rotmistr v. v. Jindřich Souček

* 1932

  • „Po trase, kdy během války létaly americké bombardovací svazy, najednou přilétla americká letadla, přední část trupu měla hodně prosklenou. Předtím létala vysoko, teď letěla nízko, tak jsme jim začali mávat. Jak nás přelétla, tak se to seskupení začalo rozdělovat do šířky a v mém pohledu zůstal jenom jeden letoun, který letěl nad Mladou Boleslav. Když vlétl na kraj Boleslavi, tak jsem najednou uviděl, jak se pod ním něco zablesklo a začalo to padat. A to byly první tři bomby, které spadly na Mladou Boleslav. Jak dopadly, ozvala se obrovská detonace a nahoru vylétl oblak tmavého kouře. K nám mezitím přišla po silnici paní Kmentová. Chytla se za hlavu a křičela: ‚Belveder hoří! Tam je naše Blažena!‘ Nebyl to ale Belveder, ty bomby spadly na Hejtmanku. A pak byly další výbuchy. Stáli jsme před barákem, máma nás s bráchou popadla a táhla na druhou stranu vesnice, dál od Boleslavi.“

  • „Lidé stáli před baráky, radovali se z konce války, a bez toho, aby houkaly sirény, přilétla americká letadla a začala házet bomby. Byly zasažené hlavně starší, obydlené části Mladé Boleslavi, textilní továrna, která nebyla v provozu a sloužila jako sklad, dole na Ptáku, se jmenovala ta část Boleslavi. Pak byl zasažený železný most, který vedl do Čejetic, a hlavně byla zasažená Škodovka, to byl tehdy ASAP, hlavně šlo o to rozbít ten závod.“

  • „Já jsem znal a věděl, že jsou to americká letadla, když létala za války, tak tam také shodila přídavnou nádrž na palivo. Na ní byla americká vlajka, Vašek Domalipů, ten byl asi o čtyři roky starší, tak za jejich dům to spadlo, a asi už to odněkud znal. Přinesl to domů a jeho táta na něj vidlemi: ‚Vašku, odnes to! Než nám to shodí barák.‘ Tak vím, že to byla americká letadla, co létala za války, tam měla pravidelnou trasu. A veliká odlišnost je mezi ruskými a americkými letadly. Americká měla krátkou přední část trupu, hodně prosklená a kulatá. A čtyřmotorová byla. A ruská letadla, co se mi potom potvrdilo a na foťáku bych to našel a viděl jsem to rovněž v televizi v dokumentu, to byla dvoumotorová letadla, a ta měla špičaté dlouhé předky.“

  • „Ležel jsem na kanapi s uříznutou nohou. Přišel Slávek Čermáků ještě s někým, nevím už, kdo to byl. Myslel jsem si: Tak se přišli za mnou podívat parťáci. A oni: ‚My jsme ti přišli říct, že jsme tě vyloučili ze strany.‘ Legitimaci mi vzali už dřív, že jsem byl proti okupaci, pak to nějakou dobu probíhalo. Tak mi to přišli říct, že mě vyloučili ze strany. Já jsem si myslel, že mě přišli navštívit jako kamarádi. Ale udělali mi největší radost, kterou mi mohli v životě udělat. Mám pokoj.“

  • „No a najednou se provalil myší tyfus. Celá škola měla myší tyfus. Vedle byla nemocnice, tak jsme tam leželi. Já jsem tam tedy neležel, protože jsem byl náhodou ve službě v autoparku, kus dole, jinde. Neodešli jsme ze služby, složili jsme se a jeden kluk šel koupit do feldflašky rum, tak jsme si každý to... Zůstali jsme tam a byli tři neděle furt v jednom kuse ve službě. Všude chlorové vápno, všechno zavřené. Myší tyfus se projevoval na žaludek, vojáci měli horečky, průjmy. Bylo to z těch myší a krys, protože byl pytel s moukou nebo s čočkou a oni na to natáhli železa. Myši na to chodily, kleplo to myš a krev vytekla do pytlů. Říkám, to jsme si užili.“

  • „Viděl jsem věci... Byl tam okresní úřad, věž radnice, policajti, naproti byly staré baráky, ty byly rozbité, a tomuhle se nic nestalo. Dole na Ptáku, to byla hlavní silnice do Debře, tam spadly bomby na starou továrnu, bylo tam skladiště, továrna nepracovala. Tam byly boty žluté, uskladněné pro vojáky, a kostkované látky, balíky. Půl Boleslavi pak chodilo v kostkovaných košilích, poznalo se, kdo tam byl, tak si nabral. Zasáhli most přes Jizeru na Čejtice. To bylo všechno. A ještě na Novém Městě byla záložna, barák přepychový a velký. Trefili kousek za záložnou staré domky. Kdyby tam nebyli lidi, bylo by to dobře, že je trefili, stejně by se musely zbourat a všechno by zmizelo. Obětí bylo hodně, to byl nálet bez houkání. Najednou přilétla letadla, padaly bomby. Nikdo nic nevěděl dopředu, to bylo to nejhorší, žádná výstraha. Jak lidi byli u oběda, šup, tak to padalo.“

