The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Oldřich Šplýchal (* 1940)

• narozen 23. března 1940 v Komárově

• vystudoval Střední průmyslovou školu v Hořovicích

• v letech 1959–1962 na vojenské službě ve Strašicích

• absolvoval dělostřeleckou akademii v Hranicích na Moravě

• na vojně zažil Karibskou krizi

• v letech 1962–1966 studoval Strojní fakultu na ČVUT

• pracoval celý život jako metalurg v železárnách Buzuluk Komárov

• vzpomínky na příjezd okupačních vojsk do Komárova v roce 1968

• vypráví o sametové revoluci a privatizaci železáren Buzuluk

• zasloužil se o vznik muzea železáren v Komárově

• v roce 2024 žil v Komárově

Oldřich Šplýchal se narodil 23. března 1940 v Komárově, měl dva sourozence. Ačkoliv byla rodina chudá a především ve válečných letech nebylo snadné sehnat obživu, vzpomíná na dětská léta s radostí. Většina rodin pracovala v místních železárnách Buzuluk a jejich členové odpoledne obhospodařovali vlastní malá políčka. Oldřich s kamarády trávil většinu času venku.

O vpádu Rusů se dozvěděl na vrátnici

Od mala rád sportoval a hrál hokej a především fotbal, nejprve v dorostu a později v áčku Komárova. Po základní škole absolvoval v Hořovicích střední průmyslovou školu a na vysokou už se hlásit nechtěl. Doufal, že se bude moci na vojně zapojit do fotbalového oddílu Dukla a že se fotbalem uživí. Kvůli svému malému vzrůstu a drobné postavě ale neprošel přísnými vojenskými měřítky, a tak nastoupil do dělostřelecké akademie v Hranicích na Moravě, kde se věnoval hlavně výpočtům, odkud, kam a jak co nejrychleji střílet z děla. Když školu dokončil, mohl si vybrat útvar, ke kterému nastoupí. Dlouho neváhal a šel do Strašic, tedy téměř domů. „Neustále jsme cvičili, jak nás imperialisté napadnou, chvíli nás tlačí a pak se karty obrátí a my je ženeme zase zpátky,“ vzpomíná Oldřich Šplýchal na vojenskou ideologii. 

Krátce před koncem vojenské služby složil úspěšně zkoušky na ČVUT do Prahy, kde chtěl studovat strojírenství. Kvůli Karibské krizi ale musel na vojně zůstat o půl roku déle, a zahájení školního roku tak nestihl. Na umístěnku nastoupil do železáren Buzuluk v Komárově jako metalurg, a protože úspěšně složená přijímací zkouška i nadále platila, začal další rok studiem na Strojní fakultě ČVUT v Plzni, kam byla jeho specializace mezitím přesunuta. 

Protože socialistické hospodářství po téměř dvou dekádách nevzkvétalo, byla snaha jej v průběhu šedesátých let reformovat, a to podle plánu šéfa Ekonomického ústavu Oty Šika. I Oldřich Šplýchal se podle nového modelu učil na vysoké škole. Přítrž reformám ale učinil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „My v Komárově jsme o ničem nevěděli, řekli nám to až ráno na vrátnici, když jsme přišli do práce,“ vypráví pamětník. „Lidé byli zděšení a skutečně tenkrát do puntíku fandili Dubčekovi a nikdo sem ta ruská vojska nechtěl. Ta prvosledová vojska, takové to vojenské béčko, se postupně stahovala do vojenského prostoru a lidé z okolních vsí, kteří byli ve straně a původně proti vstupu protestovali, tak ti lidé začali s těmi vojáky sympatizovat.“

Jiný ředitel, jiné možnosti

Oldřich Šplýchal s nimi však nesympatizoval a jasně to vyjádřil při prověrkách, které v zaměstnání následovaly. Na lepší pracovní pozici mohl tedy zapomenout a dalších deset let pracoval v Buzuluku jako řadový metalurg. Páni soudruzi ho ale nechali vystudovat robotizaci a automatizaci výrobních procesů na VUT v Brně a v roce 1978 jej jmenovali do funkce vedoucího muzea v Komárově, které se zaměřovalo na místní historii hutnictví a slévárenství a které bylo přičleněno pod Buzuluk. 

Mnohé se v Buzuluku změnilo s příchodem nového ředitele Matyse počátkem osmdesátých let, který své práci rozuměl a komunistům nefandil. Oldřich Šplýchal se tak mohl vypracovat až na vedoucího metalurga železáren. Pracoval v nich i poté, co byl podnik po sametové revoluci privatizován a s některými jeho částmi se dle pamětníka začalo kšeftovat. Starost mu dělalo především muzeum, které bylo hierarchicky včleněno do železárenského podniku a privatizace mohla znamenat jeho zánik. Nakonec se jej podařilo z podniku vyčlenit a samostatně funguje dodnes. 

Podílel se také na opravách litinových pylonů před Rudolfinem nebo na Pražském hradě.

Oldřich Šplýchal po sametové revoluci nějaký čas učil na Střední průmyslové škole v Hořovicích mechaniku, do důchodu odešel až po roce 2000. V roce 2024 žil v Komárově.