Karel Soukup

* 1937

  • „Byla velká vojenská přehlídka, kde Američané byli ve vyleštěných přilbách, vojáci v tancích a všichni jeli na náměstí. Tam přijel Edvard Beneš a vyznamenával je, co si pamatuji. Jel v otevřeném kabrioletu, po jeho pravici byl americký důstojník, nevím, jak se jmenoval. S takovým knírkem. Znal jsem akorát generála Harmona, protože ten bydlel v Nové Huti a my jsme měli chatu v Chrástu. Dali jsme mu broušenou vázu, takže toho jsem poznal. Ale tady ne. Byl to zkrátka jiný generál. Pro mě to byl ale zážitek, protože jsem stál na tom balkoně v prvním patře a on jel prakticky pod námi, takových dvanáct metrů. Ale už tenkrát jsem si říkal, jak ten člověk [Edvard Beneš] vypadá velice špatně a nezdravě. Celý byl popelavě šedivý, popelavý v obličeji a byl takový zkroucený vedle toho generála. Možná to pak trochu způsobilo, že jak byl tak nemocný, že už se nedokázal v roce 1948 vzepřít.“

  • „Potom tady byla ta bitva. Schytali jsme to víceméně z první ruky, protože tady [Američané] ostřelovali evangelický kostel. Vzpomínám si, že tam byl jeden džíp mezi sloupy u divadla. Potom byli na střeše na Adrii, tam taky stříleli. Jeden voják ležel se samopalem v průčelí našeho domu a střílel na Adrii. Protože to byly strašný rány a vše se tak třáslo, tak jsme leželi v koupelně u středové stěny a třásli jsme se strachy, co jako bude, protože to byla veliká bitva. Kolem poledne to ustalo. Koukali jsme z balkónu a Američané vyváděli německé vojáky z kasárna na sadech Pětatřicátníků. Koukali jsme na to v šoku. Stáli v deseti řadách, byl to takový štrúdl tři sta čtyři sta metrů [dlouhý]. Všichni měli ruce nahoru, jako že se vzdávají. My jsme si říkali: ‚Pane Bože, když tohle bylo kousek od nás a ti Američané by nepřijeli, tak by to zmasakrovali jako v té Praze.‘ A my bychom byli prakticky první na ráně.“

  • „Chodil jsem do Státního mužského ústavu učitelského na rohu Tylovy ulice. Teď je tam dlouho zdravotní škola. Nás učili profesoři, kteří zároveň učili adepty na učitelství. Měli jsme takového bázlivého ředitele. Těsně před začátkem vyučování jsme museli vstát, zvednout ruku: ‚Sieg Heil!‘ Zpívali jsme německou hymnu. Mě vždycky bolela ruka, tak jsem si ji podpíral. Tak jsem dostal vynadáno, že se musí pořádně držet ta pravice. V té době jsem uměl dokonce lépe německy než česky. Protože mi rodiče říkali, že mi ta němčina nejde, tak mi zaplatili soukromé studium, abych s tím zkrátka neměl problémy. Bylo to opravdu tvrdé poněmčování.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 04.03.2022

    (audio)
    duration: 01:50:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nemohl jsem dělat profesní kariéru, ale mám aspoň čisté svědomí

Karel Soukup v roce 1955
Karel Soukup v roce 1955
photo: Archiv pamětníka

Karel Soukup se narodil 29. května 1937 v Plzni do rodiny známého krejčího. Krátce na to vypukla druhá světová válka, otcův podnik ale dál přežíval. Na základní škole se Karla Soukupa a jeho spolužáky snažili učitelé poněmčit. V květnu 1945 se stal svědkem příjezdu americké armády a o měsíc později také prezidenta Edvarda Beneše. Jako člen Junáku v roce 1946 držel čestnou stráž u základního kamene pomníku amerických osvoboditelů. Ten se ale po únorovém převratu roku 1948 nedostavěl. Komunisté následně znárodnili jejich živnost a vystěhovali je z bytu. Karel Soukup se však dokázal dostat bez problémů na střední školu. Na konci prvního ročníku zažil povstání plzeňských dělníků po měnové reformě. Na vysokou školu kvůli nedostatku financí nemohl nastoupit. Absolvoval povinnou vojenskou službu u letectva v Žatci a poté začal pracovat v elektrotechnických závodech v Plzni. Přivítal uvolněné poměry šedesátých let. Sovětskou invazi v srpnu 1968 proto nesl velmi nelibě. Následné prověrky se jej ale zvlášť nedotkly. Nevěřil však, že by režim mohl někdy padnout. Rok 1989 byl pro něj tudíž šokem, přesto velmi vítaným. Po sametové revoluci získala rodina zpátky svůj majetek. Později spolu se svým mladším bratrem Janem Soukupem pracoval na záchraně architektonických památek. V roce 2022 žil v Plzni.