Ludmila Sochorová

* 1934

  • „Z dětství vzpomínám ráda na svatbu mojí nejstarší sestry, která se vdávala, když jí bylo dvaadvacet let, mně ještě nebylo ani osm. Byla jsem za družičku, měla jsem mládence, nesli jsme závoj – na to si vzpomínám. Jenomže právě ten den, kdy se konala v dubnu 1942 ta svatba, tatínek dostal dopis rekomando, bylo tam napsáno, že se nám zabavuje veškerý majetek a že bude zavřený. Tak na všech svatebních fotkách vypadá jako na pohřbu – prostě hrozně smutný. Teď byl další problém: na svatbu byla pozvaná hromada lidí, měli jsme veliké příbuzenstvo a hodně známých. Když všechno bylo na lístky, říkali jsme si, jak tu svatbu zvládneme. Nic jiného nezbylo než načerno zabít prase v noci – tak se tomu říkalo ‚načerno‘. To nesměl nikdo vědět. Řezník musel přijít, musel mít pevnou ruku, aby prase píchl a neřvalo v noci, takže žádné jitrnice, tlačenky a takové věci se nemohly dělat. Rychle, za tu noc, muselo být vše zpracované. Maminka pouze upekla celý plech prejtu, co se dává do jitrnic, a jinak všechno muselo být ráno čisté, uklizené, nikde ani kapička krve. Musela jsem jít spát k tetě, abych nemohla nikde nic povídat.“

  • „Protože tatínek uměl dobře rusky, u nás byl štáb, v našem domě. Byli tam vysocí důstojníci, spali u nás, museli jsme opustit svoje spaní doma a usídlili se u nás v domě, tak to víte, že si to pamatuju. Ještě vím, jak se ten jeden umýval v kuchyni do půl těla, sundal hodinky a položil si je na stůl v kuchyni. Maminka mu udělala večeři, jedl, podíval se, kde má hodinky? Hodinky byly pryč a nějaký ten pucflek, co měli, ty jejich sluhy, ten mu je asi… protože to bylo hlavní – davaj časy! Měli kolikery ‚časy‘ na ruce.“

  • „V Bohdalově byli [partyzáni]... Jak vypouštěli lihovar, než přijdou Rusáci, aby se nemohli opít, tak se vypouštěly všude lihovary. A to už lidi po Bohdalově, když se to vědělo: ‚Támhle už vypustili, támhle...‘ To si pamatuji. Všude se vypouštěly, to už se vědělo po Bohdalově, kde byl taky lihovar, a tak lidi už hlídkovali v noci. Byla služba, kdy to poteče. A teď skutečně jednou v noci nám někdo bušil na okno: ‚Vstávejte, už to teče, vstávejte!‘ Tak každý popadl kýbly, konve, kdo co měl, a utíkal k lihovaru pro líh. To si pamatuji, jako by to bylo dnes.“

  • „Ne, už se [do legií] nedostal, protože prvně ho dali do nějakých sléváren v Moskvě. Tam by býval přišel o život, jak to bylo hrozné. Tak ho pak dali na venkov k nějakým mužikům a jezdil s voly. Říkal: ‚Připadal jsem si jako doma, skřivánek nad hlavou, jezdil jsem s voly. Byli na mě hodní, ti mužici, jídla jsem měl dost.‘ Ale poslouchejte, všichni jedli ze společné mísy. Když byla třeba neděle, všichni – prostě synové a to – všichni byli dohromady v jednom domě, hromada lidí, děti, všichni. A byl stařešina rodu a jeho bába, jmenovala se Agafia. Vařila na otevřeném ohni, po kterém postrkovala kastroly. Tatínek říkal, když dělala nějakou kaši, že někdy tam bylo úplně černo těch... jak se jmenují... ne švábi, jinak se jmenují v Rusku...“ – „To jsou ti rusi, ne?“ – „Ano, jako švábi. Tak bába je vyhnala z kastrolu a nesla na stůl. V neděli měli maso. Zabila slepici, uvařila ji v polévce, všichni jedli ze společné mísy, a teprve když stařešina zaklepal lžící na mísu, začal boj o maso. Říkal: ‚Kdo si nepospíšil, ten nejedl.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Jihlava, 08.07.2025

    (audio)
    duration: 30:35
    media recorded in project Terénní reportáže
  • 2

    Jihlava, 23.10.2025

    (audio)
    duration: 01:09:42
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Majetek nám zabavili nacisti i komunisti

Ludmila Sochorová, roz. Augustinová, Jihlava
Ludmila Sochorová, roz. Augustinová, Jihlava
photo: archív pamětníka

Ludmila Sochorová, rozená Augustinová, se narodila 7. září 1934 v Bohdalově na Českomoravské vysočině. Vyrostla v rodině hospodářů se starším bratrem a dvěma sestrami a od dětství pomáhala s chodem hospodářství, včetně péče o pole a zvířata. Během války byl otec zatčen a vězněn za pomoc ruskému utečenci, rodině zabavili veškerý majetek, který jí byl naštěstí po válce navrácen. O všechno znovu přišli po roce 1948, kdy majetek zabrala komunistická moc. Po otcově smrti v roce 1955 převzal hospodářství bratr, kterého režim odsoudil jako kulaka; díky amnestii po smrti prezidenta Antonína Zápotockého se v roce 1957 dočkal propuštění. Ludmila nejprve studovala dva roky zdravotní školy – chtěla být porodní asistentkou – po jejím zrušení dokončila vyšší školu sociální jako vychovatelka. Následující rok pracovala v Dětském domově Černovice u Tábora. V roce 1954 se provdala za Miloslava Sochora. Posléze působila v administrativě na Okresním stavebním bytovém družstvu v Jihlavě, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu v roce 1990. S manželem vychovali dceru Miloslavu (1957). V roce 2026 žila Ludmila Sochorová v domově pro seniory v Jihlavě.