„Když ten rok končil, tak si mě zavolal zástupce pana ředitele a říká mně: ‚Dozvěděli jsme se, že chodíte do kostela. Musíte se rozhodnout – buď přestanete chodit do kostela a budete pokračovat u nás dál, anebo budete muset odejít.‘ Tak jsem musela odejít, protože jsem nechtěla přestat chodit do kostela.“
„V těch sedmnácti, na ten rok [po otcově smrti], pak přišli ti Svazarmovci a lákali nás. A mě to nadchlo, tak jsem šla domů a říkám: ‚Mami, já bych chtěla lítat.‘ Maminka se vyděsila, ale protože viděla, jak já jsem celý ten rok byla doma, nikam jsem nechodila, stával se ze mě dost takový trochu protivný člověk, tak si říkala: ‚Tak alespoň má o něco holka zájem.‘ Tak šla na policii – to nemohla doma podepsat, protože oni se báli, abych nefalšovala podpis.“
„[Jak se blížila] fronta, tak maminka a tatínek se domnívali, že u stařenky v Hlušovicích to bude lepší, klidnější než ve městě, tak mě tam odvezli. A naopak, bylo to tam horší. Protože od Šternberka přicházeli Rusové a Němci se stáhli do Černovírského lesa, takže se Hlušovice staly takovým místem dění. Ti Rusové tam přišli a u stařenky si udělali dokonce na humně lazaret. A samozřejmě se střílelo, lítaly střely, dokonce i hořelo letadlo – padalo [přímo na stařečkův dům] – a ti Rusi tam měli takové kulometné hnízdo, takže ho odstřelili dál tak, že nespadlo na ten dům.“
Ludmila Soltysiaková, narozená 19. května 1939 v Olomouci, strávila poslední dny druhé světové války v Hlušovicích, kde si Rudá armáda u jejích prarodičů zřídila lazaret. Po úmrtí tatínka nalezla jako středoškolačka svou vášeň v létání a později také v divadle. Působila jako pedagožka, dokud se vedení školy nedozvědělo o jejím křesťanském vyznání, kterého se nehodlala vzdát; na konstruktérské pozici se pak už naštěstí nikdo o to, zda chodí do kostela, nijak zvlášť nezajímal. Po nástupu do invalidního důchodu začala spolupracovat se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých (SONS), kde působila přes 20 let. V roce 2025 bydlela v Olomouci v bytě po rodičích.
