Josef Stanko

* 1926

  • „A nakonec jsem i já musel za otce jednu dobu dělat, bylo mi asi dvanáct, těch dvanáct, třináct let. Otec trpěl na kostní tuberkulózu. A dali mu na ruku protézu, takže nemohl s tou rukou moc dělat, takže když mi bylo těch dvanáct, třináct let, tak jsem ho musel zatupovat. To bylo zrovna v období žní, takže jsem za otce svážel obilí. Otec sice připravil koně a povoz, takže jsem přišel a prostě ty koně mně předal, a já jsem pak jel na pole pro obilí a svážel ho k mlátičce. A tak to bylo prakticky po celou dobu žní.“ – „Jste to měl těžký.“ – „Takže jsem to měl těžký, protože jako dvanáctiletý kluk zvedat ty snopy a nakládat, srovnávat na té fůře nebylo lehké. A pak to překládat na tu mlátičku, takže jsem měl co dělat, abych to zvládal. No a nejen to, pak když už bylo po žních, tak jsem místo otce třebas musel orat pole, pro toho statkáře. A nejhorší bylo naložit ten pluh na vůz a přepravit si ho tam na pole, kde jsem pak musel ten pluh sundat a dát ho dohromady a s tím pluhem orat. No a ten pluh vážil kolem čtyřiceti kilo snad a [já] měl co dělat, abych to vůbec nějakým způsobem naložil.“

  • „Ten statek prakticky využívali k tomu, že tam se ukvartýrovali. Takže měli tam veškerou výzbroj, vařili si tam a celkem se tam usídlili, než pak odtáhli na východ.“ - „A to byl ten statek, kde vy jste bydleli?“ – „To byl ten statek, kde my jsme bydleli.“ – „No a jací byli ti němečtí vojáci?“ – „Nebyli nadšení, protože zřejmě to byli vojáci, kteří už bojovali ve Francii. A prostě z té Francie jeli nebo je přesouvali na Rusko, takže tam táhli po té hlavní silnici ze západu na východ směrem dál na Michalovce a na Svidník a na ty obce tam. Prostě na hranice Sovětského svazu.“ – „A nějací ti němečtí vojáci bydleli tam na tom statku, kde vy jste byli? Oni tam žili?“ – „Jen přenocovávali, stanovali tam.“ – „Třeba jednu, dvě noci“. – „Asi dvě, tři noci.“ – „Krátce.“. – „Prostě tu nejnutnější dobu a pak se odstěhovali dál. No a byli tam vojáci, kteří říkali, ‚jestli bychom měli ještě bojovat s Ruskem, tak se raději zastřelíme.‘ To byl prostě jejich smysl toho, že vůbec táhnou na to Rusko.“

  • „Trvali na tom, že musím jako voják být členem strany, tak když jsem byl v té vojenské akademii, tak tam mě prostě do té strany získali, tam jsem podepsal přihlášku.“ – „A vy jste to nepodepsal proto, že byste byl nějaký zapálený komunista.“ – „Ne, to vůbec.“ – „Ale protože jste chtěl zůstat v armádě.“ – „No jistě, jináč bych tam nebyl.“ – „Ale teď ta armáda, to byla politická armáda.“ – „No v podstatě všichni kromě vojáků, ale ti důstojníci byli vesměs komunisté. Nebo členové strany.“ – „A proč jste chtěl být v té armádě?“ – „No říkám vám, že jsem si podal přihlášku do toho učiliště a tam mě vzali, tak jsem celkem byl rád, i proto, že jsem opustil to prostředí, v kterém jsem jako kluk, jako dítě a dorůstající kluk žil. V té špíně, v tom prostředí, protože to bylo prostředí skutečně pro ubožáky.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.03.2018

    (audio)
    duration: 01:46:33
    media recorded in project 10 pamětníků Prahy 10
Full recordings are available only for logged users.

Máma měla hrozně zájem, abych studoval

V padesátých letech
V padesátých letech
photo: archiv pamětníka

Josef Stanko se narodil 7. srpna 1926 v Prešově. Jako páté dítě posluhovačky a kočího na velkostatku vyrůstal v bídě, od dětství musel tvrdě pracovat. Když jeho otec onemocněl tuberkulózou kostí, musel zastat i jeho povinnosti: svážel obilí, oral a staral se o koně. Krátce se učil zámečníkem a automechanikem, poté absolvoval měšťanskou školu a v učitelském ústavu se připravoval na kariéru pedagoga. Po maturitě v roce 1946 se ale rozhodl pro vojenskou kariéru a dále se vzdělával ve vojenské škole v Hranicích na Moravě. Prošel řadou útvarů, působil i jako vojenský instruktor, v letech 1951-54 studoval na vojenské akademii. Vstoupil do Komunistické strany Československa, působil v generálním štábu ČSLA v Praze a dosáhl hodnosti plukovníka. Protože nesouhlasil s postupem států Varšavské smlouvy v srpnu 1968, byl z armády i ze strany vyloučen. Až do důchodu pracoval jako bezpečnostní technik v národním podniku Inženýrské a průmyslové stavby. V roce 1951 se oženil, je otcem tří dětí.