„Nejdřív utíkali Němci. My jsme udělali něco, co se pak dělalo i v 68. roce, já jsem to pak dělal i v Praze, že jsme převraceli směrovky, to znamená, že ti Němci utíkali pořád dokola. Pak utíkali Maďaři. Maďaři utíkali s vozy a koňmi. A to zase tam nějací mladí lidé z Olešnice jim vypřahali koně, vždycky když byli dva koně, tak jednoho vypřáhli a nechali je utíkat jen s jedním. A taky obraz, který mám pořád před očima, oni rozhazovali z těch vozů – a my děcka jsme to sbírali – kostkový cukr. A pak přijela taková elitní armáda nesmírně příjemných lidí a to byla rumunská armáda, která to tam všecko osvobodila. Ta se teprve v posledním roce války dala na tuto stranu.“
„Když můj otec ještě nebyl v koncentráku, musel pracovat na stavbě a já jsem mu nosil obědy. Jednou jsme šli spolu po Masarykové směrem k nádraží, a už tenkrát se chodilo v kolejišti a nedodržovaly se chodníky. A on šel s hvězdou samozřejmě. A já jsem uviděl v davu proti nám jednoho kluka z naší třídy, o kterém jsem věděl, že je z kolaborantské rodiny. Jmenoval se Vávra a psal se Wawra. Tak jsem řekl tátovi: ,Tati, tam jde ten nácek z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ,Běž dál, a neznáš mě.‘ A zmizel, šel stranou, někam do Josefovské. A ten kluk mě skutečně zastavil a zeptal se: ,Cos tam mluvil s tím Židem?‘ A já jsem samozřejmě řekl, že jsem s nikým nemluvil, ,to se ti zdálo, já žádného Žida neznám‘. Ale byl to pro mě hrozný šok, a když jsem přišel domů, měl jsem hrozné myšlenky a brečel jsem.“
„Když jsem po roce žádal Národní galerii o prodloužení, tak mi to nepovolili. Načež jsem se ještě pořád pokoušel... Protože jsem si dal úkol, pomoci propagaci české kultury v Německu a v Evropě, měl jsem tedy koncepci, práci a možnosti se mi otvíraly, tak jsem rozvázal pracovní poměr s Národní galerií a požádal jsem ministerstvo kultury o prodloužení pobytu. A dostal jsem odpověď od kádrovnice z Národní galerie, že jsem opustil republiku bez dovolení Galerie a nadřízených úřadů a že jsem emigrant. Tak jsem se stal emigrantem. A mělo to ještě další konsekvence. Ředitel národní galerie byl v AICA, můj ředitel v Bochumi byl taky v AICA, a když se konalo generální shromáždění v Kanadě v roce 1970 – a tehdy běžela ta moje žádost a on to nepovolil, tak přemlouval mého ředitele, který mi to pak řekl, aby mě vyhodil. Což by bývala pro mě byla katastrofa.“
„Nezapomenu na jeden zážitek ze Sychrova, kdy jsme se jednou po večeři s Aničkou Masarykovou vydali jen sami dva na procházku a já jsem jí tam říkal, že jsem měl ohromně intenzivní vztah... Že to byl pro mě ideál, její strýc Jan Masaryk, a že jsem přesvědčený, že to nebyla sebevražda, ale že to byla vražda. A ona mi tehdy vyprávěla své zážitky kolem té smrti, že ona byla ráno také v tom bytě, a vyprávěla mi, jak to tam vypadalo, jaký tam byl nepořádek a její názor, že Jan Masaryk byl taková letora, že by býval na to vysoké okno nikdy nevylezl. A ona měla pak taky to pyžamo, které bylo důkazem, že to nemohla být sebevražda. Byl to neuvěřitelný rozhovor...“
„Dvaapadesát jsme maturovali a pro atmosféru je, myslím, důležité: měli jsme nařízeno, že musíme maturovat ve svazáckých košilích. A víte, jak jsme maturovali? Ve svazáckých košilích, v černých oblecích, s černým sakem a se stříbrnou kravatou!“
Petr Spielmann se narodil 11. října 1932. Otec Pavel Spielmann pocházel z česko-německé rodiny, matka byla Češka s kořeny na Moravě a před narozením syna Petra žili rodiče v Drážďanech. Po vzniku Výmarské republiky se ale museli vrátit do Československa a usadili se v severních Čechách - Petr se narodil v Ústí nad Labem. V období druhé světové války měl jako míšenec druhého stupně nastoupit do transportu, ale matka ho uchránila. Konec války strávil u příbuzných na moravském venkově.
Po válce rodina přesídlila do Prahy. Petr Spielmann po absolutoriu akademického gymnázia odešel studovat do Brna dějiny umění na filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Brzy navázal kontakty v uměleckém prostředí, zejména v Domě umění. Po promoci nastoupil v Muzeu města Brna, později odešel do Národní galerie v Praze. V roce 1957 se oženil a založil rodinu. Koncem šedesátých let působil jako odborový předseda v NG a po okupaci dostal nabídku pracovat v Muzeu Bochum v Německu. Se ženou a synem tedy odešel do zahraničí. V roce 1971 byl doma prohlášen za emigranta. Po smrti ředitele bochumského muzea Petra Lea se stal jeho nástupcem. Bochumské muzeum řídil až do roku 1997 a nakoupil do sbírek přes 1200 exponátů od československých výtvarníků, včetně umělců z emigrace. Od roku 1997 žije střídavě v Bochumi a v Brně. V letech 2004-2007 byl děkanem brněnské FaVU. Petr Spielmann zemřel 29. listopadu 2020.
