba i tři dny nejedli. Jsou tam hrozné močály, tam mnoho lidí zemřelo,“ vypráví Marie Šteflová. Válku naštěstí přežil, ale zemřel mu tam bratr.
Marie Šteflová, za svobodna Kadlecová, se narodila 26. října 1929 v Žirovnici. „My jsme se narodily ještě doma, tehdy se ještě do porodnice nechodilo. Museli jsme zavolat domů asistentku.“ Vyrůstala za první republiky na statku zvaném Na Ovčíně s rodiči, bratrem a sestrou. „Tam byly čtyři místnosti, ale taky tam bydlely čtyři rodiny.“ V domě tak bydlelo celkem 14 dětí, které trávily volný čas společně. „My jsme pořád běhali venku a měli jsme svoje hry.“
Marie Šteflová byla odmalička zvyklá doma pomáhat. Vzpomíná třeba na to, jak se sestrou vozily nakynutý chléb v ošatkách k pekaři k upečení. „Když byla zima, tak jsme ty chleby musely vézt na sáňkách.“ Rodina žila v jedné místnosti, ale jí se líbilo, že byli spolu. „Když byla zima, tak jsme se večer sešli u kamen. To byly nejhezčí chvíle.“ V Žirovnici nastoupila Marie Šteflová do školy ještě před druhou světovou válkou.
Vzpomíná na Vánoce v době svého dětství. Tatínek přinesl z masny kolečko salámu a maminka celý den chystala hostinu. „Stromeček jsme si zdobili sami tím, co jsme sehnali za celý podzim.“ Protože měla rodina slepice, zahradu a rodiče měli práci, neměli nikdy nedostatek, ale Marie Šteflová vnímala v okolí chudobu. Maminčina sestra pracovala v Praze v obchodě a od ní dostávala rodina i luxusní potraviny. „Maminčina sestra byla svobodná a jezdila k nám na Vánoce. Maminka jí cpala husu a tetička nám poslala exotické ovoce k Vánocům. Listonoš to musel dotáhnout.“
Mariina maminka pracovala jako krmička dobytka, takže vstávala každé ráno ve čtyři hodiny a šla krmit. Tatínek jezdil s koňmi a vozil například dříví na uzení do místní masny nebo na Vánoce ryby. Měl i kočár, který mohl zapřáhnout za koně. „Tatínek vozil polovinu lidí na svatby tady ze Žirovnice.“ Díky tatínkově práci si rodina mohla často přilepšit něčím z masny. „Tatínek vozil ryby a vedle nás bydleli takoví moc chudí lidi, tak vždycky aby tatínka nikdo neviděl, tak jim hodil ryby, když jel okolo.“
V roce 1938 byla vyhlášena mobilizace na obranu proti nacistickému Německu. „Na tom statku spali vojáci na slámě. Trvalo to krátce a pak se mobilizace zrušila.“ Po podpisu mnichovské dohody se vojáci vrátili nešťastní domů, protože Německu připadly pohraniční oblasti Československa.
V březnu 1939 německá armáda obsadila celé Československo, ze kterého se stal Protektorát Čechy a Morava. „My měli rádio, ale první, co jsme viděli, že jsme stáli před tím statkem a viděli jsme kolem projíždět německé vojáky na motorkách. Paní správcová plakala a my na to koukali jako děti.“
Během války musel otec přerušit svoje živobytí. „Tatínek musel ty svoje koně schovat, protože Němci by mu je vzali. Náš soused musel zapřáhnout koně a vézt Němcům sádlo k Hradci.“ Marie Šteflová za války dochodila školu a nastoupila do učení do místního obchodu pana Matějky. Už odmala si nejraději hrála na obchod, takže šla dělat své vysněné povolání. „Jako učednice jsem pomáhala povlékat postele, s prádlem na půdu, ale měla jsem se tam hezky.“
Po třech letech byla Marie Šteflová vyučená, ale obchod musel zavřít, a tak začala pracovat v masně. „Já jsem prodávala na lístky. Museli jsme to lepit na takové archy, s tím bylo práce!“ Vzpomíná na to, jak po válce prodávali konzervy z UNRRY. Její bratr šel studovat a sestra se vyučila švadlenou a šila Marii oblečení i plesové šaty.
Během války měli němečtí vojáci cvičení za domem, kde rodina žila. „Vojáci se plazili kolem plotu a maminka šla a ukrojila jim kus chleba. Tatínek zase na ni, ať to nedělá. Nesmělo se jim nic dávat.“ Na konci války procházeli přes Žirovnici němečtí vojáci, kteří utíkali před Rudou armádou. „My jsme viděli opravdu, jak ti Němci okolo nás chodili. Moje sestra ušila trikolory, my jsme si to daly na klopu a šly schválně na tu silnici. Tatínek za námi běžel a říkal: ,Vy husy!‘ Ti Němci po nás stříleli.“ U domu, kde žili Kadlecovi, vojáci odhazovali zbraně a batohy.
Mariin budoucí manžel pracoval jako úředník na zámku a do masny, kde pracovala, chodil pro večeři. Tak se seznámili a v lednu 1955 se vzali a narodila se jim dcera Lenka a syn Pavel. Manžel chodil dělat do lesa odhady a bavilo ho včelařství, starali se spolu o 16 včelstev. „Můj muž měl les a včely a nic jiného nemusel. To já jsem chtěla někam jezdit, spali jsme s dětmi pod stanem.“
Marie Šteflová byla členkou Svazu žen a dodnes (2024) se s nimi schází. Politiku nijak neřešili, věnovali se své práci. „Vždycky jsme říkali, že chleba levnější nebude, tak nám to může být jedno.“ Její manžel již zemřel, takže dnes ji těší hlavně vnoučata a pravnoučata. „Nikdy bych si nepředstavovala, že budu takhle dlouho živa. Pamatuju si, že s holkami ve škole jsme si říkaly, že chceme žít nejvýš do sedmdesáti. Tak už jsem tu o 35 let víc.“ V roce 2024 žila v Žirovnici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Witness story in project The Stories of Our Neigbours (ve)