Růžena Šťastná

* 1932

  • „Šli jsme průvodem Ústím a bylo to před budovou domovní správy, kde pracoval manžel. Tam zapálili auta a Rusové tam zmlátili jednoho chlapce. Střílelo se tam, nebylo to pěkné. To se šlo průvodem celým městem a končilo se na Mírovém náměstí. Došlo k incidentu u muzea, kde se střílelo. Mladí kluci tehdy provolávali „Šajbu, šajbu, šajbu“ a Rusové tam stříleli do vzduchu. Manžel potom vypovídal u soudu, protože potřebovali vědět, kolik ten kluk, kterého zmlátili, napáchal škod. Nesmělo to jít přes nějakou částku, aby ho neodsoudili.“

  • "Nejhorší byla ta rabovací garda (Revoluční garda). To bylo! My jsme bydleli pod kopcem, jak se jede do Skorotic. Viděli jsme je, jak přijíždí autama, na sobě měli ty pásky RG, naložili si auta a odjeli. Nepomáhali republice s ničím, třeba že by pracovali, to ne. Brali si všechno, prádlo, nádobí, sklenice, zkrátka všechno, co bylo v bytě, to vzali. Odváželi si to domů, nebo to někde prodávali. Ráno to naložili a večer odjeli. Já je viděla nejvíc hned po válce, ještě než nás vyhodili, ještě před odsunem. Hned po válce."

  • "Hodně jich jelo na koních a hnali před sebou stádo krav. Strašně řvaly bolestí, protože je nikdo nedojil, měli je asi na maso. Nikdy nezapomenu na řev krav a řev lidí, když se mezi ně ty krávy rozeběhly. Stádo krav se zastavilo zrovna před našim domem. To byl květen, konec války. V našem domě jsme měli dvojitou půdu. Tak na té druhé jsme byly všechny ženské schované. Bylo nám velké teplo, měly jsme žízeň a celý dům byl plný vojáků. Oni si tam vařili a my na té půdě strávily pět dnů. Přišli a byli všude v domě, v bytech jako doma."

  • "Ta naše škola, jak je teď muzeum, ta dostala zásah. To už jsme ale nebyli ve škole. Vedle byla hlavní pošta a ta dostala také plný zásah. Pak také knihovna na Lidickém náměstí a celá ulice Revoluční. Říkali, že chtěli bombardovat dráhu, ale špatně si to vypočítali a vzali to o ulici výš. Pod Větruší celá čtvrť byla také celá zničená."

  • "Když byly nálety, chodívali jsme, jak je dnes Centropol, to byly tehdy Oděvy. Dolů jsme chodili celá škola do krytu. S kamarádkou jsme vždy utekly a přes Klíši, přes les jsme šly pěšky do Skorotic. Jednou jsme se moc bály. Letadlo letělo nízko a vyhazovalo nějaké bedny. Lehly jsme si a myslely jsme, že je to náš konec. Ten konec války nebyl hezký. A při náletech na Drážďany jsme stáli na dvoře ve Skoroticích. Všechno kolem dokola byl jeden oheň, červené nebe, bylo to hrozné. Všichni obyvatelé Skorotic stáli venku a dívali se na to červené nebe a bylo to i slyšet."

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 08.06.2023

    (audio)
    duration: 01:23:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Před bombami utíkala lesem, před sovětskými vojáky se ukrývala na půdě

Pamětnice s manželem Zdeňkem Šťastným a rodiči Františkou Götzovou a Josefem Götzem v roce 1957
Pamětnice s manželem Zdeňkem Šťastným a rodiči Františkou Götzovou a Josefem Götzem v roce 1957
photo: pamětník

Růžena Šťastná, rozená Götzová, se narodila 14. března 1932 ve Skoroticích u Ústí nad Labem. Matka byla Češka, otec měl německou národnost, pocházel ale ze smíšeného česko-německého manželství. Ve Skoroticích žilo na konci třicátých let jen pět českých rodin. Po obsazení Sudet nikdo z obce neodešel. Otec nenarukoval do německé armády, protože byl slabý na srdce. Pamětnice vzpomíná na nálety na Ústí nad Labem a Drážďany. Při příchodu Sovětské armády se rodina ukrývala pět dní na půdě domu, kde žili. Češi jim po válce zabavili byt a odvezli je do vnitrozemí, kde rodina pracovala na statku necelý rok. Poté je opět převezli do Skorotic, pamětnice neví proč. Původní byt jim nevrátili. Pamětnice nedokončila měšťanskou školu, v roce 1948 začala pracovat v obchodě s oděvy. V zestátněném podniku vydržela až do roku 1990, kdy odešla do penze. Vzpomíná na prověrky po roce 1968 a zmiňuje, jak chodili na brigády ze strachu, aby se jejich syn dostal na vysokou školu. Nikdy s manželem nebyli v žádné politické straně. V roce 2023 žila v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Ústeckého kraje.