  • „No, tak jak mě máma zastavila, tak jsem tam zůstal a přicházela k nám po silnici zprava paní Kmentová. Už jsme slyšeli, že se od západu blíží zvuk těžkých letadel a že je jich víc, že není jedno. Za chvíli jsme už viděli, jak přilítlo pět šest letadel. Byla to ta samá, co jsme viděli dříve nahoře. To bylo jasné podle předků, měla prosklené přední kulaté části. Mávali jsme jim, letěli nízko, říkali jsme si: ‚No jo, to jsou ti hoši, co lítali nahoře.‘ Tak jsme jim mávali: ‚Ahoj, hoši!‘ Začalo se to rozdělovat, to seskupení šesti letadel se začalo rozdělovat do šířky. V zorném poli už jsem viděl jen jedno, které letělo rovně. Když přilítlo na Boleslav, tak jsem viděl, jak se něco zalesklo ve sluníčku, něco padalo zpod toho. Najednou veliká exploze, detonace, velký oblak kouře. Paní Kmentová se chytila za hlavu, začala křičet: ‚Belveder hoří, tam je naše Blažena!‘ Bydlela tam její sestra, Doškářovi se jmenovali. Paní Kmentová z toho byla celá to... A další detonace, další kouř nad Boleslaví. Tak nás máma popadla, další detonace, běželi jsme od Boleslavi na druhou stranu. Doběhli jsme na konec vesnice a za posledním barákem je řada jabloní. A odtamtud jsme slyšeli, že přilítává letadlo. Ale nebylo to těžké letadlo, bylo menší. Máma honem do příkopu. Zalehli jsme do příkopu a nízko nad jabloněmi se objevil dvouplošník.“

  • Full recordings
  • 1

    Český Dub, 31.03.2021

    (audio)
    duration: 02:03:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 29.06.2021

    (audio)
    duration: 01:09:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Máma poručila: Do Boleslavi nepojedeš! Za chvíli padaly na město bomby

Snímek Jindřicha Součka z generální stávky v Českém Dubu, 27. listopadu 1989
Snímek Jindřicha Součka z generální stávky v Českém Dubu, 27. listopadu 1989
photo: archiv Jindřicha Součka

Jindřich Souček se narodil 6. ledna 1932 v Chrástu u Mladé Boleslavi. Pocházel z chudé rodiny, tatínek pracoval u železnice a maminka pomáhala u sedláků. Měli ještě mladšího syna. Válku prožila rodina bez větších dramat, Jindřich Souček zameškal hodně školy kvůli náletům a dalším válečným událostem. Škola se změnila v lazaret pro raněné německé vojáky, a žáci se proto učili v hospodě. Den po konci druhé světové války, 9. května 1945, viděl Jindřich Souček jako třináctiletý bombardování Mladé Boleslavi. Historici připisují nálet se stovkami obětí sovětské armádě, pamětník je však dodnes přesvědčen, že viděl od západu nad Mladou Boleslav přilétat pět nebo šest amerických bombardérů. Po válce se vyučil truhlářem, vojnu prožil v padesátých letech u protiletadlové obrany. Zhruba ve stejné době vstoupil do KSČ. V kasárnách, kde sloužil, onemocněli vojáci myším tyfem. Po základní vojenské službě se stal na další dva roky délesloužícím poddůstojníkem. Poté pracoval v dolech u Plzně. Vrátil se do středních Čech, odkud se přestěhoval do Českého Dubu. Pracoval tam ve vojenských automobilových opravnách, s manželkou adoptovali dceru. V roce 1968 fotografoval v Českém Dubu protesty proti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. S okupací nesouhlasil. V roce 1970 přišel po dopravní nehodě o pravou nohu. Zanedlouho ho vyloučili z KSČ kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dalších dvacet let pracoval jako dělník v lisovně. V listopadu 1989 zachytil svým fotoaparátem v Českém Dubu generální stávku. Po roce 2000 se podílel v Českém Dubu na vytváření vyřezávaného betlému podle živých lidí. V roce 2021 žil v Českém Dubu. Svědectví pamětníka bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.